K nejstarším pozůstatkům na ploše dnes již stojící haly řadíme tři jámy kultury řivnáčské, kterou datujeme zhruba mezi léta 3000 až 2700 př.n.l. Dvě jámy byly oválného tvaru a získalo se z nich několik poničených keramických nádob, dále rozmanité pazourkové nástroje a břidlicové odštěpky. V jedné byla nalezena i menší kamenná sekerka. Třetí jáma byla téměř kruhová se dvěmi menšími kruhovými výběžky. V každém z těchto výběžků byla uschována jedna mohutná nádoba – zásobnice. V hlavním prostoru objektu se již při výzkumu podařilo rozlišit části z nejméně deseti nádob. Jedním z rozpoznaných typů byl i džbánek, jenž je tradičně označován jako ansa cornuta či ansa lunata, podle ucha vytaženého nad okraj nádoby ve tvaru rohatém či měsíčkovitém. Podobné hromadné ukládání nádob do země označujeme pojmem keramický depot a lze ho nejspíše dát do souvislosti s obřadem zasvěceným plodné úrodě či s jinými rituály. Každopádně takto rozsáhlý keramický soubor je jedním z nejpočetnějších nálezů řivnáčské kultury v celém Ústeckém regionu.

Ke středně starým nálezům přičítáme sedm hrobů nám již důvěrně známé kultury se šňůrovou keramikou (2700 až 2300 př.n.l). V porovnání s nedalekým výzkumem na lokalitě TRIS šlo ovšem o slaběji vybavené hroby s podstatně hůře zachovanými kostrami. Ve čtyřech případech byl hrob dokonce zcela bez milodarů, takže jeho přesné datování je značně komplikované a posuzujeme ho pouze s ohledem na tvar a orientaci jámy a kostry. Lidské ostatky byly zachovány velmi nezřetelně a často jedinými pozůstatky byly dlouhé kosti nohou či rukou. Ačkoliv bylo rozlišení pohlaví tímto stavem značně ztíženo, předběžně se jeví, že se jednalo o čtyři muže a jednu ženu. Nabízí se samozřejmě radostné zvolání „heuréka“ nad myšlenkou, že právě zde jsou pohřbeni oni chybějící muži, po kterých jsme se společně ptali v příspěvku věnovaném hale TRIS. Nutno ovšem podotknout, že vedlejší „ženský“ pohřební areál byl prostorově jasně vymezený, směřoval přesně na druhou stranu od pozemku společnosti AOYAMA, a že je přeci jen poněkud vzdálen místu, o němž zde hovoříme, takže jejich vzájemná spojitost je značně sporná.

Časově nejmladším pozůstatkem doby kamenné je hrob kultury zvoncovitých pohárů datované přibližně mezi léta 2300 až 2000 př.n.l. Název kultury je odvozen od typického keramického tvaru připomínajícího obrácený zvon. Kultura, která je rozšířená téměř po celé Evropě, má své významné zastoupení i v Lovosicích. Ve Schwarzenberské ruční cihelně lovosický učitel Gustav Just a teplický profesor Otto Tschakert společně ve 30. letech minulého století odkryli hned 15 kostrových hrobů. Z tohoto období jsou známy i žárové hroby z Löblovy a Hrnčířovy pískovny, které byly odkryty již koncem 19. století (v případě žárových hrobů jde o spálené lidské ostatky uložené v keramické urně). Loni objevený kostrový hrob se rýsoval v podložní žluté až okrové spraši velmi světlou výplní a nebyl tudíž příliš patrný. K celkové škodě byl navíc ještě velmi mělce zapuštěný, takže došlo k jeho částečnému narušení při zemní skrývce svrchní vrstvy ornice. Mělká hrobová jáma byla orientována ve směru sever – jih podél své delší osy. Kostra spočívala ve skrčené poloze hlavou k jihu na pravém boku, což jsou jasné znaky ženského pohřbu. U západní stěny hrobu se tyčil skvostně zdobený zvoncovitý pohár s uchem. Jakoby zázrakem ho při své cestě minuly pásy od buldozeru a on zůstal na svém původním místě nehybně stát téměř neporušen. O vzácnosti nálezu vypovídá i poněkud odlehčené tvrzení dlouholetých archeologů, že k objevu kostrového hrobu kultury zvoncovitých pohárů dochází pravidelně tak jednou za deset let.

Výsledky archeologického výzkumu na lokalitě Lovosice – AOYAMA nám poskytly pohled na široké časové pásmo představené reprezentativním výběrem kultur doby kamenné. Podobným způsobem můžeme hodnotit i celkový význam nálezů. Kolísá od poměrně běžně nacházených hrobových celků kultury se šňůrovou keramikou, přes důležitý objev hrobu kultury zvoncovitých pohárů až po bezpochyby unikátní doklady rituálních praktik kultury řivnáčské.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Popisované období nazýváme starší dobou železnou a je z hlediska datování nejmladším pozůstatkem jak na ploše společnosti AOYAMA, tak haly TRIS. Nalezené hroby jsou sice pozůstatkem nejmladším, avšak o to více zajímavým a důležitým.

Centra kultury bylanské v našich zeměpisných šířkách nalézáme ve středních a severozápadních Čechách. V Čechách středních je zastoupena například na lokalitě Bylany (odtud pochází její název) a Hradenín a dále na různých místech Prahy. Význam našeho regionu ve starší době železné podtrhuje jen z blízkého okolí Lovosic hned několik důležitých nalezišť. Jmenujme zde alespoň Lhotku nad Labem, Čížkovice, Litoměřice, Slatinu, Malé Žernoseky a samozřejmě vlastní Lovosice. Z širšího pohledu spadá kultura bylanská, stejně jako obdobné kultury v západních a jižních Čechách, do tzv. západohalštatského okruhu (podle světoznámého rakouského naleziště Hallstatt). Toto tvrzení v podstatě znamená, že má přímou souvislost s územím Německa a Rakouska a obecně vykazuje největší podobnosti s horním Podunajím a přilehlými oblastmi. Zároveň v některých předmětech je patrné jak ovlivnění severoitalskou oblastí obývanou Etrusky, tak i doklady dálkového obchodu. Určité styky s ní dále vykazuje ve východních Čechách a na severní Moravě kultura platěnická či na Moravě jižní kultura horákovská. Dlužíme podotknout, že mluvíme o éře po odeznění posledních kultur doby bronzové, kdy se tento měkký kov vyskytuje vedle nově objevených a zpracovávaných železitých rud, tedy o časovém úseku, jenž klademe mezi léta 800 až 550 př. n.l.

Naše poznání o vývoji bylanské kultury pramení především z hrobových nálezů, neboť sídlištních je bohužel poskrovnu. Ovšem hrobů bylo nalezeno od 19. století již poměrně dost na to, aby naše představa o pohřebních zvyklostech lidu této kultury byla ucelená a objektivní. Dnes je zřejmé, že v tomto období vedle sebe vystupují jak kostrový, tak žárový pohřební ritus (obřad). Takže současně se zemřelí pochovávali buď obvyklou formou, jejímž archeologickým projevem je kostra, anebo formou žárového pohřbu, při níž nalézáme žehem spálené lidské ostatky. Mimoto existují také hroby birituální, ve kterých je u jednoho jedince užit kostrový a u druhého žárový ritus. Propastné rozdíly přitom panují nejen v užití pohřebního obřadu, ale také ve způsobu uložení jednotlivců a obsažených milodarů, což vypovídá o silném sociálním rozvrstvení společnosti. Vedle nejchudších žárových jamkových hrobů uložených například v keramické nádobě (urně) nacházíme hroby kostrové vybavené několika nádobami a bronzovými a železnými předměty. O žárových hrobech se soudí, že takto byli pohřbíváni společensky nejníže postavení jedinci, kteří si kvůli své odlišné etnické či kmenové příslušnosti nezasloužili honosnější formu pohřbu. Kostrové hroby s menším kovovým inventářem bychom pak mohli přiřadit střední společenské vrstvě, která se asi nikterak nevymykala tehdejšímu běžnému průměru.

Ve spojení slov kultura bylanská si ovšem většina znalců historie vybaví veliké, bohaté, komorové hroby. Termín komorové přitom naznačuje jejich konstrukci. Často jde skutečně o vydřevenou komoru se stropní konstrukcí, někdy překrytou kamenitým a hlinitým mohylovým náspem. Komory jsou vybaveny značným množstvím bronzových a železných předmětů, hrobová keramika v nich čítá i několik desítek kusů a jsou tradičně připisovány vedoucí společenské vrstvě. Bohaté komorové hroby obsahující nástroje, zbraně a hlavně součásti koňského postroje (uzdu, udidla, postranice) spojujeme s elitářskou vrstvou jezdců. Vrcholem společenského ledovce kultury bylanské jsou tzv. „knížecí“ hroby se čtyřkolovými vozy a koňskými postroji. Pojem „knížecí“ je poněkud zavádějící, jde spíše o jakousi vládnoucí vrstvu aristokracie, spravující snad kmenové území a panující nad ním, obklopenou ochrannou skupinou válečnických jezdců. Možná však právě nedostatečná ochrana a fyzická likvidace tehdejších mocenských špiček vojenskou událostí měla později za důsledek rozklad a pád bylanské kultury.

V oblasti mezi Lovosicemi a Litoměřicemi nejspíše existovalo v dění kultury bylanské jakési ekonomicko – mocenské centrum (kmen?). Pohřeb muže se železným kopím a mečem na čtyřkolovém voze ze Lhotky nad Labem, nález čtyř hrobů u garáží ČSAD a několika ve Schwarzenberské cihelně v Lovosicích, hrob ze Slatiny se dvěma bronzovými mísami či ojedinělý nález bronzového meče z Bohušovic nad Ohří – nejen těmito perlami bylanské kultury se honosí zdejší polabská oblast, jež jsou podkladem pro úvahu o jejím centrálním postavení. Skvostnou mozaiku hrobových nálezů počátku doby železné jsme podstatnou měrou obohatili v roce 2002 při výzkumu na pozemku společnosti AOYAMA. Pestrou lovosickou škálu nejen pohřebních zvyků a do hrobu vkládaných milodarů si nastíníme ale zase až příště…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

V následných pokračováních budeme společně postupovat od hrobů slabě vybavených, přes lépe vybavené, až po ty nejbohatší. Způsob pohřebního obřadu a obsažené milodary v hrobech vypovídají o hlubokém sociálním rozvrstvení tehdejší společnosti. Nyní se budeme zabývat hroby „chudými“ a těmi, které se dají připsat střední společenské vrstvě. Pro představu o přibližném datování připomínáme, že se pohybujeme zhruba v období 800 až 450 př.n.l.

Náš pohled na pohřební zvyklosti kultury bylanské začneme ukázkou jednoho žárového hrobu. Byl umístěn v malé kruhové jamce zahloubené v podložní žluté spraši. Žehem spálené lidské ostatky byly uloženy v keramické míse – urně. Hrdlo mísy bylo překryto malou miskou, která jí dodávala uzavřený vzhled. Díky své výrazné hloubce se urna velmi dobře zachovala a nebyla ani poškozena mechanizační skrývkou ornice. Na ploše společnosti AOYAMA byla rozprostřena velmi mocná vrstva ornice, která kolísala od půl až k jednomu metru hloubky. Při jejím strhávání byla skrývka sice průběžně archeology kontrolována, ale přesto se nepodařilo jiné mělčí žárové hroby zachytit. Je to s podivem, protože na pohřebištích tohoto typu se vedle velkých a bohatých hrobů vyskytují četné jamkové hroby. Tato okolnost se dá ovšem vysvětlit poměrně jednoduše. V minulosti byl zdejší pozemek ve vlastnictví knížecího rodu Schwarzenberků, kteří na něm již od 19. století pěstovali cukrovou řepu. Při obdělávání svých pozemků použili pro hlubokou orbu parní pluh, který archeologické nálezy ukryté v zemi svým chodem porušoval a vyorával na povrch. Takže v případě žárových hrobů, jejichž původní existence se dá na ploše předpokládat, můžeme usuzovat na jejich dřívější zničení, spojené právě s intenzivní zemědělskou činností. Tyto chudé jamkové hroby jsou tradičně připisovány buď etnicky odlišné nebo společensky níže postavené skupině obyvatelstva. Rovněž ale může jít o dodržování starých tradic přežívajících díky zvykům lidu popelnicových polí, pro který byl tento způsob obřadu obvyklý.

Poněkud odlišná forma pohřbu byla zvolena u dalšího hrobu, který označujeme jako birituální. Jednalo se o obdélnou jámu o rozměrech asi 2,5 x 2 metry orientovanou podél své delší osy ve směru sever – jih. Na dně hrobové jámy spočívala kostra v natažené poloze na zádech, uložená hlavou k jihu. Podél jejího pravého boku byly na dvou místech složeny spálené lidské kosti. Třetí kremační ostatky byly vloženy do keramické urny, která stála v severovýchodním rohu jámy. Keramickou výbavu představovala navíc ještě zásobnice, mísy, misky a koflík s vytaženým uchem. Celkově bylo na posmrtnou cestu zemřelému darováno 11 nádob. Dalšími zastoupenými předměty byli kamenný brousek a malý železný nůž. V rámci bylanské kultury tento hrob nijak nevybočuje z běžného průměru a měl by tudíž náležet do střední společenské vrstvy. Podle antropologického posudku patřila kostra nejspíše muži staršímu 50 let. Zatím můžeme pouze spekulovat o tom, zda tři kumulace přepálených kostí náležely jednomu nebo více jedincům, či následně o případném příbuzenském vztahu mezi zemřelými. U bohatých birituálních kostrových hrobů se dokonce soudí, že při úmrtí významné a vážené osobnosti byli společně s ní žárově pohřbeni i její sloužící nebo poddaní.

Další obdobou birituálního pohřebního obřadu byl jiný hrob, který se na pozemku společnosti AOYAMA jevil zcela atypicky jak svou konstrukcí, rozměry, tak i tvarem. Půdorysem se blížil pravidelnému čtverci o rozměrech 2,8 x 2,8 metru a jeho významným konstrukčním prvkem byl mohutný kamenný zával. Již při preparaci čedičového závalu došlo k překvapivému zjištění. Těsně pod první vrstvou kamenů se počaly rýsovat nádoby, kterých zde bylo nakonec odhaleno celkově 14 a jejichž nález souvisel s nedaleko umístěnou hromadou spálených lidských kostí. Ovšem zarážející bylo zjištění, že veškeré nálezy stály na další mocné vrstvě čedičů. Tento fakt plně nasvědčoval tomu, že pod tímto mladším hrobem se musí nacházet původní starší hrob, což se zanedlouho skutečně potvrdilo. Po dokumentaci a odebrání následného kamenného závalu se totiž objevily další nálezy. V níže položeném starším hrobě bylo umístěno 12 nádob a kostra ženy zemřelé ve věku 24 až 35 let. Okolo šíje byla žena ozdobena bronzovým nákrčníkem z jemného drátu a její šat nejspíše spínala dvojice jehlic, jedna vyrobená z bronzu a druhá ze železa. Posledním artefaktem nalezeným na dně hrobové jámy byl železný nůž.

Dvě fáze hrobu s odlišnými soubory nádob nám umožňují vysledovat nejen vývoj keramických tvarů, ale třeba i konstrukční podobu hrobů, včetně používaných pohřebních zvyklostí v průběhu trvání bylanské kultury. Odhalení kamenných závalů dosti výmluvně vypovídá o existenci mohylového náspu, navršeného nad oběmi hroby. Nad starším kostrovým hrobem musela být navršena mohyla z hlíny a čedičů, která se postupem času propadla dovnitř hrobové komory. V průběhu bylanské kultury byla přirozeně takováto úprava hrobu na povrchu dobře viditelná. Takže následně byla jáma využita i pro uložení kremačních ostatků jiného jedince. Zodpovězení důvodu, proč k původnímu kostrovému pohřbu byl později dodán hrob žárový, zůstává prozatím nedořešeno. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo obyvatele Lovosic ve starší době železné k druhotnému využití již obsazeného hrobu. Snad příbuzenský nebo poddanský vztah, či zcela prozaické důvody v podobě nedávno vykopané jámy a tudíž snadnější a ulehčená práce s kopáním nové?

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

V popisu budeme postupovat po společenském žebříčku bylanské kultury směrem vzhůru, k bohatším a váženějším představitelům tehdejší vyšší třídy. Dnešní pozornost věnujeme především hrobům tzv. jezdecké skupiny válečníků na koních a dále jednomu hrobu s poněkud specifickými znaky. Stejně jako posledně, i tyto archeologické objekty datujeme zhruba do období 800 až 550 před naším letopočtem.

Na úvod začneme popisem dvou jezdeckých hrobů, které měly velmi podobné parametry, charakter i rozložení milodarů. Jednalo se o obdélné jámy s rozměry 460 x 190 cm a 470 x 220 cm. Obě hrobové jámy byly orientovány ve směru sever – jih podél své delší osy. Lidské kostry byly v obou případech uloženy stejným způsobem. Spočívaly uprostřed severní poloviny hrobu v natažené poloze na zádech, hlavou směřovaly k jihu. Keramická výbava, umístěná u obou hrobů v jižní polovině jámy, se od sebe téměř nelišila. V každém z hrobů byly vždy dvě zásobnice, dále pak různé mísy a talíře. V prvním hrobě se nacházelo celkem 12 nádob, ve druhém dokonce 18. Keramika byla velmi zručně zpracována, spektrum jejích odstínů kolísalo od světle oranžové barvy přes načervenalou až po černou tuhovanou. Osobní šperky obou zemřelých představovaly na rukou dva náramky, kruhy z masivního bronzu nošené na dolních končetinách a na šíji spočívající nákrční kruh. Nákrčník byl v jednom případě vyroben z tenkého drátu, ve druhém z úzkého tepaného a točeného plechu. Takováto kompletní sada bronzových šperků byla jistě velmi ceněným estetickým doplňkem ošacení. Nejdůležitějším artefaktem pro zařazení hrobů do jezdecké skupiny jsou součásti koňského postroje. Jeden hrob obsahoval pár železných udidel, stejně jako druhý, který byl navíc vybaven postranicemi a dalšími drobnými součástmi, jež byly zčásti vloženy do robustní hliněné zásobnice.

O vzájemné souvislosti obou hrobů vypovídá jak značná podobnost, tak i jejich umístění v terénu. Nacházely se v těsné blízkosti vedle sebe, což by při tradiční podobě hrobů znamenalo, že by se původně musely nacházet pod jedním mohylovým náspem. Veškeré podobnosti jak i jejich umístění by mohly naznačovat souvislosti buď sociální či rodinné. Nabízí se přirozeně úvaha o příbuzenském vztahu mezi oběma zemřelými, bohužel však antropologická analýza nedovoluje v tomto ohledu učinit bližší závěry. Jeden zesnulý byl rozpoznán jako dospělý jedinec, druhý jako jedinec mezi 16 až 22 rokem. Pohlaví se u nich vzhledem k velmi špatnému stavu zachování ostatků nepodařilo určit, ale jistě pozoruhodný je poznatek o poměrně mladém věku jednoho z nich.

Třetí hrob „jezdce“ měl rovněž značné podobnosti s předchozími. Obdélná jáma o rozměrech
440 x 260 cm byla také orientována ve směru sever – jih podél své delší osy. Na rovném plochém dně v jižní polovině jámy se nacházela téměř veškerá posmrtná výbava. Největší keramický typ zastupovaly dvě zásobnice, okolo kterých se soustředily koflíky, talíře a misky. Poblíž shluku nádob se nalezl pár železných udidel, drobné ozdobné bronzové prvky uzdy a zvířecí kosti. Zatím předpokládáme, že jde o kosti vepře, ten totiž byl obvykle vkládán do hrobů bylanské kultury, přičemž je mu v archeologii často připisován rituální význam. V severní polovině hrobu, tedy na místě kde bývá tradičně uložena kostra, ležely na sobě dva široké talíře o průměru 32 a 55 cm. O lidské kostře se v případě tohoto hrobu dá hovořit jen velmi obtížně, zachovaly se totiž pouze fragmentární části lebky a jedna z končetin. I přes velmi špatný stav ostatků se podařilo antropologicky určit, že šlo o dospělého jedince. Téměř úplná absence nálezů v severní polovině hrobové jámy, stejně jako znatelně omšelé fragmenty keramiky, by mohlo nasvědčovat tomu, že hrob byl již v pravěku vyloupen. Pouze předpokládáme, že v prostoru kolem kostry se původně soustředily vzácnější bronzové a železné předměty (např. šperky a zbraně). Jejich existenci snad nepřímo naznačují i zde nalezené dvě drobné bronzové ozdoby, které nejspíše unikly pozornosti zlodějů.

Poslední hrob je zcela odlišný od ostatních jak svou výbavou, tak především konstrukcí jámy. Jeho půdorys sestával sice znovu z pravidelného obdélníku velkých rozměrů, avšak vykazoval znatelné stopy úprav. Ve všech čtyřech rozích hrobu byly vyhloubeny kůlové jamky a v jeho zásypu se vyskytoval mocný kamenný zával. Tyto jamky jsou pozůstatky do země zasazených dřevěných sloupů, které tvořily nosnou část hrobové komory. Kameny v zásypu naznačují, že strop komory byl překryt rozsáhlým čedičovým a břidlicovým náspem, který se posléze zhroutil dovnitř. Oba tyto konstrukční prvky hovoří dosti jasně o tom, že hrob sestával z dřevěné komory se stropem, na kterém spočíval kamenohlinitý násep, tedy že měl podobu mohyly. Poničené a roztroušené lidské ostatky se podařilo rozeznat jako spíše ženské mezi 24 až 35 rokem. Pod kamenným závalem se kromě tradiční výbavy objevily i dvě specifické ozdoby, dosti vzácně nalézané. Jednalo se o zručnou imitaci skleněného korálku vyrobenou z vápenné konkrece. Druhý předmět představoval jantarový kruh, který zcela jistě nepochází z našich zeměpisných šířek. S největší pravděpodobností byl tento import dovezen od Baltského moře, kde se podél pobřeží vyskytují četná naleziště s jantarem. Dva ozdobné artefakty nalezené v Lovosicích vypovídají o významných kulturních vlivech západohalštatského okruhu, stejně jako o rozvinutých dálkových kontaktech kultury bylanské.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Náš vzestup po společenské stupnici od chudých hrobů k bohatým narušíme kapitolou o hrobech, jež spadají do zcela zvláštní skupiny. Jde o hroby vícenásobné či hromadné, tedy s více než jedním pohřbeným jedincem. Již jsme sice v první části zmiňovali hroby birituální, ve kterých se také vyskytovalo více jedinců, u nich však bylo užito obou pohřebních obřadů – kostrového i žárového. Nyní se ale zmíníme o dvou hromadných hrobech, ve kterých byl použit výhradně kostrový ritus. Jen pro úplnost podotýkáme, že se stále pohybujeme přibližně v období 800 až 550 před naším letopočtem.

První hrobová jáma měla tvar pravidelného obdélníku o rozměrech 3 x 1,6 m, orientovaného ve směru sever – jih podél své delší osy. V rámci porovnávání velkých komorových hrobů bylanské kultury se jedná o relativně malou hrobovou jámu. Tento fakt nabírá ještě více na významu, uvážíme – li, že jáma byla vyhloubena pro dva jedince. Podle posudku antropoložky Jany Hlavové náležela jedna kostra muži ve věku 30 až 39 let, vedlejší kostra patřila ženě zemřelé mezi 20 až 24 rokem. Oba jedinci byli uloženi vedle sebe v natažené poloze na zádech, přičemž nohama směřovali k severu. Jejich lebky se navzájem dotýkaly čelem, takže tváře byly přivráceny k sobě. Žena měla navíc svou levou paži položenou na mužově pravé ruce. Pod dolní čelistí muže se nacházel menší železný hrot oštěpu či kopí, u prstů jeho levé ruky na sobě ležely dva bronzové kruhy. Na ženské pánvi spočívala železná opasková přezka ve tvaru písmene T a několik bronzových knoflíků. Ty se společně s drobnými kroužky nacházely i pod pánví kostry a jasně naznačovaly, že žena musela být okolo pasu ozdobena páskem. Mohlo se jednat o užší kožený či látkový řemínek, ozdobený malými bronzovými knoflíky a kroužky a spojený železnou opaskovou přezkou. Jistou zvláštností těchto knoflíků je to, že naprosto shodné byly nacházeny i v jiných hrobech jako součást ozdob koňských postrojů. Proč žena nosila okolo svého pasu ozdoby původně určené koňským uzdám přirozeně nevíme…

Posmrtnou výbavu obou zemřelých představovalo 14 keramických nádob, jež byly rozestavěny vesměs v jižní polovině hrobové jámy, tedy za hlavami koster. Výjimku tvořily dva větší talíře umístěné u východní stěny. Zde ležely rovněž mírně rozházené zvířecí kosti. Mimořádně se nejednalo o kosti vepře, obvykle obsažené v ostatních hrobech, ale o čtvrtku ovce či kozy.

Zajímavá podrobnost týkající se zesnulé ženy, se podařila zjistit díky antropologické analýze. Na její levé straně čelistí byla zjištěna silnější zubní abraze než na straně druhé, tzn. zubní sklovina zde byla více opotřebovaná. Žena tudíž musela po delší dobu žvýkat více na levou polovinu chrupu, což zapříčinilo její výraznější otření. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo ženu k tomu, aby žvýkala levou stranou zubů, jako vysvětlení se nabízí stomatologická vada na pravé straně. Podobným způsobem záhadná pro nás zůstává i otázka vzájemného vztahu mezi oběma zemřelými, mohlo se jednat o sourozenecký či snad dokonce manželský pár.

Druhá hrobová jáma stejného tvaru a orientace jako předešlá, byla na ploše společnosti AOYAMA jednoznačně největší. Její rozměry dosahovaly úctyhodných 5 x 3 metry, což mělo zřejmě praktické důvody. Na dně severní poloviny jámy se totiž nacházely ostatky tří jedinců v natažené poloze na zádech. Kostra ležící podél východní stěny jámy náležela spíše muži ve věku 20 až 30 let, podél západní stěny spočíval muž zemřelý mezi 35 až 50 lety, uprostřed nich pak pravděpodobně třetí muž mezi 18 až 24 rokem. Nejstarší muž byl poněkud paradoxně zachován ze všech nejlépe a v kompletním stavu, nechyběly mu jednotlivé články prstů rukou a nohou či dokonce jemné nosní kůstky. Jednalo se o muže robustních rozměrů se silně vyvinutým svalovým reliéfem. Celkově působil dojmem, že byl do hrobu vložen až dodatečně. O tom by mohla vypovídat i žlutá spraš, ve které spočíval, stejně jako vychýlená a jakoby posunutá poloha vedlejší kostry nejmladšího jedince. Navíc byli oba mladší jedinci v porovnání s nejstarším zachováni podstatně hůře, což by mohlo nasvědčovat tomu, že zde leželi delší dobu.

Celá jižní polovina hrobu byla vyhrazena pro uložení milodarů. Z keramických tvarů se zde vyskytovaly dvě mohutné zásobnice, široké talíře zdobené rytými liniemi, či dočervena obarvená mísa černě malovaná geometrickými motivy. Celkově bylo zemřelým darováno 21 hliněných nádob. K jezdeckým artefaktům přičítáme četné bronzové kruhy, kroužky, knoflíky a průvlečky, které tvořily ozdobné prvky koňského postroje. K vlastní jezdecké uzdě je třeba dále přičíst 4 bronzové postranice a 3 železná udidla. Zbraň představovalo železné listové kopí s žebrem a tulejkou. Posledním odkrytým předmětem byla 1/4 vepře, jemuž tradičně připisujeme rituální význam.

Hromadné či vícenásobné hroby představují velmi důležitou oporu pro bližší poznání pohřebních zvyklostí lidu bylanské kultury. Nezbývá nám než doufat, že v budoucnu se pomocí podrobných expertíz podaří určit vzájemné souvislosti a vztahy mezi zesnulými, a tím ještě více rozšířit naše vědomosti o starší době železné.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Dostáváme se k nejbohatším hrobům starší doby železné odkrytým v roce 2002 na ploše japonské společnosti AOYAMA. Zde si popíšeme bohaté jezdecké a tzv. „knížecí“ hroby, čímž se přiblížíme ke špičce tehdejší společenské pyramidy. Ačkoliv bude řeč o elitní vrstvě společnosti bylanské kultury, zbudou nám pro příští díl ještě další dva hroby, které představují její skutečný vrchol. Pro pravidelné čtenáře připomeneme fakt, že datování se pohybuje cca mezi léty 800 až 550 před Kristem.

Půdorys prvního hrobu tvořil pravidelný obdélník, orientovaný podél své delší osy ve směru sever – jih. Hrob svou jižní částí porušoval starší rozsáhlý sídlištní objekt. Rozměry hrobové jámy činily 5 x 3 metry s hloubkou 0,5 metru od úrovně skrytého terénu. Téměř v centrální části jámy byly uloženy velmi špatně zachované lidské ostatky, ze kterých se dochovaly v podstatě jen zbytky dolních končetin. Z tohoto důvodu můžeme pouze předpokládat, že kostra původně ležela v natažené poloze na zádech, hlavou k jihu. Mohl by tomu nasvědčovat i bronzový nákrční kruh uložený na místě, kde lze předvídat lidskou lebku. Na nepatrném fragmentu horní končetiny spočíval jeden bronzový náramek. Hrobová výbava byla zastoupena jak předměty tradičními, tak i zcela ojedinělými. Keramické nádoby, kterých bylo v celé jihovýchodní části hrobu umístěno celkem 17, přičítáme dnes již k tradiční výbavě, stejně jako kosti vepře. Jezdecké artefakty, zastoupené zde četnými bronzovými ozdobami koňského postroje a trojicí železných udidel, známe z popisu předešlých hrobů také již celkem důvěrně. Ovšem zcela výjimečnou kolekci představují železné nástroje a zbraně. Za prvé jde o dlouhý nůž – sekáč nalezený na různých místech hrobu ve třech fragmentech. Druhým železným nástrojem byla břitva s bronzovými nýty na rukojeti. Zvláštností břitvy bylo i to, že spočívala přímo pod kamenným brouskem. Zemřelému byla tímto do hrobu vložena dvojice předmětů osobní potřeby, kterou lze snad s trochou nadsázky označit za pravěkou „holicí soupravu“. Nejspíše jedinou skutečně účinnou a nebezpečnou zbraní byl třetí, zcela unikátní artefakt, ležící podél pravého boku kostry. Jednalo se o masivní železný meč, který byl značně zohýbán a navíc na čtyřech místech zlomen. Meč měří úctyhodných 90 cm a jeho původní dřevená rukojeť byla spojena několika bronzovými nýty.

Antropologická analýza určila zesnulého pouze jako dospělého jedince, ovšem vzhledem k obsaženým milodarům se lze odůvodněně domnívat, že šlo o pohřeb muže. A navíc muže společensky vysoce postaveného, nejspíše jezdce a válečníka, v jehož výbavě zaujímá prestižní místo honosný meč. Vypovídají o tom ostatně jak bronzové ozdoby uzdy, tak především železné zbraně a nástroje, tedy meč, nůž – sekáč a břitva. Asi jen stěží si lze představit, že by tyto předměty byly vloženy do hrobu ženě…

Druhý objekt bychom v tradičním archeologickém třídění měli označit již za „knížecí“ hrob. Do této kategorie totiž spadají bohaté hroby, obsahující čtyřkolový vůz či alespoň jeho součásti. A to je právě případ tohoto hrobu. Opět byl orientován obvyklým způsobem, tedy ve směru sever – jih a znovu tvořen pravidelným obdélníkem, tentokráte o rozměrech 5 x 2,5 metru. Tradiční výbavou byla stejně tak keramika (v počtu 16 kusů) jako i kosti vepře. Dokonce ani bronzové ozdoby koňské uzdy a tři železná udidla ho ze skupiny jezdců na koních nijak nevyčleňují. Co ho však právem řadí do kategorie „knížecích“ hrobů jsou části čtyřkolového vozu. Konkrétně se jedná o bronzové zakončení konstrukce vozu a především čtyři zákolníky, což jsou masivní železné trny s kruhovými zakončeními. Zákolníky slouží k přichycení kola na nápravu vozu a jeho stabilizaci, přičemž mu zabraňují v tom, aby nevypadlo v průběhu jízdy. Plní tedy vlastně funkci jakýchsi kovových závlaček, nezbytně nutných pro plynulou a bezpečnou jízdu vozu. Čtyři zákolníky byly v hrobě záměrně uloženy ve tvaru přesného čtverce o délce stran 1,5 metru. Každý zákolník tak tvořil symbolický a pomyslný roh vozu, který zde svou přítomností zastupoval. Proto v případě takovýchto hrobů hovoříme o tzv. symbolickém vozu. Ve vnitřním prostoru tohoto symbolického vozu byly uloženy lidské kostrové ostatky v natažené poloze na zádech hlavou k jihu, tedy obvyklým způsobem. Je poněkud s podivem, že tento jistě významný jedinec nebyl ozdoben žádnými osobními šperky, jako kupříkladu náramky, nánožníky či nákrčníkem. Podle zprávy antropoložky zemřel ve věku mezi 24 až 30 rokem. Ani u něj se nepodařilo bezpečně zjistit pohlaví, avšak opět lze předpokládat, že pochovaný byl muž. O jeho bojovnějším zaměření hovoří výmluvně i nález výborně zachovaného železného listového kopí s žebrem, které měří více než 30 cm.

Náš dnešní výčet skvostných hrobových nálezů můžeme uzavřít strohým tvrzením. Mečů z období kultury bylanské známe z celých Čech celkem 12, přičemž tři z nich jsou bronzové. V případě nálezu lovosického meče se tudíž jedná o jubilejní desátý železný meč nalezený na našem území, což samo o sobě vypovídá o významu nejen jednoho hrobu, ale hlavně celé lokality Lovosice – AOYAMA.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Výčet nálezů ze starší doby železné dnes uzavřeme kapitolou o dvou nejbohatších hrobech, v jejichž výbavě se vyskytovaly části čtyřkolových vozů. Ve starší literatuře jsou tyto hroby tradičně nazývány „knížecími“, dnes spíše hovoříme o projevu rodové či válečnické šlechty. Je zřejmé, že pohřby na vozech představují skutečný vrchol společenské pyramidy kultury bylanské. Soudí se o nich, že takto byli pohřbíváni jen ti nejváženější představitelé tehdejší elity, jejichž moc pramenila z většího soukromého vlastnictví. Mluví se o vládnoucí vrstvě velitelů či náčelníků vojenských družin, panujících nad větším územním celkem. Pod jejich správu a moc pravděpodobně spadala i širší vrstva jezdců na koních, jejichž hroby jsme si popisovali již v minulých dílech. Stejně jako jezdci, tak i tito vládnoucí správci území byli v Lovosicích pochováni mezi léty 800 až 550 před naším letopočtem.

Půdorys prvního „knížecího“ hrobu byl tvořen pravidelným obdélníkem, orientovaným svou delší osou ve směru sever – jih. Rozměry hrobové jámy činily 5 x 2 metry. Lidská kostra uložená v její severní části byla bohužel zachována ve velmi špatném stavu a až na pár fragmentů byla téměř celá zetlelá. I tak se díky antropologické analýze dalo alespoň rozeznat, že se jedná o dospělého jedince ve věku mezi 30 až 35 lety, avšak určit pohlaví se u něj již nepodařilo. Se značnými potížemi bylo možno rozlišit, že kostra původně spočívala v natažené poloze na zádech, s hlavou k jihu. Zesnulý byl ozdoben sadou nádherných bronzových šperků. U drobných úlomků jeho lebky ležel bronzový nákrčník stočený z plechu, zdobený kolky a rytými šrafovanými liniemi. Podobně provedené byly i dva bronzové náramky spočívající na fragmentech horních končetin, naproti tomu plastická páska zdobila dva nánožní kruhy. V blízkém okolí kostry se soustředily četné železné předměty – především různé kruhy, kroužky a závěsky, které přičítáme k elementům vozu. V hrobě byly umístěny zcela symetricky a pravidelně, což by mohlo svědčit o tom, že původně tvořily ozdobné lemování korby vozu. Ostatně korbu mohou naznačovat i nepatrné zbytky dřeva nalezené poblíž kostry. Nejspíše to tedy znamená, že zemřelý byl do hrobu uložen na dřevěné korbě vozu. Vůz byl dále spíše jen symbolizován čtyřmi pravidelně rozmístěnými železnými zákolníky, o jejichž funkci jsme se již posledně zmiňovali. Zákolníky zde spočívaly rozložené ve tvaru čtverce o délce stran 1,6 metru.

Celá jižní polovina hrobové jámy byla vyhrazena pro uložení ostatních milodarů. Ležely zde tradiční zvířecí kosti a železné součásti koňského postroje. Uzda byla zčásti vložena i do robustní hliněné zásobnice, uvnitř obou zásobnic se také vyskytovaly miniaturní nádobky. Zemřelému bylo do hrobu darováno celkem 23 keramických nádob, což představuje mezi odkrytými lovosickými hroby rekordní počet. Zajímavý rituální předmět byl odhalen v jihozápadním rohu hrobu. Označujeme jej pojmem „mondidol“ čili měsíční symbol. Dříve byl kromě tohoto významu uváděn rovněž jako předmět symbolizující býčí rohy. Novější interpretace však spíše poukazují na to, že jde o tzv. „vykuřovadlo“ sloužící k rozdělávání a udržování ohně při tryzně za zemřelého.

Druhý hrob, a v našem popisu zcela poslední, byl stejného tvaru a orientace. Jeho rozměry dosahovaly 4,4 x 2,2 metru. Lidská kostra se v tomto hrobě téměř vůbec nedochovala. Pár ojedinělých ostatků nám nedovoluje ani spekulovat nad tím, jak byla kostra původně uložena. Kvůli velmi špatnému stavu kostí se jedince podařilo označit pouze jako dospělého bez bližšího určení věku a pohlaví. Obsah velmi mělce zahloubené hrobové jámy byl do značné míry narušen orbou, především co se týče keramické výbavy. Na dně jedné mísy byla odkryta dvojice záhadných hliněných koulí. Při manipulaci vydávají chřestivý zvuk a domněnka o jejich funkci je taková, že jde o dětská či rituální chrastítka.

Nejzásadnějším nálezem v tomto hrobě byly však železné konstrukční prvky čtyřkolového vozu. Na třech místech byly uloženy zákolníky, u kterých se soustředilo kování středových nábojů. Podle všech okolností lze soudit, že zde původně spočívala čtveřice kol. Bohužel žádné kovové prvky čtvrtého kola se nedochovaly, stejně jako dřevěná konstrukce zbylých třech kol. Kupodivu po železných obručích, které jsou u těchto vozů známé, nebylo také ani památky. Naopak zde nechyběly obvyklé zvířecí kosti, stejně jako drobné ozdoby koňské uzdy s trojicí udidel. Celkově dosti špatný stav kovových prvků vozu byl bezpochyby zapříčiněn mělkostí hrobové jámy a jejím porušením, ale i tak se tento inventář řadí mezi zdejší velmi významné nálezy. Velký počet železných předmětů znamenal ve své době pro jeho vlastníka cenné bohatství, které bylo odrazem vysoké společenské úrovně a z ní plynoucí moci. Tyto faktory byly potažmo nejspíše i zárukou honosné formy pohřbu, v tomto případě se čtyřmi koly.

Oba hroby s částmi čtyřkolového vozu představují nejen samotnou špičku mezi hrobovými nálezy, ale i nejvyšší laťku společenského žebříčku kultury bylanské. Příště si pro úplnost zrekapitulujeme výsledky záchranného archeologického výzkumu na ploše společnosti AOYAMA a pokusíme se zhodnotit pohřebiště ze starší doby železné jako celek.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Díky rozsáhlému pohřebnímu areálu jsme měli možnost seznámit se s celou paletou pohřebních ritů a zvyklostí. Zaznamenali jsme všechny druhy obřadů, a to jak kostrový a žárový, tak i birituální. Dosti pestrou škálu představovaly především typy a počty obsažených milodarů, které potažmo vypovídají o hlubokém sociálním rozvrstvení tehdejší společnosti. Vedle nejchudšího žárového pohřbu uloženého v urně jsme na pozemku firmy AOYAMA registrovali hroby spadající do střední společenské vrstvy. Nejbohatší výbavu obsahovaly hroby, jež řadíme do kategorie tzv. jezdeckých a knížecích.

Velkých hrobů bylanské kultury bylo v roce 2002 prozkoumáno celkem 12. Všechny obdélné hrobové jámy měly orientaci ve směru sever – jih a jejich rozměry se pohybovaly v rozmezí od 2,5 x 2 až 6 x 3 metry. Výjimku tvořil hrob čtvercového půdorysu, který navíc poskytl cennou informaci o dvojím využití jedné hrobové jámy (nejdříve zde byla kostrově pohřbena žena, později žárově další jedinec). Skutečný konstrukční prvek vydřevené komory se stropem a kamenitým náspem byl zachycen pouze dvakrát. V obou případech šlo o mohutný kamenný zával, z toho jednou obohacený o kůlové jamky v rozích. Několikrát byly uvnitř hrobů zjištěny stopy dřeva, které lze označit za nepatrné zbytky vnitřní výdřevy či zříceného stropu komory.

Podle počtu a typu milodarů lze předběžně řadit do chudší či střední společenské vrstvy dva velké hroby. Nejméně čtyři další se dají označit za jezdecké, jež mají ve své výbavě součásti koňského postroje. Jeden z nich poskytl zajímavý poznatek o pravěkých vykradačských praktikách. Naprostou elitu představují hned tři hroby. V jednom byl obsažen tzv. symbolický vůz a ve dvou dalších dokonce části čtyřkolového vozu. Zvláštní místo zaujímají vícenásobné hroby s několika jedinci, přičemž byl zjištěn dvojhrob a trojhrob. Mezi hroby s netypickou výbavou patří jeden s nálezem jantarového kruhu pravděpodobně z pobaltské oblasti, který vypovídá o rozvinutých dálkových kontaktech bylanské kultury. Souvislost příbuzenskou či sociální naznačovalo někdy i vzájemné umístění hrobů v terénu, dá se hovořit o těsném sousedství dvojice hrobů do vzdálenosti pěti metrů.

Uložení zemřelých se řídilo dosti striktními pravidly, většina koster byla uložena v natažené poloze na zádech s hlavou směřující k jihu. Stav zachování lidských ostatků byl značně různorodý. Pohyboval se od fragmentárních zbytků dlouhých kostí, až k velmi dobře zachovaným a téměř kompletním kostrám. O stejné pestrosti se dá hovořit i při hodnocení složení místní populace. Bezpečně byli antropologickým rozborem určeni dva muži a dvě ženy. Další tři skelety vykazovaly spíše mužské znaky. Rozpoznáni byli muži ve věkovém rozmezí od 30 do 50 let, pochované ženy spadaly do věkové kategorie 20 až 35 let. Některé jedince se z dochovaných fragmentů podařilo určit pouze jako dospělé bez rozlišení pohlaví, přičemž věk jejich úmrtí se pohyboval mezi 16. až 50. rokem.

Keramické a kovové milodary zde byly v drtivé většině zastoupeny neobyčejně bohatou měrou. Výbava všech velkých hrobů se vyznačovala rozsáhlými soubory keramických nádob, jejichž zjištěný počet se pohyboval od 11 do 23 kusů v jednom hrobě. Převážná část hrobů obsahovala kosti vepře, pouze jednou byla na posmrtnou cestu zemřelým darována ovce či koza. Mezi desítkami kovových předmětů se podařilo odhalit nejrozmanitější druhy milodarů, jako jsou bronzové šperky (nákrčníky, náramky, nánožníky), železné nástroje a zbraně (nože, břitva, kopí, meč), ozdobné a spojovací prvky koňského postroje (kruhy, knoflíky, postranice, průvlečky), několik železných udidel a součásti čtyřkolového vozu (zákolníky, náboje kol, ozdobné zakončení konstrukce). Za zcela výjimečnou považujeme kolekci železných artefaktů – břitvu, trojici kopí a 90 cm dlouhý masivní meč.

Je očividné, že spektrum obřadů, počtu a druhů milodarů, včetně složení populace a její sociální struktury je skutečně neobyčejně široké a poskytuje ucelený a souborný přehled o posledních věcech pobytu člověka na zemi v osmém až šestém století před naším letopočtem. Doposud nejrozsáhlejší plošný záchranný archeologický výzkum na katastru města Lovosic nám dal jedinečnou možnost se o tom velmi dobře přesvědčit. Hustá koncentrace bohatých hrobových celků nás vede k zamyšlení o centrálním postavení zdejšího kraje v průběhu bylanské kultury. V celkovém hodnocení nesmíme opomenout ani památky z tohoto období, dříve nalezené v blízkém okolí (garáže ČSAD, Schwarzenberská cihelna). Uceluje se tak naše představa o rozsahu pohřebiště (mohylníku) a utváří se tím obraz vzhledu kulturní krajiny labského levobřeží. Na druhou stranu se však také doširoka otevírá zásadní otázka způsobu, charakteru a prostoru osídlení obyvateli bylanské kultury. Oč více vědomostí získáváme na téma pohřebních zvyklostí, o to více se odpověď na tuto otázku (a přirozeně na desítky dalších) stává palčivější. Nabízí se kupříkladu úvaha o mocensko – správním centru, jehož bohatství pramenilo z výhodné geografické polohy lovosické oblasti na křižovatce cest a na styčné ploše kulturních okruhů.

Není vyloučeno, že podrobným vyhodnocením naleziště vyjdou najevo vzájemné vztahy mezi zdejším pohřebištěm a obdobnými lokalitami ve středních Čechách, či dost možná naše kroky povedou při hledání souvislostí až do vzdálenějších oblastí na západ od našich zeměpisných šířek. Na každý pád se lokalita Lovosice II – AOYAMA podstatnou měrou zapsala mezi nejvýznamnější archeologické památky Ústeckého kraje a mnohdy tyto hranice i výrazně překračuje. Nezbývá nám než pevně doufat, že zprovozněním lovosické muzejní expozice se o tom budou moci přesvědčit i návštěvníci z řad široké veřejnosti…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most