K nejstarším pozůstatkům na ploše dnes již stojící haly řadíme tři jámy kultury řivnáčské, kterou datujeme zhruba mezi léta 3000 až 2700 př.n.l. Dvě jámy byly oválného tvaru a získalo se z nich několik poničených keramických nádob, dále rozmanité pazourkové nástroje a břidlicové odštěpky. V jedné byla nalezena i menší kamenná sekerka. Třetí jáma byla téměř kruhová se dvěmi menšími kruhovými výběžky. V každém z těchto výběžků byla uschována jedna mohutná nádoba – zásobnice. V hlavním prostoru objektu se již při výzkumu podařilo rozlišit části z nejméně deseti nádob. Jedním z rozpoznaných typů byl i džbánek, jenž je tradičně označován jako ansa cornuta či ansa lunata, podle ucha vytaženého nad okraj nádoby ve tvaru rohatém či měsíčkovitém. Podobné hromadné ukládání nádob do země označujeme pojmem keramický depot a lze ho nejspíše dát do souvislosti s obřadem zasvěceným plodné úrodě či s jinými rituály. Každopádně takto rozsáhlý keramický soubor je jedním z nejpočetnějších nálezů řivnáčské kultury v celém Ústeckém regionu.

Ke středně starým nálezům přičítáme sedm hrobů nám již důvěrně známé kultury se šňůrovou keramikou (2700 až 2300 př.n.l). V porovnání s nedalekým výzkumem na lokalitě TRIS šlo ovšem o slaběji vybavené hroby s podstatně hůře zachovanými kostrami. Ve čtyřech případech byl hrob dokonce zcela bez milodarů, takže jeho přesné datování je značně komplikované a posuzujeme ho pouze s ohledem na tvar a orientaci jámy a kostry. Lidské ostatky byly zachovány velmi nezřetelně a často jedinými pozůstatky byly dlouhé kosti nohou či rukou. Ačkoliv bylo rozlišení pohlaví tímto stavem značně ztíženo, předběžně se jeví, že se jednalo o čtyři muže a jednu ženu. Nabízí se samozřejmě radostné zvolání „heuréka“ nad myšlenkou, že právě zde jsou pohřbeni oni chybějící muži, po kterých jsme se společně ptali v příspěvku věnovaném hale TRIS. Nutno ovšem podotknout, že vedlejší „ženský“ pohřební areál byl prostorově jasně vymezený, směřoval přesně na druhou stranu od pozemku společnosti AOYAMA, a že je přeci jen poněkud vzdálen místu, o němž zde hovoříme, takže jejich vzájemná spojitost je značně sporná.

Časově nejmladším pozůstatkem doby kamenné je hrob kultury zvoncovitých pohárů datované přibližně mezi léta 2300 až 2000 př.n.l. Název kultury je odvozen od typického keramického tvaru připomínajícího obrácený zvon. Kultura, která je rozšířená téměř po celé Evropě, má své významné zastoupení i v Lovosicích. Ve Schwarzenberské ruční cihelně lovosický učitel Gustav Just a teplický profesor Otto Tschakert společně ve 30. letech minulého století odkryli hned 15 kostrových hrobů. Z tohoto období jsou známy i žárové hroby z Löblovy a Hrnčířovy pískovny, které byly odkryty již koncem 19. století (v případě žárových hrobů jde o spálené lidské ostatky uložené v keramické urně). Loni objevený kostrový hrob se rýsoval v podložní žluté až okrové spraši velmi světlou výplní a nebyl tudíž příliš patrný. K celkové škodě byl navíc ještě velmi mělce zapuštěný, takže došlo k jeho částečnému narušení při zemní skrývce svrchní vrstvy ornice. Mělká hrobová jáma byla orientována ve směru sever – jih podél své delší osy. Kostra spočívala ve skrčené poloze hlavou k jihu na pravém boku, což jsou jasné znaky ženského pohřbu. U západní stěny hrobu se tyčil skvostně zdobený zvoncovitý pohár s uchem. Jakoby zázrakem ho při své cestě minuly pásy od buldozeru a on zůstal na svém původním místě nehybně stát téměř neporušen. O vzácnosti nálezu vypovídá i poněkud odlehčené tvrzení dlouholetých archeologů, že k objevu kostrového hrobu kultury zvoncovitých pohárů dochází pravidelně tak jednou za deset let.

Výsledky archeologického výzkumu na lokalitě Lovosice – AOYAMA nám poskytly pohled na široké časové pásmo představené reprezentativním výběrem kultur doby kamenné. Podobným způsobem můžeme hodnotit i celkový význam nálezů. Kolísá od poměrně běžně nacházených hrobových celků kultury se šňůrovou keramikou, přes důležitý objev hrobu kultury zvoncovitých pohárů až po bezpochyby unikátní doklady rituálních praktik kultury řivnáčské.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Popisované období nazýváme starší dobou železnou a je z hlediska datování nejmladším pozůstatkem jak na ploše společnosti AOYAMA, tak haly TRIS. Nalezené hroby jsou sice pozůstatkem nejmladším, avšak o to více zajímavým a důležitým.

Centra kultury bylanské v našich zeměpisných šířkách nalézáme ve středních a severozápadních Čechách. V Čechách středních je zastoupena například na lokalitě Bylany (odtud pochází její název) a Hradenín a dále na různých místech Prahy. Význam našeho regionu ve starší době železné podtrhuje jen z blízkého okolí Lovosic hned několik důležitých nalezišť. Jmenujme zde alespoň Lhotku nad Labem, Čížkovice, Litoměřice, Slatinu, Malé Žernoseky a samozřejmě vlastní Lovosice. Z širšího pohledu spadá kultura bylanská, stejně jako obdobné kultury v západních a jižních Čechách, do tzv. západohalštatského okruhu (podle světoznámého rakouského naleziště Hallstatt). Toto tvrzení v podstatě znamená, že má přímou souvislost s územím Německa a Rakouska a obecně vykazuje největší podobnosti s horním Podunajím a přilehlými oblastmi. Zároveň v některých předmětech je patrné jak ovlivnění severoitalskou oblastí obývanou Etrusky, tak i doklady dálkového obchodu. Určité styky s ní dále vykazuje ve východních Čechách a na severní Moravě kultura platěnická či na Moravě jižní kultura horákovská. Dlužíme podotknout, že mluvíme o éře po odeznění posledních kultur doby bronzové, kdy se tento měkký kov vyskytuje vedle nově objevených a zpracovávaných železitých rud, tedy o časovém úseku, jenž klademe mezi léta 800 až 550 př. n.l.

Naše poznání o vývoji bylanské kultury pramení především z hrobových nálezů, neboť sídlištních je bohužel poskrovnu. Ovšem hrobů bylo nalezeno od 19. století již poměrně dost na to, aby naše představa o pohřebních zvyklostech lidu této kultury byla ucelená a objektivní. Dnes je zřejmé, že v tomto období vedle sebe vystupují jak kostrový, tak žárový pohřební ritus (obřad). Takže současně se zemřelí pochovávali buď obvyklou formou, jejímž archeologickým projevem je kostra, anebo formou žárového pohřbu, při níž nalézáme žehem spálené lidské ostatky. Mimoto existují také hroby birituální, ve kterých je u jednoho jedince užit kostrový a u druhého žárový ritus. Propastné rozdíly přitom panují nejen v užití pohřebního obřadu, ale také ve způsobu uložení jednotlivců a obsažených milodarů, což vypovídá o silném sociálním rozvrstvení společnosti. Vedle nejchudších žárových jamkových hrobů uložených například v keramické nádobě (urně) nacházíme hroby kostrové vybavené několika nádobami a bronzovými a železnými předměty. O žárových hrobech se soudí, že takto byli pohřbíváni společensky nejníže postavení jedinci, kteří si kvůli své odlišné etnické či kmenové příslušnosti nezasloužili honosnější formu pohřbu. Kostrové hroby s menším kovovým inventářem bychom pak mohli přiřadit střední společenské vrstvě, která se asi nikterak nevymykala tehdejšímu běžnému průměru.

Ve spojení slov kultura bylanská si ovšem většina znalců historie vybaví veliké, bohaté, komorové hroby. Termín komorové přitom naznačuje jejich konstrukci. Často jde skutečně o vydřevenou komoru se stropní konstrukcí, někdy překrytou kamenitým a hlinitým mohylovým náspem. Komory jsou vybaveny značným množstvím bronzových a železných předmětů, hrobová keramika v nich čítá i několik desítek kusů a jsou tradičně připisovány vedoucí společenské vrstvě. Bohaté komorové hroby obsahující nástroje, zbraně a hlavně součásti koňského postroje (uzdu, udidla, postranice) spojujeme s elitářskou vrstvou jezdců. Vrcholem společenského ledovce kultury bylanské jsou tzv. „knížecí“ hroby se čtyřkolovými vozy a koňskými postroji. Pojem „knížecí“ je poněkud zavádějící, jde spíše o jakousi vládnoucí vrstvu aristokracie, spravující snad kmenové území a panující nad ním, obklopenou ochrannou skupinou válečnických jezdců. Možná však právě nedostatečná ochrana a fyzická likvidace tehdejších mocenských špiček vojenskou událostí měla později za důsledek rozklad a pád bylanské kultury.

V oblasti mezi Lovosicemi a Litoměřicemi nejspíše existovalo v dění kultury bylanské jakési ekonomicko – mocenské centrum (kmen?). Pohřeb muže se železným kopím a mečem na čtyřkolovém voze ze Lhotky nad Labem, nález čtyř hrobů u garáží ČSAD a několika ve Schwarzenberské cihelně v Lovosicích, hrob ze Slatiny se dvěma bronzovými mísami či ojedinělý nález bronzového meče z Bohušovic nad Ohří – nejen těmito perlami bylanské kultury se honosí zdejší polabská oblast, jež jsou podkladem pro úvahu o jejím centrálním postavení. Skvostnou mozaiku hrobových nálezů počátku doby železné jsme podstatnou měrou obohatili v roce 2002 při výzkumu na pozemku společnosti AOYAMA. Pestrou lovosickou škálu nejen pohřebních zvyků a do hrobu vkládaných milodarů si nastíníme ale zase až příště…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

V následných pokračováních budeme společně postupovat od hrobů slabě vybavených, přes lépe vybavené, až po ty nejbohatší. Způsob pohřebního obřadu a obsažené milodary v hrobech vypovídají o hlubokém sociálním rozvrstvení tehdejší společnosti. Nyní se budeme zabývat hroby „chudými“ a těmi, které se dají připsat střední společenské vrstvě. Pro představu o přibližném datování připomínáme, že se pohybujeme zhruba v období 800 až 450 př.n.l.

Náš pohled na pohřební zvyklosti kultury bylanské začneme ukázkou jednoho žárového hrobu. Byl umístěn v malé kruhové jamce zahloubené v podložní žluté spraši. Žehem spálené lidské ostatky byly uloženy v keramické míse – urně. Hrdlo mísy bylo překryto malou miskou, která jí dodávala uzavřený vzhled. Díky své výrazné hloubce se urna velmi dobře zachovala a nebyla ani poškozena mechanizační skrývkou ornice. Na ploše společnosti AOYAMA byla rozprostřena velmi mocná vrstva ornice, která kolísala od půl až k jednomu metru hloubky. Při jejím strhávání byla skrývka sice průběžně archeology kontrolována, ale přesto se nepodařilo jiné mělčí žárové hroby zachytit. Je to s podivem, protože na pohřebištích tohoto typu se vedle velkých a bohatých hrobů vyskytují četné jamkové hroby. Tato okolnost se dá ovšem vysvětlit poměrně jednoduše. V minulosti byl zdejší pozemek ve vlastnictví knížecího rodu Schwarzenberků, kteří na něm již od 19. století pěstovali cukrovou řepu. Při obdělávání svých pozemků použili pro hlubokou orbu parní pluh, který archeologické nálezy ukryté v zemi svým chodem porušoval a vyorával na povrch. Takže v případě žárových hrobů, jejichž původní existence se dá na ploše předpokládat, můžeme usuzovat na jejich dřívější zničení, spojené právě s intenzivní zemědělskou činností. Tyto chudé jamkové hroby jsou tradičně připisovány buď etnicky odlišné nebo společensky níže postavené skupině obyvatelstva. Rovněž ale může jít o dodržování starých tradic přežívajících díky zvykům lidu popelnicových polí, pro který byl tento způsob obřadu obvyklý.

Poněkud odlišná forma pohřbu byla zvolena u dalšího hrobu, který označujeme jako birituální. Jednalo se o obdélnou jámu o rozměrech asi 2,5 x 2 metry orientovanou podél své delší osy ve směru sever – jih. Na dně hrobové jámy spočívala kostra v natažené poloze na zádech, uložená hlavou k jihu. Podél jejího pravého boku byly na dvou místech složeny spálené lidské kosti. Třetí kremační ostatky byly vloženy do keramické urny, která stála v severovýchodním rohu jámy. Keramickou výbavu představovala navíc ještě zásobnice, mísy, misky a koflík s vytaženým uchem. Celkově bylo na posmrtnou cestu zemřelému darováno 11 nádob. Dalšími zastoupenými předměty byli kamenný brousek a malý železný nůž. V rámci bylanské kultury tento hrob nijak nevybočuje z běžného průměru a měl by tudíž náležet do střední společenské vrstvy. Podle antropologického posudku patřila kostra nejspíše muži staršímu 50 let. Zatím můžeme pouze spekulovat o tom, zda tři kumulace přepálených kostí náležely jednomu nebo více jedincům, či následně o případném příbuzenském vztahu mezi zemřelými. U bohatých birituálních kostrových hrobů se dokonce soudí, že při úmrtí významné a vážené osobnosti byli společně s ní žárově pohřbeni i její sloužící nebo poddaní.

Další obdobou birituálního pohřebního obřadu byl jiný hrob, který se na pozemku společnosti AOYAMA jevil zcela atypicky jak svou konstrukcí, rozměry, tak i tvarem. Půdorysem se blížil pravidelnému čtverci o rozměrech 2,8 x 2,8 metru a jeho významným konstrukčním prvkem byl mohutný kamenný zával. Již při preparaci čedičového závalu došlo k překvapivému zjištění. Těsně pod první vrstvou kamenů se počaly rýsovat nádoby, kterých zde bylo nakonec odhaleno celkově 14 a jejichž nález souvisel s nedaleko umístěnou hromadou spálených lidských kostí. Ovšem zarážející bylo zjištění, že veškeré nálezy stály na další mocné vrstvě čedičů. Tento fakt plně nasvědčoval tomu, že pod tímto mladším hrobem se musí nacházet původní starší hrob, což se zanedlouho skutečně potvrdilo. Po dokumentaci a odebrání následného kamenného závalu se totiž objevily další nálezy. V níže položeném starším hrobě bylo umístěno 12 nádob a kostra ženy zemřelé ve věku 24 až 35 let. Okolo šíje byla žena ozdobena bronzovým nákrčníkem z jemného drátu a její šat nejspíše spínala dvojice jehlic, jedna vyrobená z bronzu a druhá ze železa. Posledním artefaktem nalezeným na dně hrobové jámy byl železný nůž.

Dvě fáze hrobu s odlišnými soubory nádob nám umožňují vysledovat nejen vývoj keramických tvarů, ale třeba i konstrukční podobu hrobů, včetně používaných pohřebních zvyklostí v průběhu trvání bylanské kultury. Odhalení kamenných závalů dosti výmluvně vypovídá o existenci mohylového náspu, navršeného nad oběmi hroby. Nad starším kostrovým hrobem musela být navršena mohyla z hlíny a čedičů, která se postupem času propadla dovnitř hrobové komory. V průběhu bylanské kultury byla přirozeně takováto úprava hrobu na povrchu dobře viditelná. Takže následně byla jáma využita i pro uložení kremačních ostatků jiného jedince. Zodpovězení důvodu, proč k původnímu kostrovému pohřbu byl později dodán hrob žárový, zůstává prozatím nedořešeno. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo obyvatele Lovosic ve starší době železné k druhotnému využití již obsazeného hrobu. Snad příbuzenský nebo poddanský vztah, či zcela prozaické důvody v podobě nedávno vykopané jámy a tudíž snadnější a ulehčená práce s kopáním nové?

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

V popisu budeme postupovat po společenském žebříčku bylanské kultury směrem vzhůru, k bohatším a váženějším představitelům tehdejší vyšší třídy. Dnešní pozornost věnujeme především hrobům tzv. jezdecké skupiny válečníků na koních a dále jednomu hrobu s poněkud specifickými znaky. Stejně jako posledně, i tyto archeologické objekty datujeme zhruba do období 800 až 550 před naším letopočtem.

Na úvod začneme popisem dvou jezdeckých hrobů, které měly velmi podobné parametry, charakter i rozložení milodarů. Jednalo se o obdélné jámy s rozměry 460 x 190 cm a 470 x 220 cm. Obě hrobové jámy byly orientovány ve směru sever – jih podél své delší osy. Lidské kostry byly v obou případech uloženy stejným způsobem. Spočívaly uprostřed severní poloviny hrobu v natažené poloze na zádech, hlavou směřovaly k jihu. Keramická výbava, umístěná u obou hrobů v jižní polovině jámy, se od sebe téměř nelišila. V každém z hrobů byly vždy dvě zásobnice, dále pak různé mísy a talíře. V prvním hrobě se nacházelo celkem 12 nádob, ve druhém dokonce 18. Keramika byla velmi zručně zpracována, spektrum jejích odstínů kolísalo od světle oranžové barvy přes načervenalou až po černou tuhovanou. Osobní šperky obou zemřelých představovaly na rukou dva náramky, kruhy z masivního bronzu nošené na dolních končetinách a na šíji spočívající nákrční kruh. Nákrčník byl v jednom případě vyroben z tenkého drátu, ve druhém z úzkého tepaného a točeného plechu. Takováto kompletní sada bronzových šperků byla jistě velmi ceněným estetickým doplňkem ošacení. Nejdůležitějším artefaktem pro zařazení hrobů do jezdecké skupiny jsou součásti koňského postroje. Jeden hrob obsahoval pár železných udidel, stejně jako druhý, který byl navíc vybaven postranicemi a dalšími drobnými součástmi, jež byly zčásti vloženy do robustní hliněné zásobnice.

O vzájemné souvislosti obou hrobů vypovídá jak značná podobnost, tak i jejich umístění v terénu. Nacházely se v těsné blízkosti vedle sebe, což by při tradiční podobě hrobů znamenalo, že by se původně musely nacházet pod jedním mohylovým náspem. Veškeré podobnosti jak i jejich umístění by mohly naznačovat souvislosti buď sociální či rodinné. Nabízí se přirozeně úvaha o příbuzenském vztahu mezi oběma zemřelými, bohužel však antropologická analýza nedovoluje v tomto ohledu učinit bližší závěry. Jeden zesnulý byl rozpoznán jako dospělý jedinec, druhý jako jedinec mezi 16 až 22 rokem. Pohlaví se u nich vzhledem k velmi špatnému stavu zachování ostatků nepodařilo určit, ale jistě pozoruhodný je poznatek o poměrně mladém věku jednoho z nich.

Třetí hrob „jezdce“ měl rovněž značné podobnosti s předchozími. Obdélná jáma o rozměrech
440 x 260 cm byla také orientována ve směru sever – jih podél své delší osy. Na rovném plochém dně v jižní polovině jámy se nacházela téměř veškerá posmrtná výbava. Největší keramický typ zastupovaly dvě zásobnice, okolo kterých se soustředily koflíky, talíře a misky. Poblíž shluku nádob se nalezl pár železných udidel, drobné ozdobné bronzové prvky uzdy a zvířecí kosti. Zatím předpokládáme, že jde o kosti vepře, ten totiž byl obvykle vkládán do hrobů bylanské kultury, přičemž je mu v archeologii často připisován rituální význam. V severní polovině hrobu, tedy na místě kde bývá tradičně uložena kostra, ležely na sobě dva široké talíře o průměru 32 a 55 cm. O lidské kostře se v případě tohoto hrobu dá hovořit jen velmi obtížně, zachovaly se totiž pouze fragmentární části lebky a jedna z končetin. I přes velmi špatný stav ostatků se podařilo antropologicky určit, že šlo o dospělého jedince. Téměř úplná absence nálezů v severní polovině hrobové jámy, stejně jako znatelně omšelé fragmenty keramiky, by mohlo nasvědčovat tomu, že hrob byl již v pravěku vyloupen. Pouze předpokládáme, že v prostoru kolem kostry se původně soustředily vzácnější bronzové a železné předměty (např. šperky a zbraně). Jejich existenci snad nepřímo naznačují i zde nalezené dvě drobné bronzové ozdoby, které nejspíše unikly pozornosti zlodějů.

Poslední hrob je zcela odlišný od ostatních jak svou výbavou, tak především konstrukcí jámy. Jeho půdorys sestával sice znovu z pravidelného obdélníku velkých rozměrů, avšak vykazoval znatelné stopy úprav. Ve všech čtyřech rozích hrobu byly vyhloubeny kůlové jamky a v jeho zásypu se vyskytoval mocný kamenný zával. Tyto jamky jsou pozůstatky do země zasazených dřevěných sloupů, které tvořily nosnou část hrobové komory. Kameny v zásypu naznačují, že strop komory byl překryt rozsáhlým čedičovým a břidlicovým náspem, který se posléze zhroutil dovnitř. Oba tyto konstrukční prvky hovoří dosti jasně o tom, že hrob sestával z dřevěné komory se stropem, na kterém spočíval kamenohlinitý násep, tedy že měl podobu mohyly. Poničené a roztroušené lidské ostatky se podařilo rozeznat jako spíše ženské mezi 24 až 35 rokem. Pod kamenným závalem se kromě tradiční výbavy objevily i dvě specifické ozdoby, dosti vzácně nalézané. Jednalo se o zručnou imitaci skleněného korálku vyrobenou z vápenné konkrece. Druhý předmět představoval jantarový kruh, který zcela jistě nepochází z našich zeměpisných šířek. S největší pravděpodobností byl tento import dovezen od Baltského moře, kde se podél pobřeží vyskytují četná naleziště s jantarem. Dva ozdobné artefakty nalezené v Lovosicích vypovídají o významných kulturních vlivech západohalštatského okruhu, stejně jako o rozvinutých dálkových kontaktech kultury bylanské.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Náš vzestup po společenské stupnici od chudých hrobů k bohatým narušíme kapitolou o hrobech, jež spadají do zcela zvláštní skupiny. Jde o hroby vícenásobné či hromadné, tedy s více než jedním pohřbeným jedincem. Již jsme sice v první části zmiňovali hroby birituální, ve kterých se také vyskytovalo více jedinců, u nich však bylo užito obou pohřebních obřadů – kostrového i žárového. Nyní se ale zmíníme o dvou hromadných hrobech, ve kterých byl použit výhradně kostrový ritus. Jen pro úplnost podotýkáme, že se stále pohybujeme přibližně v období 800 až 550 před naším letopočtem.

První hrobová jáma měla tvar pravidelného obdélníku o rozměrech 3 x 1,6 m, orientovaného ve směru sever – jih podél své delší osy. V rámci porovnávání velkých komorových hrobů bylanské kultury se jedná o relativně malou hrobovou jámu. Tento fakt nabírá ještě více na významu, uvážíme – li, že jáma byla vyhloubena pro dva jedince. Podle posudku antropoložky Jany Hlavové náležela jedna kostra muži ve věku 30 až 39 let, vedlejší kostra patřila ženě zemřelé mezi 20 až 24 rokem. Oba jedinci byli uloženi vedle sebe v natažené poloze na zádech, přičemž nohama směřovali k severu. Jejich lebky se navzájem dotýkaly čelem, takže tváře byly přivráceny k sobě. Žena měla navíc svou levou paži položenou na mužově pravé ruce. Pod dolní čelistí muže se nacházel menší železný hrot oštěpu či kopí, u prstů jeho levé ruky na sobě ležely dva bronzové kruhy. Na ženské pánvi spočívala železná opasková přezka ve tvaru písmene T a několik bronzových knoflíků. Ty se společně s drobnými kroužky nacházely i pod pánví kostry a jasně naznačovaly, že žena musela být okolo pasu ozdobena páskem. Mohlo se jednat o užší kožený či látkový řemínek, ozdobený malými bronzovými knoflíky a kroužky a spojený železnou opaskovou přezkou. Jistou zvláštností těchto knoflíků je to, že naprosto shodné byly nacházeny i v jiných hrobech jako součást ozdob koňských postrojů. Proč žena nosila okolo svého pasu ozdoby původně určené koňským uzdám přirozeně nevíme…

Posmrtnou výbavu obou zemřelých představovalo 14 keramických nádob, jež byly rozestavěny vesměs v jižní polovině hrobové jámy, tedy za hlavami koster. Výjimku tvořily dva větší talíře umístěné u východní stěny. Zde ležely rovněž mírně rozházené zvířecí kosti. Mimořádně se nejednalo o kosti vepře, obvykle obsažené v ostatních hrobech, ale o čtvrtku ovce či kozy.

Zajímavá podrobnost týkající se zesnulé ženy, se podařila zjistit díky antropologické analýze. Na její levé straně čelistí byla zjištěna silnější zubní abraze než na straně druhé, tzn. zubní sklovina zde byla více opotřebovaná. Žena tudíž musela po delší dobu žvýkat více na levou polovinu chrupu, což zapříčinilo její výraznější otření. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo ženu k tomu, aby žvýkala levou stranou zubů, jako vysvětlení se nabízí stomatologická vada na pravé straně. Podobným způsobem záhadná pro nás zůstává i otázka vzájemného vztahu mezi oběma zemřelými, mohlo se jednat o sourozenecký či snad dokonce manželský pár.

Druhá hrobová jáma stejného tvaru a orientace jako předešlá, byla na ploše společnosti AOYAMA jednoznačně největší. Její rozměry dosahovaly úctyhodných 5 x 3 metry, což mělo zřejmě praktické důvody. Na dně severní poloviny jámy se totiž nacházely ostatky tří jedinců v natažené poloze na zádech. Kostra ležící podél východní stěny jámy náležela spíše muži ve věku 20 až 30 let, podél západní stěny spočíval muž zemřelý mezi 35 až 50 lety, uprostřed nich pak pravděpodobně třetí muž mezi 18 až 24 rokem. Nejstarší muž byl poněkud paradoxně zachován ze všech nejlépe a v kompletním stavu, nechyběly mu jednotlivé články prstů rukou a nohou či dokonce jemné nosní kůstky. Jednalo se o muže robustních rozměrů se silně vyvinutým svalovým reliéfem. Celkově působil dojmem, že byl do hrobu vložen až dodatečně. O tom by mohla vypovídat i žlutá spraš, ve které spočíval, stejně jako vychýlená a jakoby posunutá poloha vedlejší kostry nejmladšího jedince. Navíc byli oba mladší jedinci v porovnání s nejstarším zachováni podstatně hůře, což by mohlo nasvědčovat tomu, že zde leželi delší dobu.

Celá jižní polovina hrobu byla vyhrazena pro uložení milodarů. Z keramických tvarů se zde vyskytovaly dvě mohutné zásobnice, široké talíře zdobené rytými liniemi, či dočervena obarvená mísa černě malovaná geometrickými motivy. Celkově bylo zemřelým darováno 21 hliněných nádob. K jezdeckým artefaktům přičítáme četné bronzové kruhy, kroužky, knoflíky a průvlečky, které tvořily ozdobné prvky koňského postroje. K vlastní jezdecké uzdě je třeba dále přičíst 4 bronzové postranice a 3 železná udidla. Zbraň představovalo železné listové kopí s žebrem a tulejkou. Posledním odkrytým předmětem byla 1/4 vepře, jemuž tradičně připisujeme rituální význam.

Hromadné či vícenásobné hroby představují velmi důležitou oporu pro bližší poznání pohřebních zvyklostí lidu bylanské kultury. Nezbývá nám než doufat, že v budoucnu se pomocí podrobných expertíz podaří určit vzájemné souvislosti a vztahy mezi zesnulými, a tím ještě více rozšířit naše vědomosti o starší době železné.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most