Počátky archeologie v Lovosicích sahají do druhé poloviny devatenáctého století. S rozvojem města a zpracovatelského průmyslu na jeho území došlo i odhalování mnohých archeologických památek. Velké lidské zásahy do úrodné krajiny při ohybu Labe přinášely od sedmdesátých let 19. století nečekané odkryvy pravěkých a raně středověkých hrobů, pohřebišť a sídlišť. Pro první etapu výzkumů, tedy období před první světovou válkou, je typický amatérský přístup a ukládání nálezů do soukromých sbírek. Je nutno zde zmínit činnost policejního strážmistra Ignaze Pietsche a učitele Henkeho z Lovosic. Předměty z jejich sbírek jsou dnes uloženy ve fondech Okresního muzea v Litoměřicích. Od sedmdesátých let 19. století na Lovosicku začíná působit i největší osobnost severočeské archeologie předminulého století,

Robert Ritter von Weinzierl, rodák z nedalekého Bílého Újezdu (1855 – 1909), jehož portrét je na přiložené fotografii. Původně soukromý sběratel, byť na podstatně lepší odborné úrovni než výše zmínění Henke a Pietsch, se postupně velmi vypracoval, po roce 1896 pak působil již jako kustod největšího severočeského muzea v Teplicích a posledních deset let života byl i oficiálním konzervátorem K. a k. centrální komise pro zachování památek ve Vídni pro německy mluvící oblasti severních Čech. Na území města Lovosic prováděl rozsáhlé archeologické výzkumy více než 30 let a jeho bohatá sbírka, včetně nálezů získaných již pod hlavičkou teplického muzea, jsou dnes v Teplicích. Měl to archeologické štěstí, že za jeho života došlo k velkým zemním zásahům a odhalením mnoha důležitých a bohatých lokalit. Namátkou zde můžeme jmenovat rozšiřování lovosického nádraží, výzkumy ve schwarzenberské ruční cihelně u cukrovaru či mnohahektarové odkryvy na území Tschinkelovy a později Reiserovy cihelny u silnice do Lukavce. Jen v Reiserově cihelně odkryl Weinzierl přes padesát kostrových a žárových hrobů z mladší doby kamenné a doby bronzové (2500 – 700 př.n.l.), z cihelny schwarzenberské pak soubor kostrových hrobů kultury únětické ze starší doby bronzové (okolo 1600 př.n.l.) s nálezem bronzové dýky, sekery a šperků. Mnohé hrobové celky pocházejí z jeho činnosti po celém městě. Weinzierl, díky svým osobním kontaktům, získával nálezy i ze staveb kanalizace v centru města a tak dnes máme dochovány a k dispozici i nálezy z Kostelní, Hlavní či Mlýnské ulice, ze dvora továrny Deli či od kasáren.

Po Weinzierlově smrti nastává období stagnace celé severočeské archeologie, která prochází oživením až ve dvacátých letech. Přichází nová generace soukromých i institucionálních archeologů (tehdejší zákony, na rozdíl od dnešních, umožňovaly soukromé vlastnictví archeologických předmětů), zastoupená zejména učiteli. Se jmény Gustav Just a Otto Tschakert jsou spojeny pokračující výzkumy na známých lokalitách, v Reiserově cihelně jsou odkryty další desítky hrobů z doby kamenné a bronzové, ve schwarzenberské cihelně u kapličky na siřejovické silnici oba přátelé prozkoumaly 15 hrobů kultury zvoncovitých pohárů z pozdní doby kamenné (okolo 2300 př.n.l.). Během výstavby nových domků pak odkryli rozsáhlé sídliště z mladší doby kamenné, doby bronzové a doby železné (4000 př.n.l. – 0) ve Lhotecké a Ústecké ulici, prováděli i výzkumy laténského sídliště s hrnčířskými pecemi ve schwarzenberské strojní cihelně ve Lhotce (400 – 100 př.n.l.). Jeden z nejdůležitějších archeologických objevů v Lovosicích byl učiněn v roce 1937 při budování vodovodu před domem čp. 205 na náměstí. V hloubce asi 70 cm pod povrchem byl objeven kostrový hrob s milodary v podobě bronzového vědra a soupravy bronzového cedníku a naběračky, které nesou vyražený kolek s nápisem PACA. Jde o relativně vzácný římský import z první poloviny druhého století po Kristu. Z hrobu pochází ještě zlomek bronzové mísy a kostěný hřeben. Tyto předměty je možno dnes shlédnout ve stálé expozici pravěku litoměřického muzea. S příchodem druhé světové války dochází k opětovnému útlumu archeologické činnosti a nové rozsáhlé výzkumy probíhají na území Lovosic až v padesátých letech. Jejich popis bude předmětem dalších příspěvků.

Autor: Mgr. Jan Blažek, ÚAPP Most