Židé v Lovosicích

Není vůbec snadné s určitostí říci, jak daleko do historie sahala existence lovosické židovské komunity. Je pravděpodobné, že se zde Židé a zejména různí židovští obchodníci nahodile objevovali již před husitskými válkami. Židovská komunita v blízkých Litoměřicích žila i po nich nadále odděleně od ostatního obyvatelstva. Podle některých pramenů vzniklo lovosické židovské osídlení tak, že Židé vyhnaní při pogromu dne 19. listopadu 1541 z Litoměřic přišli se dvěma svitky Tóry a zařízením modlitebny do Lovosic a usídlili se zde. Jisté je, že židovské osídlení v Lovosicích existovalo již v 17. století. Počátek místní židovské náboženské obce je kladen do roku 1688. Na samotném začátku 18. století byla založena první zvláštní židovská pozemková kniha, která k roku 1702 registrovala 9 židovských domů a jejich první nabyvatele.

V roce 1724 žilo v Lovosicích 17 židovských rodin čítajících 98 osob a podle Tereziánského katastru z roku 1757 bylo v Lovosicích 16 židovských rodin ve vlastní židovské čtvrti. K datu 7. února 1786 žilo v Lovosicích 89 Židů, v letech 1793 – 1811 asi 25 rodin a v roce 1831 bylo ve městě 177 osob židovského vyznání. V roce 1833 je pak mezi 1122 obyvateli města započítáno celkem 117 osob židovského vyznání. K roku 1849 je udáváno 85 osob, při sčítání lidu 31. října 1857 bylo zaznamenáno 129 Židů a 17 domů židovské čtvrti, v roce 1880 je udáváno již 184 osob židovského vyznání a konečně v roce 1900 pak maximální počet 286 osob (6,2 % všech obyvatel). V roce 1909 byla v Lovosicích evidována židovská obec s 286 členy židovského vyznání. Podle sčítání lidu z 15. února 1921 bylo v Lovosicích přítomno 43 osob židovské národnosti a celkem 225 obyvatel židovského vyznání. Sčítání lidu z 1. prosince 1930 pak vykázalo 43 osob židovské národnosti a celkem 201 obyvatel židovského vyznání.

 

Když Žid, tak koželuh

Někdejší židovská čtvrť s vlastní synagogou v Lovosicích se kdysi rozkládala v mírně svažitém prostoru pod nynějším Václavským náměstím a pod domy na ulici Osvoboditelů. Dnes je zde Penny Market s rozlehlým parkovištěm, silniční obchvat města v Zámecké ulici a několik nových objektů. S existencí celé židovské čtvrti a s životem židovské komunity v Lovosicích byla pevně spjata také existence místní koželužny, jenž stávala pod židovskou čtvrtí se Studničním náměstím a starou synagogou. Židovská čtvrť měla své vlastní číslování domů římskými číslicemi od I. do XIX. Číslo 19 byla synagoga. V čísle 4 na západní straně čtvrti bydlel rabín a další představitelé židovské obce, ale také sluha židovské obce. Tento jednopatrový dům s byty a modlitebnou patřil stejně jako synagoga židovské obci. Všechny domy ve čtvrti patřily adresně na Studniční náměstí, jehož obvodové ohraničení vytvářely. Podle adresářů z let 1903, 1912 a 1923 se majitelé jednotlivých domů moc neměnili.

Zpracovávání kůže obecně mělo v lovosické židovské komunitě dlouhou tradici. Zmínku o židovském koželuhovi v Lovosicích nacházíme přinejmenším již v Tereziánském katastru z roku 1757. Židovské rodiny s příjmením Wohl a Fischl zde již kolem roku 1800 provozovaly dvě jirchárny. Další koželužnu měl také založit kolem roku 1875 Leopold Wohl. Poslední provozovaná koželužna byla založena v roce 1810 a jako její majitel je v literárních pramenech v pozdějších letech uváděn podnikatel Friedrich Gratum, který zemřel roku 1902. V roce 1903 byla továrna již vybavena novým strojovým zařízením a díky tomu produkovala týdně 115 kusů stélek obuvi a zaměstnávala 20 dělníků. V témže roce byla majetkem firmy „M. Glässner & synové“ a ředitelem byl Paul Müller. Pravděpodobně v roce 1907 koželužnu Müller od jmenované firmy zakoupil a spolu se svou manželkou ji vlastnil až do své smrti v roce 1924. Spolu s jeho úmrtím došlo také k faktickému ukončení jejího provozu. Podnik se záhy dostal do finančních potíží s vyplácením povinných odvodů svým zaměstnancům a daní a musel provoz ukončit. Následně byl objekt koželužny v exekuční dražbě zakoupen městem.

Další zásadní událostí v historii koželužny i celé židovské čtvrti a místní židovské komunity bylo obsazení Sudet jednotkami německé armády, k němuž v Lovosicích došlo 10. října 1938. Záhy nastalo překotné stěhování Čechů, ale také některých předvídavějších Židů i německých antifašistů, podobné spíše útěku. Objevovaly se také případy sebevražd. Zvláště Židé pak byli pronásledováni, byla jim odepřena téměř všechna občanská práva, zkonfiskován majetek a byli postupně odesíláni na sběrná místa. Nejprve byli odvlečeni do nedalekých Dlažkovic a pak odtud odesláni do Terezína, Osvětimi a dalších likvidačních táborů. Jejich zabavené domy byly ve správě zvláštního komisaře spolu s domy, které opustili Češi. Již od jara osudného roku 1938 byla při jednáních městského zastupitelstva opakovaně diskutována otázka rozšíření tehdejšího Tržního náměstí (dnes Václavské nám.), vyžadující zbourání některých objektů židovské čtvrti. Po říjnových událostech už tomuto záměru nestálo nic v cestě.

 

O lovosických synagogách

První lovosická synagoga byla údajně postavena v roce 1691. Byla dřevěná a není přesně známo kdy a jakou příčinou zanikla. Na základě povolení biskupské milosti v Litoměřicích z roku 1716 však víme, že směla židovská obec znovu postavit svou starou synagogu. Také směnný kontrakt s několika pozemky v židovské čtvrti z 5. dubna 1721 potvrzuje existenci synagogy. Přesný záznam jejího vzniku však neexistuje. V pořadí druhá synagoga vznikla někdy po roce 1703. Ležela na východním okraji židovské čtvrti a pravděpodobně shořela při požáru židovské čtvrti v roce 1739, anebo byla zbořena někdy později. V pořadí třetí synagoga vznikla buď přestavbou té druhé nebo byla postavena zcela nově, a sice kolem roku 1762. Stávala na spodním východním rohu židovské čtvrti, nad mostkem přes Modlu, v dnešní Přívozní ulici. Byla to čtvercová, téměř volně stojící budova bez architektonických zvláštností. Podle některých pramenů pocházela z roku 1794, ale jedná se o mylný údaj. Při velkém požáru města v roce 1809 shořela zčásti i synagoga, ale byla poté znovu postavena. Pravděpodobně se však jednalo pouze o renovaci spojenou s postavením nových krovů. Krátce před 1. světovou válkou byla renovována uvnitř a kolem roku 1924 také zvenčí. Podle některých zpráv byla v průběhu tzv. Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 synagoga vypálena místními příslušníky organizace SA. Tento údaj však není nijak písemně doložen a je třeba ho brát s velkou rezervou. Smutnou skutečností však zůstává, že byla nakonec skutečně zcela zbourána během roku 1939. Již předtím ji někteří místní Němci vytloukli okna.

V neděli 21. května 1939 došlo k odstřelu staré a zčásti již rozpadlé koželužny za účasti několika tisíců přihlížejících. Synagoga byla tehdy již polorozpadlou stavbou. Poslední zbytky odstřelené koželužny byly odstraněny začátkem listopadu 1939. Zkáza židovské čtvrti pak pokračovala dál, ale k plošné demolici všech domů v židovském vlastnictví naštěstí nakonec nedošlo. Za 2. sv. války v nich stále bydleli jak Němci tak Češi. Do dnešních dnů zůstaly zachovány domy č. p. 176 až 179, tvořící Václavské náměstí. K bourání obytných domů na tomto náměstí a na Studničním náměstí došlo paradoxně až v poválečných letech, v prvním pololetí roku 1961. Bourané objekty ležely v demoličním pásmu, byly skutečně ve zchátralém stavu a hrozilo jim sesutí. Odstraněny tedy nakonec byly všechny domy původní židovské čtvrti, které byly většinou patrové a po velkých požárech města v roce 1750 a 1809 byly vždy vybudovány znovu na stejných místech. Stav většiny z těchto domů byl poznamenán jejich starobou a častými přestavbami. Celkově působily svým svérázným stavebním stylem velmi starobyle. Uprostřed někdejšího Studničního náměstí byla veřejná studna, která dala náměstí i jeho název. Voda z ní však později již nevyhovovala hygienickým požadavkům, neboť ležela v inundačním pásmu Labe.

Řada konkrétních údajů o stavu lovosické židovské obce pochází z ledna 1933. Tehdy měla celkem 320 členů, z toho 250 osob bydlelo přímo v Lovosicích. Obec měla jednoho rabína a jednoho sluhu pro účely obce i synagogy. Dále vlastnila několik málo nadací a kromě budov a hřbitovů jen nepatrné nadační jmění. Staré židovské matriky Lovosic počínaly až rokem 1807. Od téhož roku se nacházely záznamy o Židech také v lovosických křesťanských farních knihách, a sice v úplné shodě s židovskou matrikou až do roku 1884. Židovská obec v Lovosicích nakonec zahrnovala celý soudní okres Lovosice, část okresu Libochovice a z litoměřického okresu ještě obec Prosmyky.

 

Komunitní a společenský život

Zprávy o jednotlivých funkcionářích místní židovské obce jsou ojedinělé, ale přesto si z nich lze udělat poměrně slušnou představu o historii těchto postů. Představenými židovské obce byly postupně tyto osoby: Jakob Glässner, Hermann Schiller, dále pak Max Gans-Schiller. Koncem června 1896 došlo k reorganizaci židovské obce a na základě nového statutu proběhly 8. července 1896 volby jednotlivých funkcionářů. Představeným židovské obce se stal opět Max Gans-Schiller, jeho zástupcem byl zvolen Friedrich Gratum, Wilhelm Roth se stal pokladníkem a účetním, Max Schiller představeným synagogy a MUDr. Heinrich Ritter s Alexandrem Ascherem byli zvoleni za poradce. Po M. Gans-Schillerovi byli dalšími představenými postupně Friedrich Gratum, Dr. Karl Glässner, Wilhelm Bergwein (zemřel 19.5.1920). Již v adresáři z roku 1912 je pak uveden jako další představený židovské obce obchodník Max Wilhelm Schiller (zemřel 2.1.1914). V letech 1914 až 1930 byl představeným MUDr. Markus Löwith (zemřel 12.2.1932) a po něm Ernst Schwarz, spolumajitel firmy M. Glässner & synové.

Z dřívějších duchovních představitelů, tedy rabínů, židovské obce lez jmenovat v postupném pořadí nejprve rabína Heinricha Saara v letech 1886 až 1904. Dne 15. listopadu 1896 rabín Saar již celkem 25. služební výročí ve funkci kantora a učitele náboženství. Saar byl oblíben také po lidské stránce a v lovosické židovské obci v té době působil již téměř 10 let. U příležitosti tohoto jubilea byl poctěn mnoha gratulacemi i dary ze strany členů židovské obce i vedení místních škol, učitelů, přátel a známých. Zajímavé údaje uvádí adresář z roku 1903. Kromě údaje o rabínovi Saarovi přináší také údaj o tom, že v domě číslo 4 bydlel Markus Stein, který byl sluhou v synagoze, košerovačem a také dozorcem židovské obce a zemřel v Lovosicích v roce 1925. Rabín Heinrich Saar zemřel v roce 1904. Podle drobné novinové zprávy nastoupil na uvolněný post rabína od 1. srpna 1905 rabín Salomon Löwy, přičemž byl na tento post jmenován již 9. března. Jeho předchozím působištěm byl Štýrský Hradec (Graz). Podle novinové zprávy z konce srpna 1907 byl na postu rabína v Lovosicích od začátku května 1906 Ignaz Löwy, který se těšil všeobecné oblibě. S platností od 1. září 1907 byl přeložen ve stejné funkci do Bíliny a na jeho místo byl z Bíliny dosazen rabín Heinrich Brock. Ani tento rabín zde však nebyl dlouho, protože již v následujícím roce 3.4.1908 zemřel. Po něm se místním rabínem stal na období let 1908 až 1912 Dr. Salomon Frankfurter, který byl od 4. září 1912 ustanoven také matrikářem židovské obce. Jeho pozdějším působištěm byl Berlin. V následujícím roce nastoupil 15. srpna 1913 do úřadu rabína v Lovosicích PhDr. Emil Friedmann z Horažďovic. Byl zde až do roku 1916, později v Pardubicích. V letech 1917 až 1920 byl lovosickým rabínem Dr. Moritz Müller. Později byl ve stejné funkci od 12. prosince 1920 v České Lípě a od roku 1923 v Klatovech. Od roku 1921 se pak do funkce lovosického rabína vrátil Ignaz Löwy, který zde již krátce působil v letech 1906-1907. Není jisté, zda byl již posledním rabínem, ale v této funkci byl ještě v roce 1933.

Stejně jako jiní občané města, tak i Židé se sdružovali v různých zájmových či dobročinných a veřejně prospěšných spolcích. V adresáři Lovosic z roku 1903 nacházíme údaj o existenci dvou čistě židovských spolků. Bylo to zejména židovské Pohřební bratrstvo s názvem „Chewra Kadischa Gemilas Chassodim“, jehož dlouholetým předsedou byl Jakob Glässner. Stanovy bratrstva byly potvrzeny v roce 1914. Nové předsednictvo bylo zvoleno v roce 1932 a předsedou se stal Karl Glässner jako nástupce svého otce. Bratrstvo bylo majitelem nového židovského hřbitova, který byl přístupný přes všeobecný městský hřbitov, a který měl vlastní hřbitovní síň (dnešní obřadní síň). Druhý přístup k židovskému hřbitovu pro kohanim vedl od polí. Druhým židovským spolkem byl dobročinný židovský Spolek žen. Ten byl založen v roce 1891. V roce 1903 byla jeho předsedkyní paní Aufrichtig a v roce 1933 je v této funkci uvedena paní Berta Nathanová, manželka řezníka Vojtěcha Nathana, která pocházela z obce Velké Lečice u Dobříše.

 

Významné lovosické rodiny

Mnoho lovosických Židů patřilo k významným obchodníkům, podnikatelům i veřejně činným a váženým obyvatelům města. Mezi židovskými rodinami pak byla řada takových, které stojí za bližší zmínku. Tak například obě rodiny Glässnerů, totiž firma M. Glässner & synové a Bratři Glässnerové, patřili ve své době jak hospodářsky tak finančně k prvním ve městě. Michael Glässner byl původním zakladatelem velké firmy M. Glässner & synové. Její dědicové se navíc znamenitě podíleli na čokoládovně (Deli) a cukrovaru v Lovosicích. Tyto i jiné rodiny stejného příjmení pocházejí z obce Milešov. Příjmení Glässner přijalo několik tamních židovských rodin z vděčnosti k panskému správci Glässnerovi a s jeho svolením, neboť s nimi jednal vlídně a blahosklonně.

Z ostatních dřívějších židovských rodin sídlících v Lovosicích je třeba připomenout rodinu Hönigsbergů, povýšenou do šlechtického stavu. Jejímu zakladateli, který se sem přistěhoval jako producent tabáku před napoleonskými válkami, byl za vynález mořidla na tabák udělen šlechtický titul. Spolu s Emanuelem Tirschem, který se sem ve stejné době přistěhoval z Haliče, zabezpečovali válečné dodávky, Tirsch jako obchodník s vlnou. Oba zde přišli k velkému bohatství a Hönigsbergova dcera se provdala za slavného šlechtice a průmyslníka Šimona von Lämmela v Praze. Ten pocházel ze zámožné židovské rodiny, usadil se v roce 1787 v Praze a založil zde obchod hlavně s vlnou, čímž povznesl značně chov ovcí v Čechách. V době napoleonských válek se účastnil různých finančních podniků. V roce 1805 například zakoupil s jinými společníky na účet Rakouska od Francouzů zabavená děla a válečné potřeby v hodnotě 3 milionů za 1,5 milionu a poskytoval často eráru zápůjčky. Za to byl roku 1812 povýšen do šlechtického stavu. Jeden z Hönigsbergových potomků byl soudním úředníkem pražské židovské obce. Sám Tirsch byl židovským krajským poslancem.

K nejstarším místním rodinám patřila také rodina s příjmením Wohl. Někteří její členové přešli ke křesťanské víře. Dříve v Lovosicích velmi rozšířený a čilý obchod s obilím, zvláště pak jeho lodní doprava po Labi do Německa, lze spojovat s jedním členem této rodiny, a sice Salomonem Wohlem. Ten se s tímto obchodem seznámil v Hamburgu a v Lovosicích ho pak také začal provozovat. Z rodiny Schillerů, která se sem přistěhovala z Vlastislavi, pocházelo několik představených židovské obce a známých kupců. Potomci této rodiny byli také pražskou rodinou Schillerů, která vlastnila velký dům módy Moritz Schiller, a.s. a z rodiny také pocházel dřívější známý litoměřický advokát Dr. Schiller. Z Mladé Boleslavi se kolem roku 1850 přistěhovala rodina Winterbergů, která zde se členy rodiny s příjmením Löwy z Libochovic založila obchod se dřevem. Firma Löwy & Winterberg byla také významnou firmou obchodující se dřevem v Praze. Pobýval zde i známý židovský ministr spravedlnosti Glaser Barmizwah. Jeho otec byl mýtným nájemcem v Litoměřicích. Barmizwah však působil v Lovosicích, neboť tehdy v Litoměřicích žádná židovská obec nebyla a směla být založena teprve později.

 

O požárech a povodních

Prostoru od židovské čtvrti směrem k Labi se podle Josefínského katastru říkalo „Judenwerter“, tj. česky asi Židovský ostrov, neboť německý výraz „Werder“ znamená doslova říční ostrůvek. Označení vzniklo patrně podle směru k tzv. Židovskému ostrovu na Labi. Do tohoto prostoru vedla ulice zvaná Ostrovní ulice (Werdergasse), která také vedla až ke staré koželužně a na tzv. Ostrovní louku (Werderwiese). V židovském městě se jedné části říkalo také „U starých jatek“. Staré dřevěné jatky stály vedle koželužny a byly tam ještě na počátku 20. století. Zvláštností bylo, že tam pro Židy maso košerovali. V poslední době před zrušením starých jatek zde byl košerovačem Žid Lažanský. Uváděn je také další pomístní název, a sice „Židovský most“ (Judenbrücke).

Koželužna, synagoga, ale také celá židovská čtvrť musely po celou dobu své existence často čelit různě velkým labským povodním. K nejhorším patřily asi ty z let 1784, 1799, 1824, 1845, 1862, 1872, 1876, 1881, 1883, 1886, 1890 a 1895. Při katastrofální povodni na konci března roku 1845, která byla patrně velmi podobná povodni z roku 2002, se kromě mnoha jiných domů ocitla zcela pod vodou také celá židovská čtvrť. V roce 1862 se pod vodou ocitla polovina židovské čtvrti. O povodni v roce 1883 se konkrétně dovídáme, že v prvních dnech roku zaplavila velká voda mimo jiné i jatky a koželužnu v židovské čtvrti.

Ke katastrofálním a zničujícím pohromám, které se zapsaly nejen do dějin židovské čtvrti, ale celého města, patřily také požáry. Nejstrašnější byl bezesporu ten v roce 1809, kdy při řadě požárů ve dnech 2., 11., 20. a 25. ledna a následně hned 1., 13. a 19. února shořelo prakticky celé město včetně zámku. 19. února v půl šesté ráno vypukl požár v domě č.p. 84, který se šířil tak rychle, že museli zasahovat všichni lidé. Severozápadní vítr hnal plameny do města a způsobil zničení desítek domů, stodol, chlévů, zámku, knížecího statku, ale také všech domů židovské čtvrti č. I. až XV. i se synagogou. Podobně zničující byl však již požár ze 14. června 1796. Tehdy vypukl v 11 hodin v noci požár v domě č.p. 47 a způsobil zkázu celé řady domů na stejné straně ulice. Poté přeskočil i na druhou stranu, na dům č.p. 100 a zničil celou ulici až ke kostelu. Požár přitom zničil také radnici, masné krámy a celou židovskou čtvrť i se synagogou, knížecí stodoly, budovy knížecího statku a pivovar.

 

Hřbitovy

S existencí židovské komunity souvisela také potřeba zřízení vhodného místa pro pohřbívání zemřelých. Proto byl 6. září 1714 vystaven předpis k pohřbívání Židů v Lovosicích. Na základě předchozí supliky židovské obce, která poukazovala na nutnost zřízení místa pro pohřbívání svých členů, vydalo lovosické panství dekret ke zřízení takového místa. Židovské obci bylo přiděleno místo nedaleko za městem u dolní hospody na neobdělaném okraji kousku neupotřebitelné půdy, které měla obklopit zdmi a používat ho k pohřbívání. Za to měla židovská obec zaplatit městu počínaje rokem 1714 ročně na Vánoce tři kopy grošů. Postupem času bylo třeba hřbitov rozšířit. V roce 1781 proto židovská obec zakoupila kus pozemku od Franze Zaschky za 80 zlatých a v roce 1803 za 50 zlatých další pozemek od manželů Franze a Theresie Lerch. Na tomto starém židovském hřbitově byli tradičním způsobem pohřbíváni členové místní komunity a také členové některých židovských obcí z okolních vsí. Hřbitov ležel mezi bývalými ulicemi Skřivánčí a Vodní. Již v květnu roku 1920 jednalo městské zastupitelstvo o jeho zrušení. Usneslo se však na tom, že ho zrušit zatím nelze, protože ještě neuplynulo 40 let od posledního pohřbu. Už se zde však další pohřby nekonaly a hřbitov po dlouhá léta chátral. Ještě po roce 1945 byl obehnán mohutnou zdí. Byly na něm zbytky starých židovských náhrobků a rostly na něm nádherné, mohutné a staré jírovce. Oficiálně byl zrušen v roce 1956. Zbytky značně zdevastovaného hřbitova pak spolu se Skřivánčí a Vodní ulicí i okolní zástavbou definitivně zanikly při plošné demolici v letech 1972 – 1973. Od roku 1974 zde stojí blok panelových domů nového sídliště v nové Vodní ulici za restaurací Beseda. Další židovský hřbitov byl součástí současného lovosického městského hřbitova, který byl založen v Teplické ulici v letech 1871 a 1872. Židovský hřbitov byl do roku 1982 v jeho zadní severovýchodní části a pohřbívalo se tam až do roku 1938, ojediněle i o něco později. V roce 1938 byl hřbitov po vpádu nacistů vážně poškozen. Po jeho zrušení v roce 1982 byly náhrobky odvezeny na skládku do Čížkovic. Ze zdevastované a zchátralé židovské kaple se secesními prvky byla v letech 1982 až 1985 vybudována nová smuteční síň a prostor po bývalém hřbitově byl upraven.

 

Holocaust znamenal konec židovské komunity

Již mezi obětmi 1. světové války z Lovosic bylo několik členů místní židovské obce, a sice Adolf Glässner, Eduard Glässner, Kurt Glässner, Eduard Koretz, Fritz Lichtenstern, Emil Roth, Arthur Saar, Hugo Saar, Ernst Steindler a Fritz Stern. Život staré židovské komunity v Lovosicích byl pak po několika staletích její existence drastickým způsobem dovršen během 2. světové války. Válečné události byly stejně jako v mnoha jiných městech příčinou násilného vystěhování této komunity za aktivní účasti některých místních Němců. Vše pak bylo završeno cílenou a zrůdnou fyzickou likvidací příslušníků této minority. Z celé židovské obce, která čítala v lednu 1933 celkem 250 osob bydlících v Lovosicích, se po válce do města vrátil pouze přímý potomek bývalého majitele koželužny Paul Müller. Nebylo zde však již na co navazovat. Vrátil se také syn Berty a Vojtěcha Nathanových, řezník Pavel Nathan, který jako jediný z pětičlenné rodiny přežil. Ten se v 50. letech s rodinou odstěhoval do Prahy a v roce 1968 pak zůstal v emigraci ve Vídni. Není přesně známo, zda hrůzy války přežili i nějací další příslušníci někdejších místních rodin, ale např. rodina Fuchsových s dětmi opustila Československo již v roce 1938 a nakonec se po složitých peripetiích dostala do Chicaga. V následujících poválečných letech došlo k završení zkázy existence židovské komunity zbouráním celé židovské čtvrti. Koželužna ani stará synagoga již neexistovaly a na místě synagogy byly později neeticky a s nevkusem dané době vlastním postaveny veřejné záchodky, stejně jako například v Ústí nad Labem. Dnes přibližně v místech bývalé synagogy stojí objekty restaurace s diskotékou Music club Jet a Blue Bowling. V průběhu let byly zrušeny také oba židovské hřbitovy.

Do dnešních dnů se nám jako jediné památky na židovskou komunitu v Lovosicích zachovaly bývalá židovská kaple přestavěná na novou obřadní síň v zadní části hřbitova a v její blízkosti také skupinka 5 hrobů, včetně hrobky rodiny Glässnerů, která byla dříve opatřena jednoduchou pamětní deskou na někdejší hřbitov. Hrobka však byla již v havarijním stavu a hrozilo její zřícení. Díky včasnému zásahu pracovníků hřbitova a městského úřadu došlo v průběhu roku 2008 k její celkové rekonstrukci. Kromě města se na ní finančně podílela také Židovská obec Ústí nad Labem. V současnosti má tato hrobka novou a důstojnější pietní podobu.

Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň

nahoru