K nejstarším pozůstatkům na ploše dnes již stojící haly řadíme tři jámy kultury řivnáčské, kterou datujeme zhruba mezi léta 3000 až 2700 př.n.l. Dvě jámy byly oválného tvaru a získalo se z nich několik poničených keramických nádob, dále rozmanité pazourkové nástroje a břidlicové odštěpky. V jedné byla nalezena i menší kamenná sekerka. Třetí jáma byla téměř kruhová se dvěmi menšími kruhovými výběžky. V každém z těchto výběžků byla uschována jedna mohutná nádoba – zásobnice. V hlavním prostoru objektu se již při výzkumu podařilo rozlišit části z nejméně deseti nádob. Jedním z rozpoznaných typů byl i džbánek, jenž je tradičně označován jako ansa cornuta či ansa lunata, podle ucha vytaženého nad okraj nádoby ve tvaru rohatém či měsíčkovitém. Podobné hromadné ukládání nádob do země označujeme pojmem keramický depot a lze ho nejspíše dát do souvislosti s obřadem zasvěceným plodné úrodě či s jinými rituály. Každopádně takto rozsáhlý keramický soubor je jedním z nejpočetnějších nálezů řivnáčské kultury v celém Ústeckém regionu.
Ke středně starým nálezům přičítáme sedm hrobů nám již důvěrně známé kultury se šňůrovou keramikou (2700 až 2300 př.n.l). V porovnání s nedalekým výzkumem na lokalitě TRIS šlo ovšem o slaběji vybavené hroby s podstatně hůře zachovanými kostrami. Ve čtyřech případech byl hrob dokonce zcela bez milodarů, takže jeho přesné datování je značně komplikované a posuzujeme ho pouze s ohledem na tvar a orientaci jámy a kostry. Lidské ostatky byly zachovány velmi nezřetelně a často jedinými pozůstatky byly dlouhé kosti nohou či rukou. Ačkoliv bylo rozlišení pohlaví tímto stavem značně ztíženo, předběžně se jeví, že se jednalo o čtyři muže a jednu ženu. Nabízí se samozřejmě radostné zvolání „heuréka“ nad myšlenkou, že právě zde jsou pohřbeni oni chybějící muži, po kterých jsme se společně ptali v příspěvku věnovaném hale TRIS. Nutno ovšem podotknout, že vedlejší „ženský“ pohřební areál byl prostorově jasně vymezený, směřoval přesně na druhou stranu od pozemku společnosti AOYAMA, a že je přeci jen poněkud vzdálen místu, o němž zde hovoříme, takže jejich vzájemná spojitost je značně sporná.
Časově nejmladším pozůstatkem doby kamenné je hrob kultury zvoncovitých pohárů datované přibližně mezi léta 2300 až 2000 př.n.l. Název kultury je odvozen od typického keramického tvaru připomínajícího obrácený zvon. Kultura, která je rozšířená téměř po celé Evropě, má své významné zastoupení i v Lovosicích. Ve Schwarzenberské ruční cihelně lovosický učitel Gustav Just a teplický profesor Otto Tschakert společně ve 30. letech minulého století odkryli hned 15 kostrových hrobů. Z tohoto období jsou známy i žárové hroby z Löblovy a Hrnčířovy pískovny, které byly odkryty již koncem 19. století (v případě žárových hrobů jde o spálené lidské ostatky uložené v keramické urně). Loni objevený kostrový hrob se rýsoval v podložní žluté až okrové spraši velmi světlou výplní a nebyl tudíž příliš patrný. K celkové škodě byl navíc ještě velmi mělce zapuštěný, takže došlo k jeho částečnému narušení při zemní skrývce svrchní vrstvy ornice. Mělká hrobová jáma byla orientována ve směru sever – jih podél své delší osy. Kostra spočívala ve skrčené poloze hlavou k jihu na pravém boku, což jsou jasné znaky ženského pohřbu. U západní stěny hrobu se tyčil skvostně zdobený zvoncovitý pohár s uchem. Jakoby zázrakem ho při své cestě minuly pásy od buldozeru a on zůstal na svém původním místě nehybně stát téměř neporušen. O vzácnosti nálezu vypovídá i poněkud odlehčené tvrzení dlouholetých archeologů, že k objevu kostrového hrobu kultury zvoncovitých pohárů dochází pravidelně tak jednou za deset let.
Výsledky archeologického výzkumu na lokalitě Lovosice – AOYAMA nám poskytly pohled na široké časové pásmo představené reprezentativním výběrem kultur doby kamenné. Podobným způsobem můžeme hodnotit i celkový význam nálezů. Kolísá od poměrně běžně nacházených hrobových celků kultury se šňůrovou keramikou, přes důležitý objev hrobu kultury zvoncovitých pohárů až po bezpochyby unikátní doklady rituálních praktik kultury řivnáčské.
Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most