Posuneme se nejen v čase směrem kupředu, ale i od poněkud pesimistických posledních věcí člověka k životním aktivitám člověka – zemědělce. Posun v čase od prvního dílu nebude nijak radikální (činí všeho všudy pár set let), ovšem historické souvislosti doznaly změn podstatných. Tuto zásadní proměnu v činnosti tehdejších obyvatel zapříčinil objev jednoho barevného kovu – bronzu. Jeho těžba, včetně zpracování a využití relativně prudce nabrala na významu a počala ovlivňovat doposud „poklidný“ zemědělský život téměř ve všech oblastech. Dějinnou epochu, o které dnes bude řeč, označujeme jako starší dobu bronzovou, datovanou zhruba mezi léta 2000 až 1500 před Kristem.

Ocitáme se v době, kdy lidé usídlení v České kotlině opouštějí od tradičně užívaného kamene na výrobu nástrojů a na jeho místo se v plné síle dostává slitina mědi a cínu. Kulturu, která především ve svém mladším vývojovém stupni expanduje s obrovským množstvím bronzových předmětů, nazýváme únětickou. Vše nasvědčuje tomu, že lid únětické kultury zcela pochopil veškeré možnosti využití kovu a dokázal toto poznání doslova přetavit v čin. Svědčí o tom hojně nacházené polotovary i výrobky a v neposlední řadě četné bronzové depoty (tj. hromadné sklady bronzových předmětů).

Rýžování cínu se pravděpodobně odbývalo na úpatí Krušných hor, přičemž tato nerostná surovina má patrně i svůj lví podíl na pomyslném bohatství únětického lidu. Je téměř jisté, že různé formy polotovarů sloužily jako obchodní zboží, pročež se mohla skvěle uplatnit jako vhodná dopravní a obchodní stezka i řeka Labe. Čilý dopravní ruch, který je v Lovosicích archeologicky prokázán, bezpečně na Labi probíhal v pozdějším keltském období. Není tudíž vyloučeno, že tyto směnné (či obchodní) praktiky zde byly zavedeny již v době bronzové. Přitom ani samotné osídlení Lovosic nebylo dílem náhody, ale promyšleným rozhodnutím našich předků, které mělo své rozumové důvody: blízkost Krušných hor coby ložiska surovin, řeky Labe coby dopravní tepny a zdroje pitné a užitkové vody, mírné podnebí a v neposlední řadě úrodná půda. Všechny tyto přírodní podmínky zřejmě brali pravěcí lidé v úvahu, když si vybírali nejvhodnější místo pro založení své osady. A jelikož se lovosický kraj uvedenými výhodami dodnes právem honosí, stal se již v hlubokém pravěku výrazně osídlenou oblastí. Není tedy divu, že se při stavbě průmyslové haly TRIS narazilo na pozůstatky rozsáhlého sídlištního areálu únětické kultury. Samozřejmě, že jsme nebyli až tak zaskočeni samotnou existencí sídliště, ale rozhodně nás překvapila jeho výrazná hustota. Jak jsme již uvedli v minulém článku, bylo záchranným archeologickým výzkumem odhaleno na 112 objektů (z toho 23 náleželo hrobům kultury se šňůrovou keramikou). Avšak převážnou většinu tvořily právě objekty sídlištního charakteru, jež jsou tématem dnešní části.

Sídelní aktivita únětického lidu zanechala za sebou v Lovosicích výrazné stopy. O existenci nadzemních staveb vypovídají především dvě soustavy kůlových jamek, které v podstatě tvoří jejich obrys (jakýsi negativ). Jedná se o malé kruhové jamky rozmístěné v pravidelných rozestupech, ve kterých byly původně zasazeny dřevěné kůly, tvořící nosnou konstrukci budovy. O vzhledu a funkci těchto dvou staveb se můžeme pouze nepřímo domýšlet. Pravděpodobně se jednalo o celodřevěné stavení (se slámovou střechou a s vnitřním hliněným výmazem stěn?) hospodářského či obytného účelu.

Velmi hodnotnou nápovědou o způsobu pravěké zemědělské produkce jsou objekty, které nazýváme zásobní a odpadní jámy. Zásobní jáma (jak sám název napovídá) sloužila našim předkům jako zásobárna k ukládání obilí. Po uplynutí určité doby kdy přestala být k tomuto účelu používána, se z ní stal „odpadkový koš“, kam bylo odhazováno veškeré nepotřebné smetí. Ironií osudu se právě takové pravěké smetí o necelé 4000 let později stává pro archeology téměř pokladem. Poničené keramické nádoby, zvířecí kosti a říční mušle odhozené po hostině, rozlomená zrnotěrka opotřebovaná častým třením obilí – tyto pro dávného uživatele již zapomenuté, ztracené a hlavně nepotřebné věci tvoří pak hlavní výplň sídlištních jam.

Hlínu užívanou mimo jiné k výrobě keramiky a k vymazávání obvodových stěn domů, si obyvatelé únětického sídliště opatřovali nejspíše přímo ve svém obytném areálu. Svědčí o tom rozsáhlá jáma k těžbě hlíny (tzv. hliník), druhotně zaplněná četnými keramickými zlomky. Křemenný porfyr, ze kterého zručné ruce dokázaly posléze vytvořit zrnotěrky upravující obilné zrno, byl zřejmě dobýván v nedalekém lomu na úpatí Lovoše. Nad stovkami keramických fragmentů a hromadou zvířecích kostí vyčnívá ovšem i pár ojedinělých nálezů: keramické (snad tkalcovské) závaží a zatím poněkud záhadná broušená kamenná forma. Bohužel nebyl při výzkumu nalezen ani jeden bronzový předmět, což je však na sídlištích tohoto druhu dosti obvyklým jevem.

Sídliště kultury únětické se (a to nejen svým rozsahem) již v průběhu výzkumu zařadilo mezi významné archeologické památky starší doby bronzové na území Ústeckého kraje. Další zásadní okolností, zdokumentovanou lovosickým výzkumem, se rovněž stalo vzájemné prolínání hrobů doby kamenné a sídlištních objektů doby bronzové. Ale to už se dostáváme k tématu, které bude předmětem dalšího pokračování…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most