* 24. 12. 1920 – † 22. 12. 2010
Čestné občanství uděleno 15. 6. 2000

Josef Turek se narodil 24. 12. 1920 v Jenčicích a pracoval v různých dělnických profesích. Celý svůj život zasvětil dechové a populární hudbě. V září 1946 založil taneční orchestr „JENKA“ (Jenčická kapela), který vedl 40 let. Orchestr byl velice populární v Lovosicích i okolí, vystupoval dokonce i v Pirně v tehdejší NDR. V roce 1949, kdy se v podnicích zřizovaly závodní kluby, pod které povinně přecházely kulturní soubory a hudby, přešel taneční orchestr pod Závodní klub podniku České hedvábí v Lovosicích (do této doby účinkoval kvůli předpisům pod kapelníkem Karlem Vackem ze Sulejovic). Orchestr vystupoval při tanečních soutěžích a soutěžích zpěváků „Lovosická granule“. Taneční orchestr ukončil svou činnost v r. 1986. Pan Turek ale hrál i v symfonickém orchestru, který působil v Lovosicích od roku 1945, řídil ho tehdy dirigent J. Chvalovský.

Vedl také dechový orchestr pro potřeby závodu České hedvábí. V roce 1966 byl pak tento orchestr doplněn hudebníky z okolí na Velký dechový orchestr s koncertním zaměřením (autorské večery skladatelů Jaromíra Vejvody, Karla Vacka a další, promenádní koncerty). Pan Turek byl od počátku jeho kapelníkem. Orchestr byl třikrát účastníkem „Kmochova Kolína“, pravidelným účastníkem Národního festivalu dechových orchestrů ve Štětí, dvakrát byl účastníkem ústředního kola „Národní soutěže“ v Ostravě a mnohokrát účinkoval v zahraničí (NDR, NSR, Francie a Rakousko). V r. 1991 se zúčastnil 11. ročníku Mezinárodního festivalu dechových hudeb v Brně, kde se umístil ve své kategorii na 3. místě.

V roce 1993 se kapelník Turek zúčastnil s Velkým dechovým orchestrem Kulturního střediska Lovoš Lovosice světového festivalu dechových orchestrů v holandském Kerkrade. Orchestr se zde umístil ve III. divizi na 2. místě. Stříbrná medaile z tohoto festivalu je největším úspěchem kapelníka i jeho orchestru, neboť tato soutěž je označována za nejrozsáhlejší na světě.

Od začátku svého působení v orchestrech vychoval celou řadu mladých hudebníků a zpěváků (Miroslav Dreiecker, Helena Richterová – Mejsnarová, Marcela Knoblochová aj.). Své lásce hudbě se nezpronevěřil ani později, až do své smrti byl kapelníkem Dechového orchestru Kulturního střediska Lovoš v Lovosicích, který vystupuje v Lovosicích při promenádních koncertech a při Vánočním koncertu na Václavském náměstí. Při tanečních večerech pro seniory Zadáno pro dobrou náladu v Kulturním středisku Lovoš řídil ještě v listopadu malý 12členný dechový orchestr, pro některé taneční skladby doplněný o saxofony a bicí. Tento pořad je velice populární a v posledních měsících byl vždy vyprodán. Návštěvníci ho měli moc rádi. Na prosincový program pro něj připravili koš s devadesáti růžemi, to už byl pan Turek ale v nemocnici. Nikdo netušil, že odejde do hudebního nebe tak rychle. Bude nám v Lovosicích moc chybět.

Josef Turek také založil a neustále doplňoval rozsáhlý hudební archiv, který je přístupný i ostatním hudebníkům v regionu. V archivu jsou skladby dechového i tanečního charakteru. Jeho velkou zálibou byly návštěvy divadla. V litoměřickém okrese byl pan Turek pojmem špičkového vedoucího hudebního tělesa a milovníka dechové hudby. V červnu 2000 mu byl udělen titul Čestný občan města Lovosice.

Významný lovosický hudebník, pan Josef Turek, zemřel v nedožitých devadesáti letech 22. prosince 2010. Na Štědrý den by mu bylo krásných devadesát let. V roce 2010 byl uveden mezi osobnostmi v Kalendáriu regionálních výročí Ústeckého kraje pro okres Litoměřice. Poslední rozloučení s panem Josefem Turkem se konalo ve středu 29. prosince v 10 hodin v obřadní síni na lovosickém hřbitově. Naposledy mu zahrála jeho kapela a rozloučit se s ním přišlo tolik lidí, že se ani nevešli do obřadní síně. Všichni ho měli rádi.

Autor: Eva Hozmanová

* 28. 9. 1934 – † 18. 11. 2004
Čestné občanství uděleno in memoriam 4. 8. 2008

Amatérský fotograf a sběratel Miroslav Nesvarba se narodil 28. září 1934 v Mirotíně v SSSR (dnešní Ukrajina). Do Lovosic přišel s rodiči jako repatriant z tzv. Volyňských Čech v roce 1947. Absolvoval chemické učiliště a průmyslovou školu v Lovosicích, působil jako laborant vláken, později na poloprovoze kordů v národním podniku Severočeské chemické závody (dnešní firma Glanzstoff-Bohemia s.r.o.). Fotografií a sběratelstvím všeho o Lovosicích se zabýval od 50. let. Brzy po příchodu do našeho města se stal lovosickým patriotem v tom nejvlastnějším slova smyslu. Jeho doménou byla dokumentační fotografie. Z počátku fotografoval často bourání, protože v regionu probíhala velká výstavba. Měl také několik výstav v rámci regionu a jeho fotografie Lovosic vidělo v r. 1998 i družební město Coswig. Pilně přispíval do všech tří lovosických měsíčníků (Lovosické listy, Lovosické noviny a Lovosický dnešek), a to nejen fotografiemi, ale také články o historii Lovosic.

Každoročně prováděl výstřižkovou službu o změnách v naší obci a fotografoval změny k lepšímu, ale i demolice. Sbíral také různé předměty s historií města spojené. Část jeho fotografií a sbírek byla vystavena v roce 2000 při oslavách 400 let povýšení Lovosic na město. Za činnost v Klubu filatelistů byl u příležitosti 70. narozenin oceněn stříbrným stupněm Čestného odznaku Svazu Českých filatelistů. V posledním období zpracovával přehled všech používaných příležitostných razítek podniků a závodů na území našeho města.

V popředí jeho zájmu byl v první řadě vývoj lovosického průmyslu, ať už to je bývalé „České hedvábí“, „Sechezy“, „Fruta“, „Cukrovar“, „Olejna“ a „Deli“ nebo dnešní „Lovochemie“, „Glanzstoff Bohemia“, „Opavia“ a „Aniveg“. V jeho sbírce se najdou kromě starých pohlednic a od padesátých let i nových fotografií, rovněž staré firemní tiskoviny, reklamy, faktury, akcie a zajímavé novinové výstřižky. V případě Deli to však jsou i obaly, krabičky (dřevěné, plechové a papírové) od jejich výrobků a zajímavá určitě je též sada lahví z lovosického pivovaru nebo sodovkárny. Jistou specialitou je pak i takřka úplná sbírka lovosických medailí, plaket a vyznamenání s popisem a fotografiemi vypracovanými pro Českou numismatickou společnost. Zajímal se také o historii lovosické pošty jako doklad poštovního provozu města.

Dobové pohlednice, které shromáždil, se staly podkladem pro knihu „Lovosice – Paměť města“, která byla vydána k významnému výročí v roce 2000. Druhá kniha, která byla vydána až po jeho smrti, Lovosické ulice v proměnách času, popisuje mnohé z období končícího až jeho smrtí v roce 2004. Jeho archiv dosud pomáhá při objasňování některých lovosických tajemství, mnohokrát se na něj obraceli pracovníci z různých organizací i Městského úřadu. Část své sbírky odkázal Městu Lovosice pro vznikající muzeum.

18. listopadu 2004, nedlouho po svých 70. narozeninách, Miroslav Nesvarba náhle umírá.

Autor: Eva Hozmanová

* 13. 6. 1920 v Praze – † říjen 2001
Čestné občanství uděleno 15. 6. 2000

Antonín Moravec se narodil 13. června 1920 ve Vickovicích, okres Kutná Hora. Vystudoval učitelství, kterému se pak celý život věnoval. V roce 1939 nastoupil jako hospitant – výpomocný učitel na Obecnou školu v Praze na Hradčanech. V roce 1942 byl nasazen jako dělník v podniku Askania – jemná mechanika v Praze Vokovicích. Po válce, v létech 1945 – 46 působil jako vychovatel a učitel dětí z koncentračních táborů ve Štiříně i se svou budoucí ženou Karlou. Pod vedením Přemysla Pittera pečoval o válečné sirotky. Zprvu asi o 80 židovských, později i o osiřelé německé děti. Učili je tam hlavně zase chtít žít a milovat lidi. A ony všechny, převážně roztroušené po světě, dosud vroucně vzpomínají na jejich láskyplné starání.

Rok 1946 ho zavál do Třebívlic, kde jako učitel a později ředitel (od roku 1949) pracoval do roku 1964. V Třebívlicích založil nejprve včelařský, později v roce 1957 i turistický kroužek – pro členy organizoval mnohé výlety do okolí i po celé republice. Vedoucího výletů dělal sám nebo se svou paní Karličkou. Plnil s dětmi podmínky pro získání odznáčku 100 jarních kilometrů, pořádal cyklistická putování… Nakonec děti plnily i podmínky pro získání odznaku Turista ČSR, který se jim předával při oslavách dětského dne před ohňostrojem. V roce 1964 přechází do Lovosic na 2. ZDŠ, od 1. září 1969 zde byl jmenován do funkce ředitele. Po jeho odchodu do Lovosic kroužek v Třebívlicích už jen skomíral, odešla jeho duše.

Ředitel Moravec se plně věnoval práci pro druhé, ať to byla činnost ve škole, v obci nebo ve svazu turistů; v posledních letech pak jeho hlavní zájem směřoval k práci pro Český svaz včelařů a milované včeličky. V roce 1979 začal pracovat jako vedoucí zájmového kroužku „Včelař“ v Domě pionýrů a mládeže (dnešní Dům dětí a mládeže ELKO). Mladí včelaři z Lovosic pod jeho vedením dosahovali nadprůměrné výsledky, což dokazují stálá přední místa v celostátních soutěžích. Ještě dnes pořádá přednášky a besedy o včeličkách pro školy v celém našem okrese. Zajišťoval v Lovosicích odborné přednášky, organizoval exkurze a celých jednadvacet roků vedl dětský včelařský kroužek, až do svých osmdesáti let, ač byl již vážně nemocen. Založil a psal také lovosickou kroniku včelařů. Pro oslavy města v roce 2000 vymyslel a od září 1999 realizoval krásnou i poučnou soutěž pro děti – „Znáš Lovosice?“

Dne 24. 9. 2001 Čestný občan Lovosic, bývalý učitel a ředitel základní školy nejprve v Třebívlicích a od r. 1964 v Lovosicích, Antonín Moravec zemřel. Se ženou Karlou měl dvě dcery, Marii a Stanislavu.
Pozn.: v září 2011 pořádal v Praze výstavu malíř Jehuda Bacon, který pobýval po válce v 16 letech na Štiříně a paní Karlu na výstavu pozval. Tenkrát mu říkali Jirka. I po těch 66 letech si na jejich pečování vděčně vzpomínal.

Autor: Eva Hozmanová

* 12. 9. 1947
Čestné občanství uděleno 11. 5. 2000

Když se malý Antonín 12. dubna 1947 narodil, žili jeho rodiče již třetím rokem v Lovosicích, Stalinova 47 (dům stával na rohu ulice Palackého a dnešní ul. Osvoboditelů, byl zbourán). V Lovosicích se přihlásili k trvalému pobytu 12. prosince 1945. Jeho tatínek Jaroslav Kratochvíl (*1908 v Miroticích, okr. Písek) je při narození syna uveden jako fotograf, měl prosperující fotografický ateliér. Maminka Bedřiška roz. Koubíková (* 1909) byla v domácnosti. Chlapec byl pokřtěn Antonín Bedřich Kratochvíl. Měl dvě starší sestřičky – Jaroslavu (* 1936 v Praze) a Věru (* 1945 v Praze).

Rodiče byli označeni po únorovém puči 1948 za třídní nepřátele a odsunuti i s dětmi na náklaďáku z Lovosic do obce Vinoř (dnes městská část Praha – Vinoř) do tábora na převychování. Později se směli v roce 1953 přestěhovat do Karlína, kde Antonín chodil do základní školy. Rodinnou firmu jim sebrali, otec musel do továrny a syn nesměl na školy. Kdy se přesně vystěhování konalo, není známo, sám Antonín Kratochvíl uvádí, že mu bylo 2,5 až 3 roky, asi koncem roku 1949. Odhlášen z Lovosic byl pan Kratochvíl ale až 28. ledna 1952.

Ze vzpomínek:
Antonín poznal nespravedlnost jako dítě. „Když mi byly dva roky, vtrhli k nám domů panové v kožených kabátech, zabavili nám veškerý majetek, zbavili nás občanských práv a na valníku nás odvezli z pěkné vily v Lovosicích do pracovního tábora ve Vinoři.“ Z tatínka fotografa se přes noc stal dělník v továrně a maminku poslali komunisté pracovat do kravína. Po pěti letech v chudobě, mezi dobytkem a krysami, převezli rodinu Kratochvílů do pavlačového domu v Karlíně, kde šel Antonín do první třídy. „Všichni se nás báli, nikdo s námi nemluvil,“ vzpomíná na karlínské období. „Sousedi nám nadávali do buržoustů a házeli nám do okna kameny. Dodnes si pamatuju, že jsme se museli schovat takhle nalevo od okna, aby nás ty kameny nezasáhly. Tehdy jsem cítil strašnou nespravedlnost, byl jsem dítě a komunisti mi byli jedno, neměl jsem žádný protinázor. Možná proto jsem na nespravedlnost tak haklivý.“

První fotoaparát dostal Antonín od otce, když mu bylo šest – nejlevnější Kodak Box Browning. Fotografické buňky zdědil Antonín po něm, brzy fotil, hlavně děvčata a kamarády. Brzy si uvědomil, že v socialistickém Československu nemá se svým původem šanci uspět. Učil se zámečníkem, pracoval jako svářeč, plavčík v Podolí a rekvizitář v televizi. Oženil se a narodil se mu syn Michael (žena Olga se později znovu vdala a Michaela vychovával otčím). Přesto dne 13. září 1967 opustil u Znojma české hranice a putoval přes Jugoslávii do Rakouska, kde skončil na dva roky v rakouském uprchlickém táboře. V nepřítomnosti byl poté odsouzen k sedmi letům za rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Chvíli se bezcílně a bez dokladů protloukal Evropou (například ve Švédsku dělal plavčíka) a občas se dostal i do vězení. Ve Francii se nakonec nechal naverbovat do cizinecké legie. Auto, v kterém mířil v Čadu do jedné z akcí, najelo na minu, dva jeho spolujezdci zahynuli a Kratochvíl utrpěl těžké zranění břicha. Odvezli ho do nemocnice v marseillské pevnosti cizinecké legie, z ní utekl po laně a vydal se do Holandska.

Tam si v Amsterodamu od kamaráda vypůjčil Flexaretu, nafotil jediný film a s ním se přihlásil k přijímacím zkouškám na katedru fotografie výtvarné akademie v Utrechtu. Byl okamžitě přijat. Tehdy začal fotografovat témata sociálně laděná, lidi na okraji společnosti, válku, vystěhovalectví. Z vlastní zkušenosti věděl, jak se ti nešťastní lidé na dně cítí. Vzdělání ukončil získáním titulu bakalář výtvarného umění ve fotografii (Bachelor of Fine Arts in Photography) na Gerrit Rietveltd Art Academy, Amsterodam, Holandsko. Ještě v Holandsku se podruhé oženil s Američankou a v roce 1972 odjel do Spojených států; tam začal pracovat pro prestižní noviny a časopisy – Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stone, Los Angeles Times Magazine, Newsweek. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. Po dlouhém úsilí ho v roce 1975 mohli v USA navštívit rodiče. Třetí žena Jill byla také Američanka.

V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou (také v Československu) i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: 20 let války ve východní Evropě). Za podobiznu Williama Dafoe dostal v roce 1997 první cenu World Press Photo v kategorii portrétů. V roce 2000 se stává zakládajícím členem Agentury Sedm (VII Photo Agency). Jako žurnalista pracuje na místech válečných konfliktů, zaznamenával i takové hrůzy jako genocidu v Zaire i Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale a zajímá se o sociální problémy třetího světa. V roce 2002 získal cenu World Press Photo v kategorii Hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě.

V posledních letech se Antonín Kratochvíl systematicky věnuje mizející přírodě a kulturám. Za jeden ze snímků – fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat- dostal v roce 2003 první cenu World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody – získala ve Spojených státech titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie. 17. října 2005 získal velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Cena je jakousi obdobou filmového Oscara. Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších. Jeho fotografie najdete i ve sbírce „Bibliotheque Nationale“ v Paříži a v muzeu moderního umění v San Franciscu.

V září 2005 proběhla jeho retrospektivní výstava v brněnském Domě umění a koncem roku 2005 Kratochvíl představil v pražském Ateliéru Josefa Sudka soubor snímků, který mapuje život obyvatel New Yorku po teroristickém útoku v září 2001 pod názvem USSA. „Modlitba za Černobyl“ – výstava fotografií věnovaná 20. výročí největší jaderné havárie v lidských dějinách se konala v Praze ve dnech 7. 5. – 28. 5. 2006. Černobyl dnes viděný očima tří různých fotografů – Antonína Kratochvíla (zakladatele fotografické agentury VII), bývalého mluvčího Greenpeace Václava Vašků a cestovatele Martina Wágnera byl zatím posledním výstavním projektem, kterým se náš slavný rodák představil v České republice.

Po kolejích v roce 2006 putovala výstava Persona, představující Kratochvílovy portréty, a to v Česku, na Slovensku a v Rakousku. Šlo o 60 černobílých portrétů známých osobností, například Davida Bowieho, Liz Tylerové, Jeana Rena, Keanu Reevese, Harveyho Keitela, Priscilly Presleyové či Billa Gatese. Pro tuto výstavu ještě dne 4. května 2006 na palubě spoje Pendolino přímo v jednom z vozů během jízdy vlaku z Prahy do Ostravy fotografoval Antonín Kratochvíl českou star – frontmana skupiny Kryštof a herce Národního divadla v Praze – Richarda Krajča. Richard Krajčo se stal jedinou českou osobností, kterou Antonín Kratochvíl během své nynější návštěvy v České republice fotografoval. Na výslovné přání našeho rodáka zařadila pořádající galerie Leica do zastávek vlakové galerie také Lovosice. I přes užití černobílého kontrastního provedení působí díla někdy teplým a melancholickém dojmem. S portrétem Wiliama Dafoe získal Kratochvíl první cenu World Press Photo v roce 1998. Persona je také název šesté Kratochvílovy publikace.

Kratochvíl se také v roce 2006 podílel na 13. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia „DÍLNA“ 2006, na které byl nominován kurátorkou letošního ročníku Evou EISLER (CZ/USA). Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších městech. Kratochvílovy forografie najdete i ve sbírce „Bibliotheque Nationale“ v Paříži a v Muzeu moderního umění v San Franciscu.

Světová premiéra unikátního souboru fotografií moskevské zlaté mládeže Antonína Kratochvíla Moscow nights (Moskevské noci) byla k vidění ve výstavní síni Mánes od 2. do 30. června 2010. Světoznámý český fotograf žijící dlouhá léta v New Yorku po čtyřech letech opět vystavoval v České republice. Expozici uspořádala Galerie Pecka ve spolupráci s Nadací českého výtvarného umění. Souběžně s jeho výstavou byly v Mánesu k vidění fotografie, které sám vybral z tvorby svých žáků z workshopu v Lednici 2009 a vydána kniha Moscow nights, V roce 2009 si také zahrál ve filmu, když dostal výraznou roli sochaře ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže. Poslední Kratochvílova výstavy v Česku byla v květnu 2011 v Mánesu – Antonín Kratochvíl: Černobyl & workshops.

V roce 1972 byl Kratochvíl přijat do asociace fotografů BFA. Americké občanství získal fotograf v roce 1975. V roce 2000 dostal Antonín Kratochvíl zpět české občanství a při oslavách 400 let povýšení obce Lovosice na město mu bylo uděleno čestné občanství našeho města. Časopis American Photo zařadil Kratochvíla mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA. Antonín Kratochvíl je počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou v New Yorku, a má tři syny. Mnohdy ale pobývá také v České republice, převážně v Praze. Nejstarší Michael je Čech a o 26 roků mladší Anthony Waynne Cooper Kratochvil je Američan (16) a v Praze studuje. Nejmladší tříletý Gavyn Kratochvil navštěvuje v Praze školku (2011).

Autor: Eva Hozmanová