Lovosický špitál a chudobinec

Tak jako jiná města, mívalo také to naše svůj špitál či chudobinec, určený k důstojnému zaopatřování přestárlých či z různého důvodu potřebných osob. Historická budova starého špitálu stála až do roku 1940 v Terezínské ulici, zhruba v místech před někdejší prodejnou Mototechny a bytovými jednotkami, poblíž vyústění Mírové ulice. Pod bytovými jednotkami je zde dnes obchod s drobným zvířectvem a chovatelskými potřebami, trafika, obchod s motoristickým zbožím, prodejna instalatérského materiálu, oční optika a klenotnictví. Historie lovosického špitálu sahala až do 17. století a povíme si o ní něco více.

Po třicetileté válce bylo lovosické panství ve značně zuboženém stavu. Na konci války vtrhlo ještě 16. listopadu 1648 asi 600 Švédů do města a dva dny zde okupovali a plenili zámek i město. Ještě na začátku 18. století se ve městě nacházely ruiny pobořených domů. V tomto stavu pronajal v roce 1653 tehdejší majitel panství, císařský komorník Karel Ferdinand z Valdštejna, zámek Lovosice s předhradím a 13 k němu náležejících vsí a statek Sulejovice na dobu pěti let ovdovělé hraběnce Sylvii Kateřině Černínové, rozené Caretto Millesimo. Ještě před uplynutím pětileté lhůty jí 3. srpna 1655 prodal celé lovosické panství za 100 tisíc rýnských zlatých. Hraběnka Černínová připojila k panství Lovosice své dosavadní statky Kamýk, Bílý Újezd, Dobkovičky a Chotiměř. V roce 1659 se podruhé vdala za Leopolda Viléma, markraběte z Baden-Badenu, jemuž již v roce 1660 celé lovosické panství odkázala. Zemřela ve věku 58 let 29. února 1664 v Řezně. Asi rok po její smrti se markrabě Leopold Vilém podruhé oženil s hraběnkou Marií Františkou z Fürstenbergu, vdovou po hraběti Wolfgangu Vilémovi. Po smrti markraběte Leopolda Viléma z Baden-Badenu v roce 1671 následoval jako majitel panství jejich němý syn Leopold, za matčiny asistence až do jejího úmrtí v roce 1702. Poté byla Leopoldovi poručnicí jeho teta Sybilla Augusta. Po Leopoldově smrti (1716) následoval Ludvík Jiří z Baden-Badenu. Za jeho doby se odehrála velká bitva u Lovosic (1756). Jeho dcera Alžběta Augusta prodala 22. července 1783 panství Lovosice svému příbuznému knížeti Janu Schwarzenbergovi, vévodovi v Českém Krumlově. Od té doby pak panství zůstalo v majetku knížecího rodu Schwarzenbergů až do roku 1945.

V době kdy bylo panství v držení markrabat z Baden-Badenu došlo k nespornému rozvoji města. V letech 1733-1743 byl postaven nový kostel sv. Václava, v roce 1702 kaple Srdce Ježíšova na Siřejovické ulici a dále také radnice. V roce 1711 byla založena romantická zahrada, která však brzy podlehla praktičtějšímu využití panského hospodářství. Markraběnkou Sylvií Kateřinou měl být v letech 1655 až 1664 postaven také nový lovosický zámek, jenž pak podle kroniky padl 19. února 1809 za oběť požáru, který zničil celé město s výjimkou pouze několika málo novějších domů postavených z materiálů odolných proti ohni. Tatáž markraběnka Sylvie Kateřina nechala v roce 1656 postavit také špitál v Terezínské ulici. Jednalo se o nadační zařízení pro 7 chudých a přestárlých osob s nadačním zaopatřením částkou 7000 zlatých rýnských ročně. Toto zástavní právo pak na budově vázlo až do 12. dubna 1938, kdy bylo vymazáno z pozemkové knihy. Jako rok postavení špitálu uvádějí některé prameny také letopočet 1660.

Nadační špitál byl dům s popisným číslem 115 v Terezínské ulici, poblíž vyústění dnešní Mírové ulice. Z toho důvodu se také tato ulice až do roku 1945 jmenovala Špitální (Spitalgasse). Jednalo se barokní obdélníkovou jednopatrovou budovu s barokním štítem. Vjezdní brána s pilastry byla zakončena římsou proloženou segmentovým obloukem. Budova měla malou věžičku, která byla opatřena zvonem s nápisem: „Goss mich Baltasar Chromelin in Aussig Anno 1701“, tedy v překladu: „Odlil mě Baltasar Chromelin v Ústí nad Labem, léta Páně 1701.“ Vchod do špitálu byl ze strany od tehdejšího hřbitova, který se rozprostíral mezi Terezínskou a Husovou ulicí v místech, kde je bývalá prodejna Mototechny, bytové jednotky a nyní již zrušená zesilovací stanice. U vrat špitálu býval zvonek, který oznamoval každého příchozího.

Z dopisu nadační správy z 11. března 1769 vyplývá, že v tento den přešla nadace pod správu schwarzenberského panského ředitelství. Do tohoto špitálu či chudobince byli přijímáni dlouholetí zasloužilí dělníci knížete Schwarzenberga a byli zde doživotně zaopatřeni. Dostávali zde ošacení, ubytování, stravu a také malé kapesné. Uvedený dopis nadační správy obsahuje také informace o nadačním zástavním právu, které stanoví výši finančních dotací v objemu 7000 zlatých rýnských ročně. Z toho mělo být ročně vyplaceno 50 zlatých lovosickému faráři za sloužení dvou mší týdně, 18 zlatých na světlo a jiné potřeby, 20 zlatých varhaníkovi, 12 zlatých lovosickému purkmistrovi za dohled a ze zbytku mělo být ročně uloženo 320 zlatých jako základní jmění špitálu.

V roce 1825 dostal špitál novou střechu. Na nové trámy, pokryté plechem, byly položeny tašky. Do té doby byl špitál zastřešen pouze šindelovou krytinou.

Chudobinec vykázal na konci roku 1830 stav majetku ve výši 3107 zlatých a 15,25 krejcarů vídeňské měny. K tomu v průběhu roku 1831 přibyly úroky z vypůjčeného kapitálu, příspěvky od vrchnosti, úředníků atd., sbírek, peněžité pokuty a jiné ústavu přidělené částky ve výši 802 zlatých a 52 krejcarů, z nichž 317 zlatých a 45 krejcarů bylo použito k podělení 11 chudých; 395 zlatých a 30 krejcarů na další dobročinné účely a jiné nutné výdaje a zbytek ke zvýšení základního jmění. V roce 1833 je mezi panskými budovami v Lovosicích jmenován také špitál, v němž je drženo 7 zaopatřenců.

V roce 1848 byl již špitál takřka na spadnutí. Tehdejší majitel panství kníže Jan Adolf Schwarzenberg ho nechal proto znovu vybudovat. V adresáři Lovosic z roku 1903 je budova uváděna jako nadační špitál (Pfründnerspital) v majetku knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga. Dne 29. září 1919 se městské zastupitelstvo usneslo, že bude zplanýrován starý hřbitov u špitálu, což bylo následně provedeno. Koncem března 1924 se městské zastupitelstvo usneslo na předání části pozemku bývalého hřbitova poštovnímu eráru pro stavbu poštovní budovy. Na jeho místě pak státní pošta v roce 1925 vybudovala zesilovací stanici pro nově položený mezinárodní telefonní kabel. Zbytek hřbitova pak město na základě usnesení z února 1925 a května 1926 zdarma předalo rovněž poště. Ještě v pozdějších letech při různých stavebních pracích v tomto prostoru docházelo k nahodilému odkrývání kosterních pozůstatků pohřbených osob.

K zásadnímu obratu v historii špitálu došlo v roce 1936. Již v roce 1917 se městské zastupitelstvo rozhodlo starý špitál převzít, ale až v roce 1936 byla tato záležitost dořešena všemi úřady. Od 24. listopadu 1936 přešel starý panský špitál do majetku městské obce Lovosice. Stalo se tak na základě darovacího prohlášení schwarzenberského panského ředitelství. Špitál měl být městu předán bez zatížení a bez dluhů. Při jednání městského zastupitelstva v lednu 1937 byla tato darovací listina oficiálně schválena. V té době byly ve špitálu ještě zaopatřovány dvě ženy. Obě ženy měly být až do konce jejich života zaopatřovány na náklady města. Z drobné novinové zprávy se pak dovídáme, že již 26. května 1937 zemřela v 83. roce života poslední zaopatřenkyně schwarzenberského špitálu paní Augusta Chmelová. Podobný nadační špitál knížete Schwarzenberka tehdy existoval také v Postoloprtech. Pečovatelé v něm nosili pláště napůl modré a napůl bílé, což byly schwarzenberské erbovní barvy.

Po získání špitálu do majetku se město rozhodlo, že tuto budovu zbourá. Městští zastupitelé se tak rozhodli za účelem řešení dlouhodobě neúnosné dopravní situace ve městě. Tehdejší Špitální ulice (Mírová) měla propojit Růžovou ulici (Žižkova) s Terezínskou. Do té doby bylo nutné objíždět bloky domů přes Žižkovu ulici, ulici 8. května a Kostelní, aby se nemuselo nadále jezdit. Jelikož však ve starém špitálu stále bydleli nějací lidé, muselo se s demolicí počkat. Podle jedné zprávy byli lidé ze starého špitálu „přestěhováni do obecního chudobince u hřbitova na teplické silnici.“ Mohlo se jednat o provizorní přestěhování do doby postavení nového chudobince.

Již v průběhu srpna 1937 probíhala jednání městského zastupitelstva o postavení nového městského domu pro chudé (chudobince), v němž by měly být vestavěny jen malé byty pro 18 rodin. K postavení chudobince mělo dojít v rámci jedné státní akce. Zasedání městské rady byl předložen záměr, avšak stavební pozemek ještě nebyl bez námitek zajištěn. Původně bylo navrhováno zřízení tohoto domu na několika možných místech, buď u cihelny nebo u Růžové ulice (Žižkova), na městských polích u Lukavce, na schwarzenbergském pozemku nebo u tří městských domů. Na začátku září byl konečně nalezen vhodný stavební pozemek mezi tělesy železničních tratí Lovosice-Ústí n. L. a Lovosice-Řetenice. Při zasedání lovosického městského zastupitelstva 22. září, které vedl starosta Willy Daum, byly projednávány tři body o zřízení chudobince. Bylo rozhodnuto o přijetí hypotečních půjček u peněžních ústavů a vyhověno parcelační žádosti pana A. K. Pfannschmidta ve věci parcel mezi železničními tratěmi. Současně bylo rozhodnuto zakoupit tam od něho pozemek s výměrou 1500 m2 pro stavbu chudobince. Za pozemek měla být zaplacena částka 15 000 Kč. Pozemek byl zakoupen 8. listopadu 1937 a vzápětí bylo vydáno také stavební povolení. Při zasedání městského zastupitelstva 22. prosince bylo projednáno zadání stavby. Referentem byl pan stavitel Kaftan. Po živém a vzrušeném jednání byla ve výběrovém řízení z došlých 4 nabídek přijata nabídka firmy Köhler & spol. ve výši 524.463 Kč. Tato firma projevila ochotu zříci se při udělení zakázky výdajů za projekt, které činily 10.500 Kč. V červnu 1938 konečně po různých průtazích nabylo usnesení o stavbě právní moci a byly také zajištěny finanční prostředky. Centrální sociální pojišťovací ústav v Praze povolil městu pro tuto stavbu půjčku ve výši 380.000 Kč a záruku převzal stát. Obecní spořitelna v Lovosicích povolila půjčku 150.000 Kč, a tak byl celkový obnos zajištěn.

Ve středu 15. června 1938 ráno byla v Lovosicích konečně zahájena stavba nového obytného domu pro chudé, jakmile byly oboustranně překonány všechny těžkosti, které se zpočátku stavěly plánu do cesty. Stavbu prováděla lovosická filiálka firmy Alwin Köhler & spol, s.r.o. z Ústí nad Labem. Pro zajímavost lze uvést ceny za materiál a práci, které si tato firma účtovala: 210 Kč za tisíc kusů cihel, mzdy zedníků činily 4,75 Kč za hodinu, mzdy dělníků 3,40 Kč za hodinu. Na stavbě našlo práci mnoho nezaměstnaných. Stavba dvoupatrového domu s malými byty pro 18 rodin byla brzy dokončena. Každý byt se skládal z kuchyňského koutu s 20 m2 velkým obytným pokojem, spíže, splachovacího záchodu a předsíně. Kromě toho 6 bytů obsahovalo po jednom pokojíku. Plánovány byly také 2 sklepy protiletecké ochrany, 4 prádelny a nezbytné sklepní prostory a půdní oddělení. Novostavba byla napojena na městský vodovod a kanalizaci a na elektrickou místní síť.

Již v následujícím roce rozhodla porada radních 4. července 1939 o přestavbě domu, který přestal vyhovovat příslušným předpisům. Místo obytných kuchyní musely být vytvořeny malé byty s jedním pokojem, kuchyní a koupelnou. Dům prošel během své existence podstatnými stavebními úpravami až do dnešní podoby a rozlohy. Dostal popisné číslo 811/18 v tehdejší Zahradní ulici (Gartengasse), pozdější Wolkerově ulici. Dnes se jedná o jediný dům ze staré Wolkerovy ulice, která byla zlikvidována při plošné demolici v letech 1972 až 1973. Leží za železničním podchodem pod teplickým nádražím.

V druhé polovině roku 1939 byla dokončena přestavba tehdejší Špitální ulice (Mírová). Demolice starého špitálu měla být posledním krokem této přestavby. Vzhledem k dokončené stavbě nového chudobince už demolici nestálo nic v cestě. Bylo naplánováno, že bude ulice Konrada Henleina (Husova) označena jako jednosměrná komunikace a ve Špitální ulici bude po zbourání špitálu vybudována protisměrná jednosměrná komunikace. Toto opatření mělo způsobit odlehčení hlavního provozu u kostela a zamezení opakování častých dopravních nehod.

Na přelomu let 1939 a 1940 byla zahájena demolice starého špitálu v Terezínské ulici stavební firmou Gruss & Walter. Podle novinové zprávy byla tato budova „stojící na nepřehledném místě již dlouho od expanze provozu velkou překážkou a nepřehlednost na tomto silničním místě byla příčinou mnoha často těžkých neštěstí.“ Před samotnou demolicí špitálu byl předem odstraněn také starý špitální zvon. Se starým špitálem zmizela v roce 1940 z našeho města také jedna z nejstarších budov.

Ve fondu Státního okresního archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích jsou mimo jiné uloženy rukopisné kroniky jednoho z bývalých lovosických starostů, Franze Pfannschmidta, ve dvou různých provedeních. Na jejich stránkách jsem objevil drobnou zprávu z roku 1848, dotýkající se špitálu. Podle ní stávala původní budova špitálu, založeného roku 1656 markraběnkou Sylvií Kateřinou z Baden Badenu, nikoliv v Terezínské ulici, ale na západním konci dnešní ulice 8. května. Budova však byla postupem času ve stále horším a nakonec až havarijním stavu. Proto nechal v roce 1848 kníže Jan Adolf Schwarzenberg postavit úplně nový špitál v Terezínské ulici č.p. 115. Stará budova špitálu byla panstvím prodána. Jejím majitelem se stal Anton Finze. Ten ji nechal zbourat a v roce 1858 na jejím místě nechal postavit velký obytný dům č.p. 20. Dům byl pak později stále v majetku stejné rodiny, v roce 1903 ho vlastnil Reinhold Finze, potom v roce 1912 paní Auguste Finze. V roce 1923 ho již vlastnila Československá společnost pro vývoz a dovoz. Dnes je v tomto domě prodejna a pekárna pana Johna.Výše popsaná skutečnost nemá jinak vliv na veškeré ostatní údaje, které jsem ve svém příspěvku uváděl. Takto doložená přítomnost původního špitálu v ulici 8. května naopak vysvětluje její pojmenování na mapě stabilního katastru z roku 1843, kde je nazvána jako „Spital Gasse“, tedy Špitální ulice.

Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň