Archiv autora: Veselý

Hroby bylanské kultury IV

Vloženo

Dostáváme se k nejbohatším hrobům starší doby železné odkrytým v roce 2002 na ploše japonské společnosti AOYAMA. Zde si popíšeme bohaté jezdecké a tzv. „knížecí“ hroby, čímž se přiblížíme ke špičce tehdejší společenské pyramidy. Ačkoliv bude řeč o elitní vrstvě společnosti bylanské kultury, zbudou nám pro příští díl ještě další dva hroby, které představují její skutečný vrchol. Pro pravidelné čtenáře připomeneme fakt, že datování se pohybuje cca mezi léty 800 až 550 před Kristem.

Pravěké objevy AOYAMA 47
Půdorys prvního hrobu tvořil pravidelný obdélník, orientovaný podél své delší osy ve směru sever – jih. Hrob svou jižní částí porušoval starší rozsáhlý sídlištní objekt. Rozměry hrobové jámy činily 5 x 3 metry s hloubkou 0,5 metru od úrovně skrytého terénu. Téměř v centrální části jámy byly uloženy velmi špatně zachované lidské ostatky, ze kterých se dochovaly v podstatě jen zbytky dolních končetin. Z tohoto důvodu můžeme pouze předpokládat, že kostra původně ležela v natažené poloze na zádech, hlavou k jihu. Mohl by tomu nasvědčovat i bronzový nákrční kruh uložený na místě, kde lze předvídat lidskou lebku. Na nepatrném fragmentu horní končetiny spočíval jeden bronzový náramek. Hrobová výbava byla zastoupena jak předměty tradičními, tak i zcela ojedinělými. Keramické nádoby, kterých bylo v celé jihovýchodní části hrobu umístěno celkem 17, přičítáme dnes již k tradiční výbavě, stejně jako kosti vepře. Jezdecké artefakty, zastoupené zde četnými bronzovými ozdobami koňského postroje a trojicí železných udidel, známe z popisu předešlých hrobů také již celkem důvěrně. Ovšem zcela výjimečnou kolekci představují železné nástroje a zbraně. Za prvé jde o dlouhý nůž – sekáč nalezený na různých místech hrobu ve třech fragmentech. Druhým železným nástrojem byla břitva s bronzovými nýty na rukojeti. Zvláštností břitvy bylo i to, že spočívala přímo pod kamenným brouskem. Zemřelému byla tímto do hrobu vložena dvojice předmětů osobní potřeby, kterou lze snad s trochou nadsázky označit za pravěkou „holicí soupravu“. Nejspíše jedinou skutečně účinnou a nebezpečnou zbraní byl třetí, zcela unikátní artefakt, ležící podél pravého boku kostry. Jednalo se o masivní železný meč, který byl značně zohýbán a navíc na čtyřech místech zlomen. Meč měří úctyhodných 90 cm a jeho původní dřevená rukojeť byla spojena několika bronzovými nýty.

Antropologická analýza určila zesnulého pouze jako dospělého jedince, ovšem vzhledem k obsaženým milodarům se lze odůvodněně domnívat, že šlo o pohřeb muže. A navíc muže společensky vysoce postaveného, nejspíše jezdce a válečníka, v jehož výbavě zaujímá prestižní místo honosný meč. Vypovídají o tom ostatně jak bronzové ozdoby uzdy, tak především železné zbraně a nástroje, tedy meč, nůž – sekáč a břitva. Asi jen stěží si lze představit, že by tyto předměty byly vloženy do hrobu ženě…

Druhý objekt bychom v tradičním archeologickém třídění měli označit již za „knížecí“ hrob. Do této kategorie totiž spadají bohaté hroby, obsahující čtyřkolový vůz či alespoň jeho součásti. A to je právě případ tohoto hrobu. Opět byl orientován obvyklým způsobem, tedy ve směru sever – jih a znovu tvořen pravidelným obdélníkem, tentokráte o rozměrech 5 x 2,5 metru. Tradiční výbavou byla stejně tak keramika (v počtu 16 kusů) jako i kosti vepře. Dokonce ani bronzové ozdoby koňské uzdy a tři železná udidla ho ze skupiny jezdců na koních nijak nevyčleňují. Co ho však právem řadí do kategorie „knížecích“ hrobů jsou části čtyřkolového vozu. Konkrétně se jedná o bronzové zakončení konstrukce vozu a především čtyři zákolníky, což jsou masivní železné trny s kruhovými zakončeními. Zákolníky slouží k přichycení kola na nápravu vozu a jeho stabilizaci, přičemž mu zabraňují v tom, aby nevypadlo v průběhu jízdy. Plní tedy vlastně funkci jakýchsi kovových závlaček, nezbytně nutných pro plynulou a bezpečnou jízdu vozu. Čtyři zákolníky byly v hrobě záměrně uloženy ve tvaru přesného čtverce o délce stran 1,5 metru. Každý zákolník tak tvořil symbolický a pomyslný roh vozu, který zde svou přítomností zastupoval. Proto v případě takovýchto hrobů hovoříme o tzv. symbolickém vozu. Ve vnitřním prostoru tohoto symbolického vozu byly uloženy lidské kostrové ostatky v natažené poloze na zádech hlavou k jihu, tedy obvyklým způsobem. Je poněkud s podivem, že tento jistě významný jedinec nebyl ozdoben žádnými osobními šperky, jako kupříkladu náramky, nánožníky či nákrčníkem. Podle zprávy antropoložky zemřel ve věku mezi 24 až 30 rokem. Ani u něj se nepodařilo bezpečně zjistit pohlaví, avšak opět lze předpokládat, že pochovaný byl muž. O jeho bojovnějším zaměření hovoří výmluvně i nález výborně zachovaného železného listového kopí s žebrem, které měří více než 30 cm.

Náš dnešní výčet skvostných hrobových nálezů můžeme uzavřít strohým tvrzením. Mečů z období kultury bylanské známe z celých Čech celkem 12, přičemž tři z nich jsou bronzové. V případě nálezu lovosického meče se tudíž jedná o jubilejní desátý železný meč nalezený na našem území, což samo o sobě vypovídá o významu nejen jednoho hrobu, ale hlavně celé lokality Lovosice – AOYAMA.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Hroby bylanské kultury V

Vloženo

Výčet nálezů ze starší doby železné dnes uzavřeme kapitolou o dvou nejbohatších hrobech, v jejichž výbavě se vyskytovaly části čtyřkolových vozů. Ve starší literatuře jsou tyto hroby tradičně nazývány „knížecími“, dnes spíše hovoříme o projevu rodové či válečnické šlechty. Je zřejmé, že pohřby na vozech představují skutečný vrchol společenské pyramidy kultury bylanské. Soudí se o nich, že takto byli pohřbíváni jen ti nejváženější představitelé tehdejší elity, jejichž moc pramenila z většího soukromého vlastnictví. Mluví se o vládnoucí vrstvě velitelů či náčelníků vojenských družin, panujících nad větším územním celkem. Pod jejich správu a moc pravděpodobně spadala i širší vrstva jezdců na koních, jejichž hroby jsme si popisovali již v minulých dílech. Stejně jako jezdci, tak i tito vládnoucí správci území byli v Lovosicích pochováni mezi léty 800 až 550 před naším letopočtem.

Pravěké objevy AOYAMA 25
Půdorys prvního „knížecího“ hrobu byl tvořen pravidelným obdélníkem, orientovaným svou delší osou ve směru sever – jih. Rozměry hrobové jámy činily 5 x 2 metry. Lidská kostra uložená v její severní části byla bohužel zachována ve velmi špatném stavu a až na pár fragmentů byla téměř celá zetlelá. I tak se díky antropologické analýze dalo alespoň rozeznat, že se jedná o dospělého jedince ve věku mezi 30 až 35 lety, avšak určit pohlaví se u něj již nepodařilo. Se značnými potížemi bylo možno rozlišit, že kostra původně spočívala v natažené poloze na zádech, s hlavou k jihu. Zesnulý byl ozdoben sadou nádherných bronzových šperků. U drobných úlomků jeho lebky ležel bronzový nákrčník stočený z plechu, zdobený kolky a rytými šrafovanými liniemi. Podobně provedené byly i dva bronzové náramky spočívající na fragmentech horních končetin, naproti tomu plastická páska zdobila dva nánožní kruhy. V blízkém okolí kostry se soustředily četné železné předměty – především různé kruhy, kroužky a závěsky, které přičítáme k elementům vozu. V hrobě byly umístěny zcela symetricky a pravidelně, což by mohlo svědčit o tom, že původně tvořily ozdobné lemování korby vozu. Ostatně korbu mohou naznačovat i nepatrné zbytky dřeva nalezené poblíž kostry. Nejspíše to tedy znamená, že zemřelý byl do hrobu uložen na dřevěné korbě vozu. Vůz byl dále spíše jen symbolizován čtyřmi pravidelně rozmístěnými železnými zákolníky, o jejichž funkci jsme se již posledně zmiňovali. Zákolníky zde spočívaly rozložené ve tvaru čtverce o délce stran 1,6 metru.

Celá jižní polovina hrobové jámy byla vyhrazena pro uložení ostatních milodarů. Ležely zde tradiční zvířecí kosti a železné součásti koňského postroje. Uzda byla zčásti vložena i do robustní hliněné zásobnice, uvnitř obou zásobnic se také vyskytovaly miniaturní nádobky. Zemřelému bylo do hrobu darováno celkem 23 keramických nádob, což představuje mezi odkrytými lovosickými hroby rekordní počet. Zajímavý rituální předmět byl odhalen v jihozápadním rohu hrobu. Označujeme jej pojmem „mondidol“ čili měsíční symbol. Dříve byl kromě tohoto významu uváděn rovněž jako předmět symbolizující býčí rohy. Novější interpretace však spíše poukazují na to, že jde o tzv. „vykuřovadlo“ sloužící k rozdělávání a udržování ohně při tryzně za zemřelého.

Druhý hrob, a v našem popisu zcela poslední, byl stejného tvaru a orientace. Jeho rozměry dosahovaly 4,4 x 2,2 metru. Lidská kostra se v tomto hrobě téměř vůbec nedochovala. Pár ojedinělých ostatků nám nedovoluje ani spekulovat nad tím, jak byla kostra původně uložena. Kvůli velmi špatnému stavu kostí se jedince podařilo označit pouze jako dospělého bez bližšího určení věku a pohlaví. Obsah velmi mělce zahloubené hrobové jámy byl do značné míry narušen orbou, především co se týče keramické výbavy. Na dně jedné mísy byla odkryta dvojice záhadných hliněných koulí. Při manipulaci vydávají chřestivý zvuk a domněnka o jejich funkci je taková, že jde o dětská či rituální chrastítka.

Nejzásadnějším nálezem v tomto hrobě byly však železné konstrukční prvky čtyřkolového vozu. Na třech místech byly uloženy zákolníky, u kterých se soustředilo kování středových nábojů. Podle všech okolností lze soudit, že zde původně spočívala čtveřice kol. Bohužel žádné kovové prvky čtvrtého kola se nedochovaly, stejně jako dřevěná konstrukce zbylých třech kol. Kupodivu po železných obručích, které jsou u těchto vozů známé, nebylo také ani památky. Naopak zde nechyběly obvyklé zvířecí kosti, stejně jako drobné ozdoby koňské uzdy s trojicí udidel. Celkově dosti špatný stav kovových prvků vozu byl bezpochyby zapříčiněn mělkostí hrobové jámy a jejím porušením, ale i tak se tento inventář řadí mezi zdejší velmi významné nálezy. Velký počet železných předmětů znamenal ve své době pro jeho vlastníka cenné bohatství, které bylo odrazem vysoké společenské úrovně a z ní plynoucí moci. Tyto faktory byly potažmo nejspíše i zárukou honosné formy pohřbu, v tomto případě se čtyřmi koly.

Oba hroby s částmi čtyřkolového vozu představují nejen samotnou špičku mezi hrobovými nálezy, ale i nejvyšší laťku společenského žebříčku kultury bylanské. Příště si pro úplnost zrekapitulujeme výsledky záchranného archeologického výzkumu na ploše společnosti AOYAMA a pokusíme se zhodnotit pohřebiště ze starší doby železné jako celek.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Zhodnocení pohřebiště bylanské kultury

Vloženo

Díky rozsáhlému pohřebnímu areálu jsme měli možnost seznámit se s celou paletou pohřebních ritů a zvyklostí. Zaznamenali jsme všechny druhy obřadů, a to jak kostrový a žárový, tak i birituální. Dosti pestrou škálu představovaly především typy a počty obsažených milodarů, které potažmo vypovídají o hlubokém sociálním rozvrstvení tehdejší společnosti. Vedle nejchudšího žárového pohřbu uloženého v urně jsme na pozemku firmy AOYAMA registrovali hroby spadající do střední společenské vrstvy. Nejbohatší výbavu obsahovaly hroby, jež řadíme do kategorie tzv. jezdeckých a knížecích.

Pravěké objevy AOYAMA 31
Velkých hrobů bylanské kultury bylo v roce 2002 prozkoumáno celkem 12. Všechny obdélné hrobové jámy měly orientaci ve směru sever – jih a jejich rozměry se pohybovaly v rozmezí od 2,5 x 2 až 6 x 3 metry. Výjimku tvořil hrob čtvercového půdorysu, který navíc poskytl cennou informaci o dvojím využití jedné hrobové jámy (nejdříve zde byla kostrově pohřbena žena, později žárově další jedinec). Skutečný konstrukční prvek vydřevené komory se stropem a kamenitým náspem byl zachycen pouze dvakrát. V obou případech šlo o mohutný kamenný zával, z toho jednou obohacený o kůlové jamky v rozích. Několikrát byly uvnitř hrobů zjištěny stopy dřeva, které lze označit za nepatrné zbytky vnitřní výdřevy či zříceného stropu komory.

Podle počtu a typu milodarů lze předběžně řadit do chudší či střední společenské vrstvy dva velké hroby. Nejméně čtyři další se dají označit za jezdecké, jež mají ve své výbavě součásti koňského postroje. Jeden z nich poskytl zajímavý poznatek o pravěkých vykradačských praktikách. Naprostou elitu představují hned tři hroby. V jednom byl obsažen tzv. symbolický vůz a ve dvou dalších dokonce části čtyřkolového vozu. Zvláštní místo zaujímají vícenásobné hroby s několika jedinci, přičemž byl zjištěn dvojhrob a trojhrob. Mezi hroby s netypickou výbavou patří jeden s nálezem jantarového kruhu pravděpodobně z pobaltské oblasti, který vypovídá o rozvinutých dálkových kontaktech bylanské kultury. Souvislost příbuzenskou či sociální naznačovalo někdy i vzájemné umístění hrobů v terénu, dá se hovořit o těsném sousedství dvojice hrobů do vzdálenosti pěti metrů.

Uložení zemřelých se řídilo dosti striktními pravidly, většina koster byla uložena v natažené poloze na zádech s hlavou směřující k jihu. Stav zachování lidských ostatků byl značně různorodý. Pohyboval se od fragmentárních zbytků dlouhých kostí, až k velmi dobře zachovaným a téměř kompletním kostrám. O stejné pestrosti se dá hovořit i při hodnocení složení místní populace. Bezpečně byli antropologickým rozborem určeni dva muži a dvě ženy. Další tři skelety vykazovaly spíše mužské znaky. Rozpoznáni byli muži ve věkovém rozmezí od 30 do 50 let, pochované ženy spadaly do věkové kategorie 20 až 35 let. Některé jedince se z dochovaných fragmentů podařilo určit pouze jako dospělé bez rozlišení pohlaví, přičemž věk jejich úmrtí se pohyboval mezi 16. až 50. rokem.

Keramické a kovové milodary zde byly v drtivé většině zastoupeny neobyčejně bohatou měrou. Výbava všech velkých hrobů se vyznačovala rozsáhlými soubory keramických nádob, jejichž zjištěný počet se pohyboval od 11 do 23 kusů v jednom hrobě. Převážná část hrobů obsahovala kosti vepře, pouze jednou byla na posmrtnou cestu zemřelým darována ovce či koza. Mezi desítkami kovových předmětů se podařilo odhalit nejrozmanitější druhy milodarů, jako jsou bronzové šperky (nákrčníky, náramky, nánožníky), železné nástroje a zbraně (nože, břitva, kopí, meč), ozdobné a spojovací prvky koňského postroje (kruhy, knoflíky, postranice, průvlečky), několik železných udidel a součásti čtyřkolového vozu (zákolníky, náboje kol, ozdobné zakončení konstrukce). Za zcela výjimečnou považujeme kolekci železných artefaktů – břitvu, trojici kopí a 90 cm dlouhý masivní meč.

Je očividné, že spektrum obřadů, počtu a druhů milodarů, včetně složení populace a její sociální struktury je skutečně neobyčejně široké a poskytuje ucelený a souborný přehled o posledních věcech pobytu člověka na zemi v osmém až šestém století před naším letopočtem. Doposud nejrozsáhlejší plošný záchranný archeologický výzkum na katastru města Lovosic nám dal jedinečnou možnost se o tom velmi dobře přesvědčit. Hustá koncentrace bohatých hrobových celků nás vede k zamyšlení o centrálním postavení zdejšího kraje v průběhu bylanské kultury. V celkovém hodnocení nesmíme opomenout ani památky z tohoto období, dříve nalezené v blízkém okolí (garáže ČSAD, Schwarzenberská cihelna). Uceluje se tak naše představa o rozsahu pohřebiště (mohylníku) a utváří se tím obraz vzhledu kulturní krajiny labského levobřeží. Na druhou stranu se však také doširoka otevírá zásadní otázka způsobu, charakteru a prostoru osídlení obyvateli bylanské kultury. Oč více vědomostí získáváme na téma pohřebních zvyklostí, o to více se odpověď na tuto otázku (a přirozeně na desítky dalších) stává palčivější. Nabízí se kupříkladu úvaha o mocensko – správním centru, jehož bohatství pramenilo z výhodné geografické polohy lovosické oblasti na křižovatce cest a na styčné ploše kulturních okruhů.

Není vyloučeno, že podrobným vyhodnocením naleziště vyjdou najevo vzájemné vztahy mezi zdejším pohřebištěm a obdobnými lokalitami ve středních Čechách, či dost možná naše kroky povedou při hledání souvislostí až do vzdálenějších oblastí na západ od našich zeměpisných šířek. Na každý pád se lokalita Lovosice II – AOYAMA podstatnou měrou zapsala mezi nejvýznamnější archeologické památky Ústeckého kraje a mnohdy tyto hranice i výrazně překračuje. Nezbývá nám než pevně doufat, že zprovozněním lovosické muzejní expozice se o tom budou moci přesvědčit i návštěvníci z řad široké veřejnosti…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Počátky archeologie v Lovosicích

Vloženo

Počátky archeologie v Lovosicích sahají do druhé poloviny devatenáctého století. S rozvojem města a zpracovatelského průmyslu na jeho území došlo i odhalování mnohých archeologických památek. Velké lidské zásahy do úrodné krajiny při ohybu Labe přinášely od sedmdesátých let 19. století nečekané odkryvy pravěkých a raně středověkých hrobů, pohřebišť a sídlišť. Pro první etapu výzkumů, tedy období před první světovou válkou, je typický amatérský přístup a ukládání nálezů do soukromých sbírek. Je nutno zde zmínit činnost policejního strážmistra Ignaze Pietsche a učitele Henkeho z Lovosic. Předměty z jejich sbírek jsou dnes uloženy ve fondech Okresního muzea v Litoměřicích. Od sedmdesátých let 19. století na Lovosicku začíná působit i největší osobnost severočeské archeologie předminulého století,

weinzierl
Robert Ritter von Weinzierl, rodák z nedalekého Bílého Újezdu (1855 – 1909), jehož portrét je na přiložené fotografii. Původně soukromý sběratel, byť na podstatně lepší odborné úrovni než výše zmínění Henke a Pietsch, se postupně velmi vypracoval, po roce 1896 pak působil již jako kustod největšího severočeského muzea v Teplicích a posledních deset let života byl i oficiálním konzervátorem K. a k. centrální komise pro zachování památek ve Vídni pro německy mluvící oblasti severních Čech. Na území města Lovosic prováděl rozsáhlé archeologické výzkumy více než 30 let a jeho bohatá sbírka, včetně nálezů získaných již pod hlavičkou teplického muzea, jsou dnes v Teplicích. Měl to archeologické štěstí, že za jeho života došlo k velkým zemním zásahům a odhalením mnoha důležitých a bohatých lokalit. Namátkou zde můžeme jmenovat rozšiřování lovosického nádraží, výzkumy ve schwarzenberské ruční cihelně u cukrovaru či mnohahektarové odkryvy na území Tschinkelovy a později Reiserovy cihelny u silnice do Lukavce. Jen v Reiserově cihelně odkryl Weinzierl přes padesát kostrových a žárových hrobů z mladší doby kamenné a doby bronzové (2500 – 700 př.n.l.), z cihelny schwarzenberské pak soubor kostrových hrobů kultury únětické ze starší doby bronzové (okolo 1600 př.n.l.) s nálezem bronzové dýky, sekery a šperků. Mnohé hrobové celky pocházejí z jeho činnosti po celém městě. Weinzierl, díky svým osobním kontaktům, získával nálezy i ze staveb kanalizace v centru města a tak dnes máme dochovány a k dispozici i nálezy z Kostelní, Hlavní či Mlýnské ulice, ze dvora továrny Deli či od kasáren.

Po Weinzierlově smrti nastává období stagnace celé severočeské archeologie, která prochází oživením až ve dvacátých letech. Přichází nová generace soukromých i institucionálních archeologů (tehdejší zákony, na rozdíl od dnešních, umožňovaly soukromé vlastnictví archeologických předmětů), zastoupená zejména učiteli. Se jmény Gustav Just a Otto Tschakert jsou spojeny pokračující výzkumy na známých lokalitách, v Reiserově cihelně jsou odkryty další desítky hrobů z doby kamenné a bronzové, ve schwarzenberské cihelně u kapličky na siřejovické silnici oba přátelé prozkoumaly 15 hrobů kultury zvoncovitých pohárů z pozdní doby kamenné (okolo 2300 př.n.l.). Během výstavby nových domků pak odkryli rozsáhlé sídliště z mladší doby kamenné, doby bronzové a doby železné (4000 př.n.l. – 0) ve Lhotecké a Ústecké ulici, prováděli i výzkumy laténského sídliště s hrnčířskými pecemi ve schwarzenberské strojní cihelně ve Lhotce (400 – 100 př.n.l.). Jeden z nejdůležitějších archeologických objevů v Lovosicích byl učiněn v roce 1937 při budování vodovodu před domem čp. 205 na náměstí. V hloubce asi 70 cm pod povrchem byl objeven kostrový hrob s milodary v podobě bronzového vědra a soupravy bronzového cedníku a naběračky, které nesou vyražený kolek s nápisem PACA. Jde o relativně vzácný římský import z první poloviny druhého století po Kristu. Z hrobu pochází ještě zlomek bronzové mísy a kostěný hřeben. Tyto předměty je možno dnes shlédnout ve stálé expozici pravěku litoměřického muzea. S příchodem druhé světové války dochází k opětovnému útlumu archeologické činnosti a nové rozsáhlé výzkumy probíhají na území Lovosic až v padesátých letech. Jejich popis bude předmětem dalších příspěvků.

Autor: Mgr. Jan Blažek, ÚAPP Most

Jak se v Lovosicích pohřbívalo

Vloženo

Buldozerem prováděné skrývky ornice, nutné pro potřeby stavby a zároveň pro započetí záchranného archeologického výzkumu, se rozběhly v březnu 2002. Hned na prvních několika metrech zbavených ornice se začaly ve žluté podložní spraši rýsovat zřetelné, tmavé obrysy archeologických objektů. Jak rostla kubatura odtěžené zeminy, tak postupně narůstala i jejich četnost. Celkový počet odkrytých archeologických objektů se ke konci výzkumu vyšplhal až na 112. Vezmeme-li přitom v úvahu, že skrytá plocha byla jen o něco málo větší než čtverec o rozloze 100 x 100 metrů, je jejich množství skutečně obdivuhodné. Záchranný archeologický výzkum probíhal do poloviny května 2002, v ostrém pracovním tempu přizpůsobeném nárokům stavby. Již na počátku výzkumu vyšlo najevo, že máme co do činění s aktivitou jak pohřební tak sídlištní. Poněkud paradoxně zde jedni lidé nejdříve umírali, v dalším období pak jiní žili… Zde se dozvíme něco o pohřebišti z pozdní doby kamenné, o odlišném způsobu pohřbívání mužů a žen a podíváme se na některé zajímavé hrobové nálezy.

Pravěké objevy TRIS 13
Pohřebiště na lokalitě Tris čítalo 23 hrobů kultury se šňůrovou keramikou pozdní doby kamenné. Tato dějinná epocha je označována jako eneolit a datována mezi léta 2700 až 2300 př.n.l. Jméno kultury se odvozuje od typického způsobu zdobení keramiky, kterým je otisk šňůry na nádobách. Pohřební ritus (obřad) podléhal velmi přísným pravidlům a je tak pro nás dnes snadno rozpoznatelný. Společným znakem pohřbů je totiž skrčená poloha kostry. Od způsobu uložení ostatků je odvozen výraz „skrčenci“, někomu známý ještě ze školní lavice. Archeologové 19.století dokonce používali roztomilý název „bobkaři“. Zásadní rozdíly však panovaly mezi ukládáním mužů a žen. Zatímco muži jsou pohřbíváni na pravém boku s hlavou směrem na západ, ženy spočívají na boku levém s hlavou k východu. Rovněž soubor hliněných nádob, tvořící součást posmrtné výbavy, se dle pohlaví značně liší. Ženy jsou často vybaveny „kuchyňskou“ keramikou, oproti specificky „mužským“ keramickým tvarům, ke kterým řadíme například poháry. S podobnými rozdíly se setkáváme i u ostatních milodarů. Ženy mají ve své hrobové výbavě často rozmanité druhy ozdob, kdežto bojovní muži bývají namísto šperků vybaveni nejrůznějšími kamennými zbraněmi – broušenými sekerami a vrtanými sekeromlaty. Pazourkové nástroje jsou však nalézány v hrobech obou pohlaví.

Ženy pochované v Lovosicích podle výše popsaných zásad, měly poměrně jednotnou keramickou výbavu. Největší počet nádob – pět – byl zjištěn pouze v jednom z hrobů, v ostatních jich bylo méně. Mnohdy se v ženské výbavě vyskytovaly již zmiňované předměty z pazourku (nože a čepelky) a ozdoby oděvu vyrobené z říčních mušlí. Těch bylo z pěti hrobů získáno celkem osm. Lid kultury se šňůrovou keramikou již uměl zpracovávat měď, v té době stále vzácnou. Jednoho dubnového dne se na nás na okamžik pousmálo nezbytné archeologické štěstí, když jsme pod lebkou jedné ženy nalezli pár měděných záušnic, vyrobených z jemného drátku. Tyto dva napohled nepatrné předměty se ihned zařadily do skupiny nálezů, které se nenacházejí každý den. Rozdíl mezi způsobem nošení dnešních náušnic a záušnic z pravěku spočívá v tom, že záušnice se buď vplétaly do vlasů, anebo se nosily na čelence. Zároveň není vyloučeno, že přítomnost páru záušnic poukazuje na vyšší majetkové postavení této ženy ve společnosti.

Lovosické mužské pohřby se vyznačovaly klasickými milodary bojovníků kultury se šňůrovou keramikou. Především se v nich vyskytovaly kamenné sekeromlaty a sekery, dále pak všestranně používané pazourkové nástroje. Ve dvou případech byla nalezena i pískovcová bulava, což je kamenná koule s vrtaným otvorem. Její význam jako zbraně je však s ohledem na materiál spíše jen symbolický. K nejoblíbenějším keramickým tvarům v životě mužů pravděpodobně patřily poháry a amfory, a snad i proto se často objevují v jejich posmrtné výbavě. Za výjimečný mužský hrob považujeme pohřeb bojovníka vybavený broušenou sekerou, brouskem, pazourkem a zdobenou kostěnou jehlicí. Podle kostry byl vysoký okolo 190 cm, což z něho jistě ve své době činilo muže obrovitých rozměrů. Možná i kvůli své výšce dosáhl zvláštního postavení mezi svými soukmenovci, neboť kolem jeho hrobu byl vykopán kruhový obvodový žlab o průměru 10 metrů. Téměř jistě byl tento hrob navíc vylepšen hliněným mohylovým náspem a snad i dřevěnou palisádou, tedy v krajině z dálky viditelnou dominantou.

Jisté překvapení nám přichystal objekt, který však nelze přímo označit za hrob. Jednalo se o malou obdélnou jamku s jubilejním pořadovým číslem 50. Uvnitř byly umístěny čtyři menší nádobky, robustní kamenná sekera a zvířecí – pravděpodobně kravská – čelist. Zjevně šlo v tomto případě o rituální obětinu zaslíbenou bohům úrody či lovu. Další, dosti zvláštní okolností zjištěnou na pohřebišti v Lovosicích je výrazná převaha ženských pohřbů. U hrobů kultury se šňůrovou keramikou se nám podařilo rozlišit 15 ženských skeletů oproti pouhým 6 mužským. Otevřenou a nevyjasněnou otázkou tak nadále zůstává: „Kam se poděla většina mužů a kde jsou pohřbeni?“

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Jak se v Lovosicích žilo

Vloženo

Posuneme se nejen v čase směrem kupředu, ale i od poněkud pesimistických posledních věcí člověka k životním aktivitám člověka – zemědělce. Posun v čase od prvního dílu nebude nijak radikální (činí všeho všudy pár set let), ovšem historické souvislosti doznaly změn podstatných. Tuto zásadní proměnu v činnosti tehdejších obyvatel zapříčinil objev jednoho barevného kovu – bronzu. Jeho těžba, včetně zpracování a využití relativně prudce nabrala na významu a počala ovlivňovat doposud „poklidný“ zemědělský život téměř ve všech oblastech. Dějinnou epochu, o které dnes bude řeč, označujeme jako starší dobu bronzovou, datovanou zhruba mezi léta 2000 až 1500 před Kristem.

Ocitáme se v době, kdy lidé usídlení v České kotlině opouštějí od tradičně užívaného kamene na výrobu nástrojů a na jeho místo se v plné síle dostává slitina mědi a cínu. Kulturu, která především ve svém mladším vývojovém stupni expanduje s obrovským množstvím bronzových předmětů, nazýváme únětickou. Vše nasvědčuje tomu, že lid únětické kultury zcela pochopil veškeré možnosti využití kovu a dokázal toto poznání doslova přetavit v čin. Svědčí o tom hojně nacházené polotovary i výrobky a v neposlední řadě četné bronzové depoty (tj. hromadné sklady bronzových předmětů).

Rýžování cínu se pravděpodobně odbývalo na úpatí Krušných hor, přičemž tato nerostná surovina má patrně i svůj lví podíl na pomyslném bohatství únětického lidu. Je téměř jisté, že různé formy polotovarů sloužily jako obchodní zboží, pročež se mohla skvěle uplatnit jako vhodná dopravní a obchodní stezka i řeka Labe. Čilý dopravní ruch, který je v Lovosicích archeologicky prokázán, bezpečně na Labi probíhal v pozdějším keltském období. Není tudíž vyloučeno, že tyto směnné (či obchodní) praktiky zde byly zavedeny již v době bronzové. Přitom ani samotné osídlení Lovosic nebylo dílem náhody, ale promyšleným rozhodnutím našich předků, které mělo své rozumové důvody: blízkost Krušných hor coby ložiska surovin, řeky Labe coby dopravní tepny a zdroje pitné a užitkové vody, mírné podnebí a v neposlední řadě úrodná půda. Všechny tyto přírodní podmínky zřejmě brali pravěcí lidé v úvahu, když si vybírali nejvhodnější místo pro založení své osady. A jelikož se lovosický kraj uvedenými výhodami dodnes právem honosí, stal se již v hlubokém pravěku výrazně osídlenou oblastí. Není tedy divu, že se při stavbě průmyslové haly TRIS narazilo na pozůstatky rozsáhlého sídlištního areálu únětické kultury. Samozřejmě, že jsme nebyli až tak zaskočeni samotnou existencí sídliště, ale rozhodně nás překvapila jeho výrazná hustota. Jak jsme již uvedli v minulém článku, bylo záchranným archeologickým výzkumem odhaleno na 112 objektů (z toho 23 náleželo hrobům kultury se šňůrovou keramikou). Avšak převážnou většinu tvořily právě objekty sídlištního charakteru, jež jsou tématem dnešní části.

Sídelní aktivita únětického lidu zanechala za sebou v Lovosicích výrazné stopy. O existenci nadzemních staveb vypovídají především dvě soustavy kůlových jamek, které v podstatě tvoří jejich obrys (jakýsi negativ). Jedná se o malé kruhové jamky rozmístěné v pravidelných rozestupech, ve kterých byly původně zasazeny dřevěné kůly, tvořící nosnou konstrukci budovy. O vzhledu a funkci těchto dvou staveb se můžeme pouze nepřímo domýšlet. Pravděpodobně se jednalo o celodřevěné stavení (se slámovou střechou a s vnitřním hliněným výmazem stěn?) hospodářského či obytného účelu.

Velmi hodnotnou nápovědou o způsobu pravěké zemědělské produkce jsou objekty, které nazýváme zásobní a odpadní jámy. Zásobní jáma (jak sám název napovídá) sloužila našim předkům jako zásobárna k ukládání obilí. Po uplynutí určité doby kdy přestala být k tomuto účelu používána, se z ní stal „odpadkový koš“, kam bylo odhazováno veškeré nepotřebné smetí. Ironií osudu se právě takové pravěké smetí o necelé 4000 let později stává pro archeology téměř pokladem. Poničené keramické nádoby, zvířecí kosti a říční mušle odhozené po hostině, rozlomená zrnotěrka opotřebovaná častým třením obilí – tyto pro dávného uživatele již zapomenuté, ztracené a hlavně nepotřebné věci tvoří pak hlavní výplň sídlištních jam.

Hlínu užívanou mimo jiné k výrobě keramiky a k vymazávání obvodových stěn domů, si obyvatelé únětického sídliště opatřovali nejspíše přímo ve svém obytném areálu. Svědčí o tom rozsáhlá jáma k těžbě hlíny (tzv. hliník), druhotně zaplněná četnými keramickými zlomky. Křemenný porfyr, ze kterého zručné ruce dokázaly posléze vytvořit zrnotěrky upravující obilné zrno, byl zřejmě dobýván v nedalekém lomu na úpatí Lovoše. Nad stovkami keramických fragmentů a hromadou zvířecích kostí vyčnívá ovšem i pár ojedinělých nálezů: keramické (snad tkalcovské) závaží a zatím poněkud záhadná broušená kamenná forma. Bohužel nebyl při výzkumu nalezen ani jeden bronzový předmět, což je však na sídlištích tohoto druhu dosti obvyklým jevem.

Sídliště kultury únětické se (a to nejen svým rozsahem) již v průběhu výzkumu zařadilo mezi významné archeologické památky starší doby bronzové na území Ústeckého kraje. Další zásadní okolností, zdokumentovanou lovosickým výzkumem, se rovněž stalo vzájemné prolínání hrobů doby kamenné a sídlištních objektů doby bronzové. Ale to už se dostáváme k tématu, které bude předmětem dalšího pokračování…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Střet dvou světů

Vloženo

Vzájemné prolínání pohřebního a sídlištního areálu je okolnost dosti zvláštní, která jistě stojí za pozornost a krátké zamyšlení.

Tradičním pravěkým zvykem bylo, že lidé svou osadu vždy striktně oddělovali od místa, kde se většinou po léta pohřbívalo. V praxi to znamenalo, že si pro založení svých obydlí vybírali celkově výhodnou polohu, přičemž „hřbitov“ byl nedaleko, avšak vždy oddělen od sídliště vesměs vodními toky či terénními zlomy. Vysvětlujeme si tuto okolnost jako oddělení světa „živých“ od světa „mrtvých“. Ovšem toto pravidlo vymezení vzalo v Lovosicích zcela za své a došlo zde k záhadnému střetu obou světů – živých a mrtvých. Otázka proč k tomu došlo, v nás vyvolává pouze spoustu domněnek. Co vedlo lid únětické kultury k tomu, že osídlil původní pohřební areál kultury se šňůrovou keramikou? Jaký zájem či účel stál za rozhodnutím, nastěhovat se na místo starého hřbitova?

Logických úvah a teorií se nabízí mnoho a nad některými z nich se na okamžik pozastavíme. Jako jednodušší teorie se nabízí ta, že únětický lid prostě neměl nejmenší ponětí o tom, že se usídlil na pohřebišti lidu se šňůrovou keramikou. Určitým vodítkem nám při tomto hledání může být i archeologická situace nazývaná superpozice. Jde o případy, kdy je starší objekt narušen objektem mladším. V našem případě to znamenalo, že hrob doby kamenné byl z menší části narušen sídlištní jámou doby bronzové. Toto zjištění by mohlo poukazovat na neúmyslné poškození. Při tom všem ale rovněž předpokládáme, že po hrobových mohylách v době 2000 až 1500 př.n.l. (tedy v průběhu únětické kultury) již nebylo ani stopy. Hroby pravděpodobně byly opatřeny mohylovými náspy, které mohly být tou dobou již málo patrné či postupnou erozí zcela rozplavené, ovšem výzkum nám o tom žádný přímý důkaz neposkytl. Složitější situace nastává, vezmeme – li v potaz existenci a znatelnost mohyl doby kamenné ještě v následné době bronzové. Tím se však dostáváme k mnoha dalším otázkám, na které lze odpovědět pouze spekulativně. To, že se lidé únětické kultury usídlili na hřbitově, mohlo mít hned několik důvodů. Kupříkladu obyčejná lidská lhostejnost – lidé únětické kultury se nechovali zrovna pietně ani ke svým zesnulým (často hroby porušovali, rozhrnovali, vkládali dodatečné pohřby a vykrádali je) a tak jim možná pohřební areál jiného etnika zůstal lhostejný. Avšak touto teorií popíráme jakýkoli pocit strachu pravěkého člověka ze světa mrtvých a respektu k němu, což jsou na druhou stranu, podle způsobu jeho chování, aspekty zcela zjevné. Podobnou cestou bychom jistě mohli najít spoustu jiných více či méně protichůdných hypotéz. Jako nejpravděpodobnější se ovšem jeví poslední možnost – tedy že důvodem k osídlení pohřebního areálu byla prostá nutnost vyplývající z krajinného prostředí. Představíme – li si totiž mapu Lovosic, pak téměř na celém území města nenajdeme větší místo, kde bychom nenarazili na pozůstatky po našich předcích. Archeologicky je prokázána téměř plynulá aktivita člověka již od let 5500 př.n.l. prakticky přes celé období tzv. zemědělského pravěku. Takže při představě takto hustě využívané krajiny je téměř jasné, že zde již ve starší době bronzové jednoduše nebylo místo pro oddělování sídliště od pohřebiště. Mysl pravěkého člověka možná právě z důvodu nedostatku vhodného prostoru musela udělat nevyhnutelný kompromis, a to potlačit svůj strach z mrtvých a usídlit se na místě, kde bloudily duše zemřelých.

Ať tak či onak, úplná pravda zřejmě jednou provždy zůstane skryta. Na každý pád jak samotné pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou tak sídliště kultury únětické právem řadíme k zásadním objevům lovosické oblasti. A přihlédneme – li ke zvláštní okolnosti střetu dvou světů, posouváme význam záchranného archeologického výzkumu ještě dál. Rozsáhlý plošný výzkum z roku 2002 na katastru Lovosic se pak dá bez nadsázky označit za jedinečný a obdivuhodný, navíc ještě okořeněný kouzlem archeologických hádanek a záhad.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Lovosice v pravěku a raném středověku

Vloženo

Díky své výhodné poloze na okraji České tabule v podhůří Českého středohoří na břehu Labe je prostor dnešních Lovosic osídlen nepřetržitě již více než 7000 let. Od okamžiku, kdy si člověk v mladší době kamenné začal budovat trvalé osady, začala hrát osada v Lovosicích významnou roli. Nacházela se totiž na okraji souvislého osídlení a kontrolovala tehdy jediný vstup do Čech ze severu a to jak po souši, tak po vodě. Labe představovalo v pravěku významnou vodní cestu umožňující spojení se Saskem a dále přes Jutský poloostrov i se Skandinávií. Jedinou alternativu k této cestě představovala stezka vycházející z opět z Lovosic a směřující zhruba přes dnešní Trmice na Nakléřovský průsmyk a dále do prostoru dnešní Pirny. Toto spojení představovalo nejen nejjednodušší, ale prakticky jediné suchozemské spojení přes naše hraniční pohoří – ne náhodou tuto prastarou trasu kopíruje i právě budovaná dálnice.

archeologie_lovo_pravek_stredovek
Strategický prostor Lovosic chtěla kontrolovat každá archeologická kultura, proto není divu, že se zde vyskytují památky prakticky všech kultur českého pravěku. Nejstarší památky pocházejí z mladší doby kamenné (neolitu) a patří kultuře s lineární keramikou. Nalezeny byly již na konci 19. století německým archeologem Weinzierlem. V poslední době pocházejí nálezy této kultury z výzkumů v Resslově ulici, které se uskutečnily v 80. letech minulého století a lze je datovat na sklonek 6. tisíciletí př. Kr. V Lovosicích je zastoupena i o něco mladší kultura s vypíchanou keramikou (5. tis. př. Kr.), poslední nálezy byly učiněny při přestavbě železničního přejezdu směrem ke Lhotce nad Labem. Výzkumy z 90. let ukázaly, že železnice směrem na Ústí nad Labem zde vede přes sídliště z mladší doby kamenné, doby bronzové (2. tis. př. Kr.) a doby římské (1. – 2. stol. př. Kr.). Uvedené výzkumy ukazují, že prostor města při Labi je prakticky celý pokryt pravěkými sídlišti a zčásti i pohřebišti. Pohřební zóna se však nacházela na dnešním západním a jižním okraji města – v místě někdejšího cukrovaru resp. V prostoru nových výrobních a obchodních komplexů při dálnici. V Lovosicích se často nejednalo jen běžné osady, ale i o významná a rozsáhlá centra. Jedno z nich zde budovali Keltové od 4. stol. př. Kr. Tehdy vyrostlo pod dnešním městem rozsáhlé sídliště sahající zhruba od kostela sv. Václava až po Malé Žernoseky. Vykopávky v Resslově ulici ukázaly, že nejhustěji byl zastaven prostor v okolí dnešní restaurace Beseda. Zde v ohbí Labe se nacházelo přístaviště. Vznikla zde nejen hustá zástavba s dvorci, dlážděným prostranstvím se studnou, ale i četnými výrobními objekty, především kamenickou dílnou na zhotovování mlýnských kamenů. Pro výrobu žernovů byl užíván křemenný porfyr z Opárenského údolí. Lovosické žernovy lze nalézt nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i na Moravu. Toto keltské sídliště bylo známo i rozsáhlou výrobou kvalitní na kruhu točené keramiky, kterou byly zásobovány celé severozápadní Čechy. Jedna z hrnčířských pecí byla nalezena v centru města poblíž radnice, další v někdejší Leninově ulici (dnes Příčná) na severu města. Hned několik pecí bylo nalezeno před válkou ve Lhotce n. L. Keltské centrum zaniká zhruba v polovině 1. stol. př. Kr., území na severu města v okolí Resslovy ulice obsadili Germáni, kteří následujících zhruba 600 let ovládali český prostor. I oni vybudovali v Lovosicích rozsáhlé sídliště a jejich památky lze nalézt od kostela svatého Václava až po železniční přejezd na silnici do Lhotky n. L. Např. při stavbě radnice byl nalezen bohatě vybavený kostrový hrob, či v Resslově ulici byly prozkoumány hutnické dílny vyrábějící v 1. stol. po Kr. železo. Na sklonku doby stěhování národů se v 6. století v České kotlině objevují první Slované. I oni zamířili do Lovosic a usadili se v Resslově ulici na troskách někdejšího germánského sídliště, jak dokládá chata s tzv. keramikou pražského typu. I Slované v prostoru Resslovy ulici postupně vybudovali významné obchodní a zřejmě i mocenské centrum, které bylo někdy v 8. až 10. století i opevněno. Na velkou hospodářskou moc tehdejších Lovosic ukazují i mimořádně velká obilní sila, dosahující hloubky až 5 metrů. Zřejmě se jedná o jakási skladiště náležející k labskému přístavišti. Tato sila lze datovat do 12. století, tedy přibližně do období první písemné zmínky o Lovosicích. Tehdy se zřejmě v prostoru dnešní výpadovky na Ústí n. L., zhruba mezi restaurací Beseda a benzínovou pumpou nacházelo významné přístaviště. Pravděpodobně se zde i nacházelo centrum tehdejších Lovosic. Osídlení však zde na přelomu 12. a 13. století náhle končí a již nebylo nikdy obnoveno. V rámci restrukturalizace země, kterou tehdy prováděli Přemyslovci, bylo zdejší sídliště úmyslně potlačeno ve prospěch nedalekých královských Litoměřic. Z Lovosic se stává více méně běžná vesnice, která se povýšení na město dočkala až v roce 1600.

Autor: Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc.

Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc.

Vloženo

* 28. 6. 1957
Čestné občanství uděleno 4. 8. 2008

Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc.
Vladimír Salač se po studiích na gymnáziu se od roku 1976 věnoval studiu češtiny a dějepisu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, odkud přestoupil na obor prehistorie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1980 – 1987 pracoval jako odborný pracovník – archeolog v Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích. V těchto letech uskutečnil archeologické výzkumy keltských, germánských a slovanských sídlišť v Lovosicích. Zvláště významné jsou vykopávky v Resslově ulici, které zachytily osídlení od 4. stol. př. Kr. až po počátek 13. stol. po Kr. V téže době začal také pravidelně publikovat v denním tisku (Sondy do dávnověku Lovosic, seriál v týdeníku Proud, Nejstarší město na severu? Lovosice!, Průboj 25. – 26. 4. 1987) i odborných časopisech (Litoměřicko, Archeologické rozhledy).

V roce 1991 absolvoval tříměsíční stáž na univerzitě v Marburgu, kam se vrátil v roce 1996. V roce 1992 začal pracovat jako vědecký asistent Archeologického ústavu AV ČR, učil prehistorii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a také je činný v redakci časopisu Archeologické rozhledy. V roce 1993 a 1999 byl zvolen do vědecké rady Jiho-  a západoněmeckého spolku pro výzkum pravěku. V roce 1994 získává titul CSc. za práci na téma Severozápadní Čechy v posledních staletích před Kristem (zde jsou nálezy z Lovosic citovány). V roce 1998 přednáší na univerzitě v Lipsku, o rok později vede oddělení prehistorie Archeologického ústavu AV ČR. Zároveň organizuje mezinárodní kongresy. V současné době pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky a Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Univerzity Karlovy (zde vede seminář Hospodářské dějiny mladšího pravěku). Zabývá se dobou laténskou, starší dobou římskou, problematikou hospodářství v mladším pravěku a tématem pravěké sídlištní keramiky, jakožto nositele informací. V. Salač uskutečnil desítky archeologických výzkumů, ze kterých k nejdůležitějším náleží průzkum Lovosic a Vliněvsi na Mělnicku, kde objevil dosud největší únětické sídliště a pohřebiště u nás.

Výzkumy V. Salače a přinesly doklady značných řemeslných aktivit v Lovosicích v období keltského osídlení (výroba mlýnských kamenů, železářství, pece pro výrobu jemné keramiky, závaží k rybným sítím, tkaní látek) i obchodních kontaktů (skleněné náramky, grafitová keramika).

Lovosické centrum představovalo podle V. Salače dosud neznámý typ keltského sídliště (dříve byla mezi keltskými sídlišti uváděna jen oppida, vesnice a dvorce). Byl pro něj nalezen název výrobní a distribuční centrum (dnes je vžitý i pro obdobná keltská sídliště zjištěná v zahraničí, např. Bad Nauheim v Hesensku, Berching – Pollanten v Bavorsku či Challon sur Saône v Burgundsku).

Že jsou Lovosice významným keltským sídlištěm, o tom svědčí jejich citace ve významných zahraničních publikacích o Keltech, ať již francouzských, německých či anglických, a to spolu se Závistí u Zbraslavi a Stradonicemi. Na tomto zviditelnění Lovosic má doc. PhDr. Vladimír Salač velkou zásluhu, neboť první odlišnost lovosického sídliště objevil a pojmenoval – Výrobní a distribuční centrum. Díky jemu jsou Lovosice známy v odborné historické literatuře nejen v ČR, ale po celé Evropě.

S účinností od 1. 11. 2003 byl děkanem Univerzity Karlovy jmenován docentem pro obor pravěká a raně středověká archeologie. V letech 2003 – 2009 zastupoval ČR v mezinárodním projektu Lexikon der Keltischen Archäologie, který organizovala Rakouská akademie věd. Jako hostující profesor působil v letech 2007 – 2008 na College Doctoral Européen při Université Robert Schuman – Strasbourg, v r. 2007 rovněž přednášel na univerzitě ve Vídni. V letech 2006 – 2009 byl členem Vědecké rady rozsáhlé výstavy uspořádané pod záštitou německé kancléřky A. Merkelové k výročí bitvy v Teutoburském lese, která se konala v německém Detmoldu. Od roku 2010 je členem redakční rady prestižního rakouského časopisu Archeologica Austriaca. V r. 2011 představil keltské sídliště v Lovosicích francouzské odborné veřejnosti na přednáškách v Paříži a Bordeaux.

V. Salač se pravidelně účastní mezinárodních konferencí a kongresů, při kterých často prezentuje archeologické výzkumy z prostoru Lovosic. V roce 2000 a 2006 pořádal v Čechách mezinárodní konference na témata keltského a germánského osídlení Čech a střední Evropy. V obou případech vedly exkurze z konferencí i na Lovosicko a jejich účastníci byli seznámeni se zdejšími lokalitami.

V Lovosicích přednášel v roce 2000, v roce 2003 a v roce 2008.

Autor: Eva Hozmanová

Prof. František Frühauf

Vloženo

* 2. 3. 1907 – † 18. 7. 1984
Čestné občanství uděleno in memoriam 4. 8. 2008

Prof. František Frühauf
František Frühauf se narodil 2. března 1907 v Mirošově u Rokycan. Na Lovosicko přišel už ve 20. letech. Od roku 1928 působil na škole v Třebívlicích a v Drahobuzi, od roku 1931 ve Vchynicích. V roce 1935 vykonal odborné zkoušky pro školy měšťanské (čeština, dějepis a zeměpis) a od 1. 9. 1935 byl ustanoven na měšťanskou školu v Lovosicích, kde působil až do obsazení města německou armádou. V Lovosicích se mu také narodili synové Vladimír a Miroslav. Po dobu okupace učil na chlapecké měšťanské škole Rokycanech. Od 1. 9. 1945 až do odchodu do důchodu 1. 8. 1970 působil v Lovosicích jako učitel, zpočátku na 1. měšťanské škole, od 1. 9. 1953 jako zástupce ředitele Stanislava Počinka na Jedenáctileté střední škole (později přejmenované na Střední vzdělávací školu a gymnázium) a od 1. 9. 1964 jako její ředitel. Na přelomu 50. let  vystudoval při své učitelské  praxi Vysokou školu pedagogickou v Praze (s červeným diplomem) a stal se středoškolským profesorem. V období od 7. 7. do 2. 8. 1952 působil na Ústřední škole Ministerstva školství, věd a umění. V letech 1970 – 74 učil také na Střední průmyslové škole chemické v Lovosicích dějepis a češtinu.

Až do odchodu do důchodu pracoval jako vedoucí metodik českého jazyka při Okresním pedagogickém sboru v Litoměřicích a vedoucí sekce českého jazyka při Krajském pedagogickém sboru v Ústí nad Labem. Od roku 1949 do roku 1954 byl členem redakční rady odborného časopisu Český jazyk v Praze. V roce 1953 pracoval v autorském kolektivu na učebnicích českého jazyka pro 6. – 9. třídu, v roce 1960 byl jmenován hlavním autorem učebnice českého jazyka pro 7. třídu, která vyšla v 15 vydáních. V roce 1957 Ministerstvem školství a kultury vyznamenán čestným titulem „Vzorný učitel“ a v roce 1965 obdržel státní vyznamenání „Za vynikající práci“.

Učitelské povolání bylo sice hlavní, ale ne jedinou životní náplní profesora Frühaufa. Z počátečních kulturních aktivit nutno uvést jeho předválečné vystupování ve smíšeném sboru Pěveckého spolku Förster. Později po válce ho obnovil a stal se dokonce jeho dirigentem. Byl také předsedou a výkonným členem-houslistou Symfonického orchestru města Lovosice, který řídil J. B. Chválovský. Do stáří se zúčastňoval hudebního života okresu v oblasti komorní hudby a sborového zpěvu. Působil též jako dopisovatel okresních novin „Za lepší život“; jeho články popisovaly hlavně regionální historii Lovosicka. Na podnět z Městského národního výboru napsal brožuru o historii a přítomnosti města Lovosic, která byla vydána v roce 1960 za předsedy MěstNV Josefa Kříčka (původní brožura byla doplněna v roce 1974). Další jeho publikací bylo „Literárně historické putování po litoměřickém okrese“, asi z roku 1959. Shromažďoval též materiál k pomístním jménům. Spolupracoval s Filmovým kroužkem ZK ROH Secheza Lovosice, kde zpracovával slovní doprovod k amatérským filmům. Připravoval také literární pásma a byl členem Osvětové besedy.

František Frühauf se sice v Lovosicích nenarodil, ale ve městě působil od roku 1931 (s šestiletou přestávkou v době okupace) až do své smrti. Od počátku se zajímal o historii kraje i život města a jako zdejší učitel pracoval v různých oblastech kulturního života města. Proto není divu, že v březnu 1971 byl schválen do funkce kronikáře Města Lovosice (předtím vedl kroniku 1. ZDŠ a potom gymnázia) a kroniku psal až do své smrti. V roce 1980 získala kronika ocenění Ministerstva kultury. Jeho nedožité sté narozeniny si lovosičtí občané připomněli ve čtvrtek 15. března 2007 na vzpomínkovém večeru, kde byla vyzdvižena jeho záslužná činnost pro náš kraj a Lovosice zvlášť. Zemřel 18. července 1984. Je pochován na lovosickém hřbitově.

Autor: Eva Hozmanová