Z deníků Adama ml. z Valdštejna (4. díl)

Adam ml. z Valdštejna – muž tří císařů, pragmatik i vlastenec

Minule jsme Adama z Valdštejna zanechali na prahu Českého stavovského povstání, po defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618.

Na počátku povstání byl Adam z Valdštejna ml. považován za tolerantního a smířlivého politika a obě strany (císař i stavové) od něj očekávaly podporu svých cílů. Valdštejn se však snažil, aby povstání v zárodku ochromil. Podařilo se mu to na Moravě, na českém zemském sněmu Valdštejnova akce ztroskotala. Valdštejn se musel rozhodnout – buď Fridrich Falcký a nejistá budoucnost nebo Ferdinand II. a pokračování kariéry v jeho službách, ovšem s rizikem ztráty majetku v českých zemích. V té době se stáhl z politické scény a zdržoval se v Lovosicích, které zvolil za východisko emigrace. Posléze pomocí přátel získal 16.11.1619 povolení k opuštění země a odešel do Saska, s jehož kurfiřtem se přátelil; nějakou dobu pobýval v Budyšíně (prý v nuzných poměrech).

Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand II. znovu ujal vlády v českých zemích a už 23.11.1620 zrušil platnost Rudolfova Majestátu (1609) jeho přestřižením. Valdštejn byl za svůj postoj vítězným císařem odměněn navrácením úřadu nejvyššího hofmistra (zastával ho do roku 1627) a poté až do smrti byl nejvyšším purkrabím. Za zachování věrnosti císaři získal roku 1621 polepšení erbu, titul vysoce urozený, jmenování tajným radou a značný majetek z konfiskací. V roce 1628 byl Adam mladší z Valdštejna na Komorním Hrádku, Sázavě, Lovosicích, Dobrovici, Rožďalovicích a Třebíči byl povýšen do říšského a českého hraběcího stavu. S ohledem na Adamovo chápání starobylých norem českého právního řádu, který rozlišoval pouze stav panský a rytířský, titul nepřijal. Adam zdůvodnil odmítnutí titulu říšského hraběte tím, že je na svou příslušnost k českému panskému stavu pyšný a chce jako český pán také zemřít. Roku 1631 byl dekorován řádem Zlatého rouna.

Ovšem politické změny přinesly Adamovi i značné nesnáze. Český odboj vyústil ve fiasko a Ferdinand se pomstil. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Mimořádný soudní tribunál zahájil svou činnost v polovině března 1621. Předsedal mu kníže Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem se stal šedesátiletý Adam ml. z Valdštejna, majitel našich Lovosic. Mnoho z obviněných patřilo mezi jeho příbuzné nebo bylo jeho přáteli z Rudolfova dvora a mnohým se snažil nyní pomoct. Asi jeho zásluhou se mezi odsouzené na smrt nedostal ani jeden z jeho příbuzných, ovšem mnozí dokonali v žaláři nebo museli odejít do emigrace. Roku 1628 odchází do emigrace i jeho sestra Kateřina a její manžel Karel st. ze Žerotína (Adamovi postoupila své třebíčské panství). Adam musel zasáhnout i na svých panstvích, aby poddaní přestoupili na katolickou víru:

24.1.1629 A dnes sem poslal na Lovosice 30 mušketýrů a 10 rejtharů pro reformaci neposlušných poddaných. 25.1. Dnes sem jel na Hrádek.

26.1.1629 Dnes sem tam zůstal a povolal sem k sobě ouřad michovský a dal sem jim termín do čtyř neděl k reformaci.

A zřejmě i sám se častěji zpovídal a navštěvoval mše. Ale nezanedbával ani lov a bankety, a občas i různé střelecké soutěže, pokud mu nebránila dna. Navštěvoval rovněž poutě a procesí. Téměř celý první půlrok 1631 trávil ve Vídni, kde se konaly časté lovy (na medvědy, vlky, lišky, jezevce, svině a jeleny…), komedie, bankety a plesy. V listopadu 1631 vpadli do Čech Sasové, Adam zajistil převoz korunovačních klenotů a opustil Prahu.

Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, byl po Bitvě na Bílé hoře nejmocnější šlechtic v Čechách. Vytěžil zřejmě nejvíce z konfiskací majetku odsouzených, císařský plukovník, Albrecht z Valdštejna. Nechutné Albrechtovy finanční spekulace poněkud strýce a synovce na čas vzdálily, přesto byl ale Adamův syn Maxmilián učiněn po smrti Valdštejnova synka dědicem Albrechtova pohádkového jmění. V roce 1625 převzal organizaci, vydržování a vrchní velení císařských vojsk (generalissimus), s nimiž docílil velkých úspěchů. Roku 1630 byl z politických důvodů z vrchního vedení odvolán. V roce 1632 se vrátil Albrecht z Valdštejna do čela habsburské armády. Adam jeho návrat na výsluní uvítal, kariéra jeho synů Maxe a Pertolta závisela na Albrechtovi.

  1. února 1634 byli však v Chebu pro údajnou zradu sesazený generalissimus Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, i jeho přítel, hrabě Adam Erdman Trčka, zavražděni. Pro Valdštejnovy příbuzné to znamenalo těžkou psychickou ránu i majetkové dopady. Společenským postavením Adama z Valdštejna to ale příliš neotřáslo, zastával až do své smrti úřad nejvyššího purkrabího a stýkal se s ostatními příslušníky šlechtické elity. Jeho syn Maxmilián ztratil sice téměř všechen nárok na dědictví (získal jen Valdštejnský palác na Malé Straně), ale císařovu důvěru Adam a jeho syn neztratili.

Problémem byla rovněž evangelická víra jeho druhé manželky Johanky Emilie, Adam se nemohl s protestantskou manželkou objevit ve Vídni v roce 1631 na svatbě následníka trůnu. Johanka ovšem projevila v náboženské otázce velkou rozhodnost a v rodině došlo k dočasné roztržce. Adam nakonec rezignoval a Johanka zůstala nekatoličkou. Přesto zůstal Valdštejnův palác v Josefské ulici na Malé straně centrem pobělohorské Prahy, kde se setkávali aristokraté i diplomaté z celé Evropy.

Adam z Valdštejna vedl bohatý společenský život i ve vyšším věku a tak si přivodil neobvyklý způsob smrti. V pražském paláci Viléma Slavaty velice důkladně slavil a mírně opilý spadl z nosítek a pak ze schodů. Ke zlomené noze se přidaly komplikace a pan Adam po měsíci na lůžku umírá. Bylo mu 66 let. Ještě poslední narozeniny slavil ve velkém stylu, úroveň hostiny i následného hudebního programu byla podle kardinála Harracha vynikající. Jeho závěť přinesla dětem příslušné podíly z majetku a otevřené dveře k úspěšné dvorské kariéře. Adam z Valdštejna prožil ve světě zmatků a válek podivuhodně úspěšný život. Zemřel 24.8.1638. Jeho potomci, děti po synovi Maxmiliánovi, žijí podnes po celé Evropě. Po roce 1945 žili Valdštejnové v cizině, pouze hraběnka Valdštejnová dožívala ve svém pražském paláci i po roce 1948. Po r. 1989 se někteří Valdštejnové vrátili zpět do Čech jako podnikatelé.

Adam podle poslední vůle rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny takto: Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna (z 2. manželství), bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (3. díl)

Jezdecké umění napomohlo k svatbě 

Zanechali jsme pana Adama ml. z Valdštejna, truchlícího po smrti manželky Alžběty, v březnu 1614 (13. ledna 1614 jeho první žena zemřela, pohřeb se konal 17. března). Podle toho, co o jeho životě víme, byl v té době majitelem rozsáhlých statků (Hrádek nad Sázavou, Lovosice, Tryskovice, Vchynice, Kozomín, Dymokury, Běrunice, Veltruby, atd.).  Byl rovněž otcem nejméně čtyř nezletilých dítek (nejstarší Maximilián * před rokem 1600, ale nejdříve 1592, maximálně dvanáctiletý, druhorozený Rudolf, pak Pertolt *8.11.1604 a dcera Polyxena). Kvůli dětem i kvůli statkům bylo zřejmé, že se musí brzy znova oženit. Kromě toho je skutečností, že v té době měli lidé ke smrti jiný vztah než my.

Valdštejn se stihl oženit do roka po smrti své první ženy. Nevěstu našel v rodině Karla st. ze Žerotína, který se ve stejné době rozhodl pro sňatek s Adamovou ovdovělou sestrou Kateřinou Osovskou z Valdštejna. Podle deníku: 29. května 1614 – Dnes jest zamluvena sestra má panu hejtmanovi za manželku…        

Už 14. července 1614 se poprvé objevila v deníku zmínka o Johance Emilii ze Žerotína (…byl sem u paní Haukvicový, potom u šlečny) a 17.7. zní zápis: Dnes sem jedl ráno i večer u pana Drnovskýho, provázel sem šlečnu na komedii. Čerstvě ovdovělý čtyřiačtyřicetiletý šlechtic si vyhlédl opravdu mladinkou nevěstu, teprve čtrnáctiletou „Jožičku“ ze Žerotína, která v té době pobývala na zámku v Rosicích u svého poručníka Karla staršího ze Žerotína.

Zřejmě mladou dívku naprosto okouzlil, protože již 10. září panna Johanka „svůj oumysl panu hejtmanovi Karlu st. ze Žerotína vyjevila“. Pan Adam psal jednomu z poručníků Johanky, aby se mu „panna šlečna dostat mohla“. Poručníci souhlasili a tak 30. září v domě pana kardinála „se šťastně šlečna panu Adamovi zamluvila, vyprosila a den k dodání určen v neděli po Třech králích v Holomouci“.

Adam i poté svou vyvolenou často navštěvoval, vodil ji na divadelní představení a předváděl se před ní v sedle. Jezdecké umění urozeného muže v nejlepších letech upoutalo pozornost vyhlédnuté ženy. Jak by mohl dát lépe najevo dívce o 30 let mladší svou skvělou kondici a vitalitu než ovládnutím bujného koně! Jednou v listopadu 1614 si zapsal: „Dnes jsem na koni Nedvěd na Rosicích před svou šlečnou tumloval“. Sbližování s mladičkou šlechtičnou tak úspěšně pokračovalo a počátkem následujícího roku, 13. ledna 1615, si ji Valdštejn vedl k oltáři.

Svatba trvala několik dní, do Prahy mladá paní vjížděla spolu s manželem a honosným doprovodem a byla slavnostně uvedena do Valdštejnova pražského sídla. Brzy poté jeli novomanželé opět na Moravu a do Slezska, kde Adam zajišťoval majetková vypořádání těch panství, která vyženil. 22. dubna přivezl svou mladou ženu poprvé i do Lovosic. Manželství prý bylo velmi harmonické, i když jeho dcera Polyxena z Valdštejna se věkem rovnala novomanželce. Ale Polyxena se též v roce 1615 (svatba se konala 23. a 24. listopadu) provdala za Adama mladšího ze Šternberka a nebyla tedy doma na překážku.

4.1.1616 – Dnes sem jedl doma a vozil sem se na sáňkách a synové moji se mnou. (Poznámka o dětech je velice vzácná.) V dubnu 1616 se Valdštejn léčil ve Varech (Karlových) na dnu, 18.4. „přijímal počištění“, 20.4. “Dnes sem počal vodu píti, 31 hrníček“. 21.4. … 45 hrníčků“. 22.4. …55 hrníčků.“ 6.5. „Dnes sem přestal vodu píti, vypil sem jí po ty dny 276 žbánků. Jedl sem u pana Štefana.“ 18. května odjel z Varů a 26.5. se vrátil do Prahy.

V říjnu 1616, dvanáctého, „Dnes se mý znejmilejší ženě zle vedlo, tak že jest potratila mezi desátou a jedenáctou hodinou o polednách“. Johanka Emilie byla pak dlouho nemocná, i ještě v prosinci 1617 (nakonec se uzdravila a poslední syn Karel Ferdinand se Adamovi narodil ještě v roce 1628). Adama zas trápila dna, nemohl jet ani na pohřeb své sestry Sibyly z Lobkovic. Starší synové z prvního manželství Rudolf a Maxmilián odjeli po Vánocích 1616 do Říma na kavalírské cesty. 30.1.1617 – Dnes sem vypravil posla zase ku panu Brumicovi a dětem sem psal do Vlach.

Císař a český král Matyáš byl starý a bezdětný a proto Habsburkové hledali následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského. V roce 1617 se proto v Praze konaly mnohé slavnosti (jezdecké a baletní kratochvíle a alegoricky bohatá divadelní představení), aby byli čeští stavové pro volbu Ferdinanda Štýrského českým králem získáni. 24. února v jezuitské koleji hrál jednu z rolí Valdštejnův syn Pertolt. Valdštejn jako představitel konzervativního křídla v české stavovské obci prý jako jediný z katolických úředníků poukázal na skutečnost, že pouhé přijetí Ferdinanda Štýrského za českého krále by mohlo ohrozit stavovská privilegia. Ovšem, bylo to také to jediné, co učinil. Stál totiž pevně v řadách stoupenců dynastie, se kterou spojil svou kariéru.

Ve snaze získat nejvyššího hofmistra Adama z Valdštejna pro volbu přijal arcikníže Ferdinand 16. dubna Adamova syna Maxmiliána mezi své komorníky a brzy nato, 21.4., přijal jeho druhého syna Rudolfa za komorníka arcikníže Maxmilián. Dne 7.6.1617 byl přijat Ferdinand Štýrský jako český král Ferdinand II. a koncem června jeli stavové (také Karel st. ze Žerotína) pro královskou korunu na Karlštejn. Adam opět ležel sklácen dnou . Dne 29. června se konala korunovace, Adam musel „svůj ouřad poručiti panu kanclířovi“ (Zdeňku Vojtěchovi z Lobkovic). Později si to vynahradil: 8. července – Dnes sem měl audienci při králi i při arciknížeti a jest mi dodán dekret z tejný rady na 20 000 kop. Konec měsíce července prožil Adam ml. z Valdštejna v přípravách na příjezd vzácné návštěvy do Lovosic.

Z deníku:

  1. srpna 1617Dnes císař (Matyáš) na Lovosice s králem (Ferdinand II. ), arciknížetem (Maxmilián Tyrolský) a panem kardinálem (Melchior Khesl) přijel.
  2. srpna – Dnes jsme jeli do Těčína a já až do Žandova, tam sem kurfiřta našel.(Citované býčí zápasy na nádvoří zámku pro císaře Matyáše se musely konat 1. srpna; v deníku o tom ale není ani řádek.) Společně s panstvem odjel Adam ke kurfiřtovi Janu Jiřímu I. Saskému do Drážďan, kde se konaly různé zábavy a teprve 18.8. se vrátil do Prahy.

Deníky pokračují v srpnu a září na Moravě – stavové jednali s králem na moravském sněmu ve dnech 25.8. –23.9., kde byl Ferdinand II. uznán. Pak až do konce roku následují běžné zápisy: Jezdil sem s krahulcem (několikrát.). Jedl sem doma, měl sem hosty, žena má přijela z Milotic, byl sem na komedii. Dnes sem jezdil s chrty, uštval sem 4 zajíce. Dnes sem zůstal doma, jezdil sem s jestřábem. Dnes přinesli z Prahy koberečky, svíce, nachlichty a stříbrný medenice. 25.12. Dnes při jitřní sem od Jeho Milosti pana kardinála z Ditrichštejna velebnou svátost přijímal, zůstal sem tam. 31.12. Dnes sem zůstal na Kunderštorfu, i má žena, a honili sme na lišky, dostali sme dvě. Deníky z poklidné doby končí rokem 1917.

V květnu 1618 na Matyášem zakázaném sjezdu přiměl hrabě Thurn stavy a pražské obyvatele k defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618. České stavovské povstání začalo.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a některých údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (2. díl)

První manželství, vzorný rodinný život a skvělý vzestup oblíbence všech Habsburků

Minule jsme zanechali pana Adama na vrcholu kariéry. Vraťme se ale ještě nazpět k jeho dětství a mládí. Z jeho deníků skutečně vyplývá, že mu bylo upřeno rozsáhlejší vzdělání i závěrečná kavalírská cesta po západní Evropě. Neuměl ani jednoduché latinské věty a není zapsán na žádné ze známých univerzit. V době jeho života již španělština a románské jazyky vůbec patřily k výzbroji šlechtické elity (Vilém Slavata, Zdeněk z Lobkovic), i když jednacím jazykem v Čechách byla v té době čeština (s Vídní němčina, výjimečně latina). Ctižádostivost mu ale nechyběla a pražský dvůr Rudolfa II. nabízel pro šlechtice různá uplatnění. Mladý Adam se pomalu krůček po krůčku začal prosazovat a pro svůj smířlivý charakter získával pověst autority vhodné pro smírčí jednání. Také se v jeho pražské rezidenci scházela pestrá společnost bez ohledu na vyznání (pan Adam po otci staroutrakvista, konvertoval sice ke katolictví, ale byl nábožensky vlažný). V roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval: Adam mladší z Valdštejna, na Hrádku nad Sázavou a Lovosicích, JMCské rada a komorník.

Po žebříčku funkcí postupoval hlavně pro opravdovou loajalitu k Habsburkům (Rudolfovi II, Matyášovi i Ferdinandovi II.). Rudolf II. mu svěřoval různá diplomatická jednání, dokonce i přípravu sňatku své nemanželské dcery Karoliny. Že měl k němu Rudolf II. skutečnou důvěru i sympatie, je zřejmé i z rychlosti vyřízení jeho žádosti povýšení vsi Lovosic na město (deníkové zápisy z této doby bohužel chybí). V roce 1606 se stal dvorním štolmistrem a pronikl tak mezi špičku nejvyšších úředníků dvora, v roce 1611 se stal hofmistrem, druhým mužem mezi úředníky. Posléze si získal přízeň i nového českého krále Matyáše, ale nepohněval si ani suspendovaného Rudolfa II.; ten ho obdařil hodností svého tajného rady. Valdštejn byl tedy, jak je vidět, velmi obratným politikem a byl za tolerantního a smířlivého považován i na začátku stavovského povstání v roce 1618. Jeho průběh, další osudy Adama z Valdštejna a jeho rodiny, vzestup a pád jeho synovce Albrechta a dědictví po něm, vylíčíme v dalším pokračování. Teď se vraťme k jeho zálibám a prvnímu manželství.

Vřelý poměr měl Valdštejn,  vášnivý lovec a vynikající jezdec, nejen ke psům, ale i ke koním. Láska ke koním možná souvisela také s jeho pracovními povinnostmi. Adam mladší z Valdštejna totiž po jistou dobu působil u dvora Rudolfa II. jako štolmistr; dohled nad císařskými stájemi včetně nakupování nových koní patřičně reprezentativního vzhledu a původu tak patřil k jeho běžným povinnostem.

Některé z koní si ale zvlášť zamiloval a těmto svým oblíbencům dával jména. Jména volil zvláštní – Páv, Černín či Nedvěd. (11.9.1602 A dnes jsem dal Jeho Milosti Císařský koně, kterýmu Páv říkali …) Když mu v březnu roku 1617 pošel oblíbený kůň Hubero, neopomněl si to poznamenat do deníku (15.3. Dnes sem přišel na Zoušice (Žehušice), kůň Hubero mi umřel.). Učinil to se stejně samozřejmě jako si zapisoval úmrtí příbuzných a přátel; milovaní koně patřili do jeho světa stejně jako lidé.

Jeho první žena Alžběta Brtnická z Valdštejna byla evangelického vyznání a jejich sňatek se konal 11. února 1591. Často s ním jezdila na různé oslavy, křty, svatby i pohřby. Též občas odjížděla na venkov, aby si udržela přehled nad počínáním vrchnostenských úředníků a nad správným hospodařením na jejich panstvích; pan Adam musel zůstávat při dvoru. I její odjezdy a příjezdy zapisoval pan Adam do deníku. Občas se zmiňoval rovněž o sporu s Litoměřicemi kvůli „vysazení vsi Lovosic za městečko“ (spor byl po mnoha odkladech ukončen ve dnech 21.-23.května 1615, Valdštejn u komorního soudu svá problematická práva prosadil) .

Uveďme několik úryvků z deníku, které se týkají přímo rodinného života pana Adama z Valdštejna. Deník je psán v 16 sešitech v kožené vazbě zdobených Valdštejnovým erbem; bráno z dnešního hlediska, jedná se spíše o poznámky. Zápisky jsou krátké z několika důvodů: autor používal pro záznamy předtištěné kalendáře a místa pro zápis nebylo mnoho. Deník si pan Adam vedl hlavně pro zapamatování kontaktů s vlivnými osobnostmi, přáteli a příbuznými, trochu také pro budoucí potomky, aby viděli, k jaké společenské vrstvě mají Valdštejnové náležet.

28.9.1602        A Pán Bůh z požehnání svýho svatýho ráčil mý nejmilejší ženě pomocníkem bejti a nám spolu cerku dáti mezi desátou a jedenáctou hodinou na půl orloji.

27.10.1602        Dnes sem dal křtíti cerku svou, kerý říkají Alžběta Bibiana a kmotrové byli: kníže brunšvejckýho a kněžny posel, pan hrabě Fridrich z Fürstenberka, pan Trčka, pan Záruba, pan Henyk a kmotry landkrabinka z Lejctenberka, hrabinka ze Serynu, paní Slavatová rozená z Hradce, paní Václavová Chynská, panna Jožička z Donína, panna Jidka z Valdštejna.

18.8.1604        … a mně zlá novina přišla, že cerka má Bibiana Alžběta stůně na červenou (asi spála), jel jsem až na Svijany. 19.8. Jel jsem na noc do Brandejsa. A dnes cerka má umřela ve dvě hodiny po poledni. Pán Bůh rač jí milostiv bejti. 21.8. Dnes sem dal cerku svou mrtvou na Hrádek do sklípku, kde se kladem, vézti. (Rodinná hrobka.)

8.11.1604        Dnes ráno mezi sedmou a vosmou hodinou na půl orloji Pán Bůh šťastně pomocníkem bejti a mý nejmilejší ženě syna dáti ráčil. 16.11.Jedl sem u pana Jakuba Prejnera a potom sem dal svýho syna křtíti, večeřel sem u pana Honfridricha Hofmona. Tito byli kmotrové synu mýmu Pertoltovi: Jeho Milost knížecí pan landkrabě Jiří Ludvík z Lejchtenberku; pan Zdeněk Albrecht z Lobkovic, nejvyšší kanclíř Království českýho; pan Kryštof Truksas starej, Jeho Milosti Císařské komorník; pan Leopold z Lobkovic, nejvyšší převor Strakonickej; pan Paul Náry, nejvyšší na pevnosti Varadínu a paní kmotry tyto: paní Prejnerová, maršálková dvorská; paní Rudolfová Trčková.

25.1.1605        Jedl jsem u pana Štefana a večeřel jsem doma u pana Adama staršího z Valdštejna. Umřel mi ten kůň karamanskej od pana Karla Tejfle.

13.9.1607        Pan Ondřej Mrakeš jel pryč, jedl sem u pana prezidenta, večeřel sem doma, poslal sem do Franckfurtu pro koně. Dnes jest mne Pán bůh velikým zármutkem navštíviti ráčil, mýho syna Vladislávka 2. hodinu po půlnoci z tohoto světa k slávě svý povolati, kerej byl stáří šest let. Poněvadž jest se tak jeho božský milosti líbilo, i z toho budiž čest a chvála vzdávána. 14.9. Jedl sem doma ráno i večer. 15.9. Jedl sem doma ráno i večer. Dnes sem dal svýho syna na Hrádek vézti a pochovati. 16.9. Jedl sem doma, běhali sme kroužku.

1.10.1607        Vezl sem se svou ženou pannu Carlinu z poručení Jeho Milosti Císařské panu Atymisovi. Téhož dne sem ukazoval Jeho Milosti Císařské dvanáste klisen, kderý přivezli z Neapolis a šest koní a dva tumlovaný koně od knížete florenskýho a třetího koně třpaska.

8.6.1609          Pán Bůh rač pochválen bejti, dnes mi 40 let. (Rok narození je 1569 nebo 1570.)

10.7.1609        Dnes jest majestát od jeho Milosti Císařské podepsán, sou stavové žádáni, aby zejtra nahoru přijeli pro majestát. 11. Dnes nahoru přijeli, ale nemohli sme se o to porovnati, co od Jeho Milosti Císařské mají odvésti. 12. Dnes je majestát odveden, měl sem mnoho hostí.

23.5.1611        Dnes se sněm publikoval, stalo se propuštění, krále vyhlášení i taky korunování (Matyáše). 28.5. Jedl sem doma ráno i večer, měl sem hosty. Dnes mi oznámeno, že budu mít klíč u krále (A. se stal Matyášovým komorníkem). 18.6. Dnes sou ouřady obnoveny, král Matyáš za hofmistra pana Adama ml. z Valdštejna, kerej sudím byl, menoval.

9.7.1611          Dnes sem jedl u pana Adama a večeřel sem doma. A dnes sem dostal od Jeho Milosti Císařské odpuštění od ouřadu štolmistrskýho a JMC ráčil mi dáti titul tejný rady pro mý věrný a stálý služby. 13.8. Dnes sem jedl u pana Trčky a pan Albrecht  z Valdštejna ke mně přijel.

14.9.1612        Dnes sem jedl ráno i večer doma a přišla mi novina zlá, že v Lovosicích 36 domů vyhořelo a můj dvůr se vším obilím, zapálil landkučí (!) pana Kryštofa Losa. 1.10. Jedl sem doma. Dnes sme nesli mrtvý tělo slavný paměti císaře Rudolfa v noci do kostela hlavního, tam byl dán ihned do sklípku.

  1. ledna 1614 odjel dle deníku pan Adam k panu z Vrtby na Janovice a jeho žena na Hrádek. Po půlnoci dostal zprávu, že jeho žena zemřela. Podle současníků bylo manželství velmi šťastné, přestože byli rozdílné víry. Ztráta se ho zřejmě hluboce dotkla, musel být velmi zarmoucen, protože události věnoval téměř půl strany:

Dnes ve dvě hodiny po půlnoci přišla mi ta velice nešťastná a hrubě zarmoucená novina na Janovice ku panu Sezimovi z Vrtby, že jest mou po Bohu nejmilejší manželku Pán Bůh na cestě nedaleko Sázavy skrze moc svou svatou nemocí navštíviti a šlakem poraziti ráčil a hned na díle řeči ukrátiti a potom na ráno mezi vosmou a devátou hodinou na půl orloji z tohoto bídnýho světa povolati a s tak velikejm přítelem rozloučiti a mne spolu s mnohejmi v těžkým zármutku a sirobě zanechati ráčil Pán Bůh, ten rač tý svatý paní její milý duši milostiv bejti a mne v tak těžkým trápení a zármutku trpělivosti propučiti, abych toto vše mohl snášeti a Pána Boha nehněvati, děj se jeho svatá vůle ve všem, kdy ráčí, ať mě ráčí potěšiti. 14.1. Dnes sem jel stěží do Sázavy a na cestě mi ta přehrozná, těžká a žalostivá novina přišla, že jest mý potěšení na tom světě umřelo a tudy nás věrný manžely rozloučilo, dal sem ji vézti na Hrádek. 17.3. Dnes byl pohřeb mý nejmilejší manželky, kderý Pán Bůh rač lehký odpočinutí dáti. 22.3. Dnes sem byl ve Starý Boleslavi na pouti a smířil sem se se svejm spasitelem, přijel sem zase do Prahy.

Druhé manželství a osudy našeho hrdiny za stavovského povstání a po Bílé hoře uvedeme příště.

Vysvětlivky

  • Nejvyšší dvorský štolmistr byla čtvrtá nejvyšší funkce u habsburského dvora; dohlížel na císařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tento úředník a hodnostář požíval na císařském dvoře velké vážnosti a byl štědře odměňován penězi.
  • Adam starší z Valdštejna na Žehušicích (také Adam Krátký z Valdštejna) se v roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval Adam starší z Valdštejna a na Sedčicích, JMCské mundšenk. V Praze vlastnil dům, dle deníku tam pan Adam ml. z Valdštejna často chodíval na večeři. Zemřel v roce 1615 a byl pohřben v Týnském kostele v Starém Městě pražském. (Aby se šlechtici stejných jmen z různých rodových větví nepletli, byli označováni starší, mladší, Krátký apod.)
  • Majestát na náboženskou svobodu (obvykle známý jako Rudolfův Majestát) byla listina vydaná Rudolfem II. 9.7.1609. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království a byla zanesena do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a některých údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (1. díl)

Adam ml. z Valdštejna a jeho záliby

V 16. a 17. století bývalo zvykem, že mladí pánové ze šlechtických rodin prošli důkladnou výchovou; buď měli soukromého učitele nebo několik chlapců navštěvovalo stejnou tzv. „zámeckou školu“. Zpravidla se obstojně naučili několik jazyků (evropským jazykem byla tehdy španělština, ale obvykle ovládali slušně i latinu a němčinu, čeští šlechtici především i češtinu), trochu zeměpisu, trochu počtů, náboženství, základy práv, zabývali se i rétorikou a hudbou… K dobrým mravům patřila výtečná znalost jízdy na koni, a jak by se dnes řeklo sportovní hry (zápas, šerm, lov). Ve 12-13 letech následovala pážecí služba u nějakého významnějšího šlechtice a pak tzv. kavalírská cesta někam na univerzitu do ciziny. Výběr univerzity záležel na náboženské orientaci rodiny (například synovec pana Adama z Valdštejna Albrecht v roce 1599 začal studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu – studia ale nedokončil, po roce byl ze školy vyloučen). Majitel vsi Lovosic a dalších vesnic, významný velmož a dlouholetý politik u císařského dvora tří císařů, ale kupodivu na rozdíl od svých mnoha vrstevníků kavalírskou cestu neabsolvoval. V kariéře mu to ale nechybělo.

Vzdělaní velmožové té doby mezi sebou hojně korespondovali či si dokonce psali obsáhlé deníky. A na štěstí pro nás v Lovosicích si velmi podrobné zápisky psal též pan Adam ml. z Valdštejna (*1570 – †1638), díky němuž byla ves Lovosice 4. července 1600 povýšena na město. A dalším štěstím bylo, že Doc. Mgr. Marie  Koldinská, Ph.D., si právě jeho deníky vybrala ke studiu a v roce 1996 je připravila k vydání (Deník rudolfinského dvořana : Adam mladší z Valdštejna 1602-1633, Argo 1997, spolueditor Petr Maťa).  Na druhou stranu je smůla, že publikace je zcela rozebrána a nevlastní ji už ani sama paní doktorka. Pokud bychom práci chtěli získat pro naše muzeum, museli bychom požádat některou knihovnu o zhotovení kvalitní kopie.

Než začneme psát o jeho zálibách, jen si stručně zrekapitulujeme jeho životopis. Rod Valdštejnů byl v 16.století rozdělen do několika větví, a tak bohatstvím žádná z větví až na moravské Valdštejny z Brtnice nevynikala. Ani nejbohatší Valdštejn – Jan na Hrádku nad Sázavou – otec Adama ml. z Valdštejna, se nemohl měřit třeba s Vilémem z Rožmberka. Byl to ale po mnoha letech první Valdštejn, který v zemi něco znamenal. Své postavení si vysloužil nejen množstvím majetku, ale i osobními schopnostmi. V letech 1554 – 1570 byl nejvyšším sudím a poté až do své smrti nejvyšším komorníkem.

Adam z Valdštejna se narodil v roce 1570 (uváděno je ale také 8. 6. 1569), už  roku 1576 mu zemřel otec. Panství spravovala po dobu nezletilosti chlapců Adama a Karla jejich matka, Mandalena rozená z Vartemberka. Adam zvaný Dlouhán byl svou matkou vychováván jako vlastenec a schopný hospodář. Ke dvoru císaře Rudolfa II. přišel někdy před rokem 1590.

V roce 1591 se pan Adam oženil s Eliškou z Valdštejna (*1563-†1614) z moravské větve (jinde je uváděna také jako Alžběta Brtnická z Valdštejna, ale jde o jednu a tutéž šlechtičnu, rod je uváděn také jako Brtničtí z Valdštejna). Pan Adam vlivem svého tchána rychle postupoval v hodnostech a patřil k oblíbencům císaře. V roce 1596 se stal císařským komorníkem a správcem císařských stájí. Roku 1603 byl jmenován radou české komory. V letech 1605 – 1606 byl nejvyšším maršálkem a v letech 1608 – 1611 nejvyšším zemským sudím. Když ho sesazený císař Rudolf II. v červenci roku 1611 propustil ze svých služeb, přiznal mu za odměnu titul tajného rady. Nový král Matyáš přijal Adama mezi své věrné a jmenoval ho nejvyšším hofmistrem. V roce 1627 se Adam stal nejvyšším purkrabím a tento úřad zastával až do své smrti. Jeho první žena v roce 1614 zemřela (synové Rudolf, Maxmilian a Pertolt) a v roce 1615 se oženil s o 30 let mladší Johankou Emilií ze Žerotína. Z druhého manželství vzešli synové Jan Viktorin a Karel Ferdinand. Císař Ferdinand II. povýšil jeho syny do hraběcího stavu. Adam však raději zůstal „českým pánem“.

Adam zemřel 24. srpna 1638, když před tím rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny. Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna, bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

O čem se tedy v denících dočteme? Dávné zápisky před staletími zesnulého šlechtice nás zpravují o mnoha drobných příhodách, o lásce ke koním a psům, hrách a lovu, hostinách, ale i o kariéře.  Mnozí šlechtici si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam. I Adam ml. z Valdštejna, dvořan Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II., který završil svou úřednickou kariéru jako nejvyšší purkrabí a tajný rada, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především u koho jedl, a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.

Ve svých denících nám zanechává tento významný český šlechtic, strýc slavnějšího Albrechta, velmož, konvertita ke katolicismu, nejvyšší purkrabí Českého království a loajální úředník několika habsburských panovníků, poznámky rovněž o různých šlechtických kratochvílích.. Z jeho zápisků vyplývá, že to byly většinou nekrvavé disciplíny, které původně byly jen průpravou pro rytíře – např. „běhání ke kroužku nebo ke kvintaně“.

Z rytířů – válečníků se koncem 16. a počátkem 17. století stali diplomati a úředníci, proto jejich zábavy ztrácely na tvrdosti.

Pan Adam si asi každé takové zápolení zapisoval poctivě do svého deníku a tak si můžeme přečíst, že například v roce 1607 „běhal ke kroužku“ hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Soutěž se mnohdy konala jen mezi dvěma šlechtici a sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, někdy ale i souboje zúčastnila větší společnost. Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík.

Místo sportovního souboje se také někdy vyjelo odpoledne na lov se psy nebo sokoly, následovala opulentní večeře a poté třeba hra v pikety nebo vrchcáby. Deník Adama mladšího z Valdštejna se však nedochoval úplný, a tak nevíme, do kolika let se šlechtic této zábavě „běhání ke kroužku“ či „běhání ke kvintáně věnoval“, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěží. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek.

Obdobou „běhání ke kroužku“ bylo „běhání ke quintaně (kvintaně)“. Jezdec na koni musel kopím zasáhnout v trysku daný cíl. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen do zad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. O této hře píše pan Adam v deníku jen 16x, o kroužku celkem 60x. Obě hry se hrávaly většinou na svatbách a jiných slavnostech.

Ještě v roce 1929 v deníku běhání „ke kroužku a ke kvintáně“ zmiňuje, ale už jen jako divák. S pasivní úlohou se ale úplně nespokojil, osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil „běhání k nedvědu a k jelenu“.

Nejen sportem, ale i hazardními hrami trávili šlechtici volný čas. Podle deníku Adama mladšího z Valdštejna hrál tento český velmož často vrhcáby, hrával je dobře a o nemalé částky. Jeho častým spoluhráčem byl prezident říšské dvorské rady landkrabě Jiří Ludvík z Leuchtenberka. Ze záznamů pana Adama vyplývá, že spolu zasedali k vrhcábnici nejčastěji v letech 1602 – 1603. Od prvního záznamu do konce roku 1605 pan Adam vyhrál v hazardu obecně 20 358 tolarů a 870 dukátů. Za stejné období prohrál jen 4 680 tolarů a 1176 dukátů. Za toto období zasedl k hráčskému stolu v 92 dnech a byla období, kdy hrál i několik dní za sebou.
Pan Adam byl tedy hráč úspěšný a vyhrával hodně.

Z deníků se také dozvídáme o jeho lásce ke psům – citace z deníku:

„Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka“, zapsal si 19. března 1633 pan Adam do deníku.

Ještě větší radost měl Valdštejn o pár měsíců později – do deníku zapsal narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm, zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

V jiných dnech se zmiňuje Valdštejn o účasti na bohoslužbách, stolování s přáteli, sledování veřejné popravy, o lovech, ale také si stýskal na bolesti zubů či na dnu. Pisatel deníku nezanedbával však ani události celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Lützenu. Padlého čekaly honosné pohřební obřady s vojenskými poctami a jeho památka byla zvěčněna v podobě nákladného náhrobku.

Z Valdštejnových deníků vyčteme i čilý diplomatický ruch u dvora císaře Ferdinanda II. Adam mladší z Valdštejna, který stál jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády a nacházel se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl politiku pominout. Svět jeho osobních zálib a všednodenních starostí i radostí se prolínal se světem vysoké politiky a dvorské diplomacie bez ohledu na jeho přání, přibývající léta a zhoršující se zdravotní stav. Do deníku psával pan Adam také o lovech, které se konaly u panovníkova dvora ve Vídni a jichž se zúčastnili jeho oblíbení chrti.

Ing. Eva Hozmanová

Vladimír Cmíral

* 12. 12. 1919 – † 14. 3. 1999
Čestné občanství uděleno in memoriam 15. 6. 2000

Vladimír Cmíral se narodil 12. prosince 1919 v Nových Kopistech. Pocházel z osmi dětí a musel se starat o mladší sourozence. Vyučil se truhlářem. V roce 1942 se oženil s Boženou Miksánkovou (1922) a narodily se jim dvě dcery, Vladimíra (1943) a Helena (1946). Za války byl nuceně nasazený v Říši („Reichu“) v v městě Bleistadt (dnes Oloví v Karlovarském kraji). Vrátil se až v roce 1945. Poté nastoupil vojenskou prezenční službu a v armádě zůstal jako voják z povolání. Z armády odešel z rodinných důvodů a šel pracovat na dráhu do Lovosic, Sem se pak s rodinou v roce 1950 přestěhoval. Od svých dcer měli manželé Cmíralovi ještě dvě vnučky a jednoho vnuka.

V roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa (dále KSČ), což odpovídalo chudým poměrům, ze kterých vzešel. Později byl povolán do lidosprávy, kde se stal vedoucím odboru v tehdejším Okresním národním výboru (dále ONV) Lovosice a v roce 1953 tajemníkem. Po zrušení okresu v Lovosicích pracoval na ONV v Litoměřicích. Od roku 1964 ho občané Lovosic pamatují jako předsedu tehdejšího Městského národního výboru. V této funkci setrval plných 17 let, do roku 1981. Za jeho působení doznalo město velkých změn. Začala intenzivní výstavba bytů, bylo postaveno obchodní centrum i sportovní areál. Za svůj podíl na této proměně města dostal v roce 1970 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Byl držitelem ještě dalších tří státních vyznamenání. Přetrvávající srdeční choroba mu nedovolila dočkat se osmdesátých narozenin. Zemřel 14. března 1999 a je pochován na lovosickém hřbitově.

Vladimír Cmíral svůj veškerý čas věnoval převážně městu. Lovosice měl rád. Také měl rád lidi. Mnozí občané si ho pamatovali, jak již brzy ráno město obcházel a sledoval vše, co se kde stalo. Ihned zjednával nápravu a důsledně kontroloval výsledek. Při zahájení školního roku „vartoval“ na nebezpečné křižovatce u restaurace Beseda (tehdy ještě nebyl postaven podchod), aby nedošlo k úrazu dětí jdoucích do školy. O Vánocích nikdy nezapomněl na staré a osamělé občany města. V dobách tuhé normalizace se zastal mnoha, kteří pro svůj postoj v roce 1968 byli za normalizace vyloučeni z Komunistické strany Československa, a z tohoto důvodu byla ohrožena jejich další existence.

Své město si procházel i v důchodu, prakticky až do své smrti. Jeho charakteristiku vystihla jeho paní slovy: „Měl rád město, ve kterém žil a byl na ně hrdý. Byl rád, když se tu vybudoval sportovní areál a město se rozrůstalo. Dělal vše, co mohl, aby tu lidem bylo dobře a byli spokojeni“.

Podle vzpomínek obou dcer zpracoval Miroslav Hvorka.

Akad. mal. Jiří Novosad

* 18. 4. 1949 – † 29. 9. 2006
Čestné občanství uděleno in memoriam 4. 8. 2008

Jiří Novosad se narodil 18. dubna 1949 v Ústí nad Labem a od r. 1955 žil v Lovosicích. V Litoměřicích navštěvoval Lidovou školu umění, neboť jeho dědeček brzy rozpoznal chlapcův zájem o malování a podpořil ho i ředitel Barák. Po studiu na gymnáziu a „železniční“ nástavbě následovala dvouletá vojenská služba a nedlouhé zaměstnání v propagačním oddělení tehdejší SECHEZY. Oženil se, manželka Milada pracovala v mateřské škole a narodily se jim dvě dcery, Kamila a Bohdana. V roce 1972 se dostal na Akademii výtvarných umění k profesorům Oldřichovi Opltovi a Janu Smetanovi. Po šesti letech na škole v roce 1978 absolvoval a nastoupil dráhu malíře, jak se říká, „na volné noze“.

Když Jiří Novosad opustil Akademii výtvarných umění, rozhodl se vybudovat svou uměleckou existenci mimo Prahu – pod samým úpatím Českého středohoří, ačkoli si byl vědom, že se může jako umělec ocitnout mimo zorné pole odborné kritiky a novinářské publicity. Neváhal tuto daň platit – vyvážil ji neocenitelnou možností soustředěné tvůrčí práce. Byl typem malíře, který maluje s absolutním nasazením, až na hranici fyzických sil. K životu mu stačí jen několik přátel z dětství, ze sousedství a pak kamarádi ze studií, mezi nimiž jsou vedle malířů také muzikanti (švagr Jaroslav Ondráček) a herci (malířova hluboká náklonnost k hudbě a dramatu je ostatně vetkána do spodních vrstev jeho malířské metody).

Avšak navzdory svobodně zvolené samotě si tento malíř dokázal poměrně brzy vybudovat nepřehlédnutelné postavení v kontextu českého malířství. Patří ke generaci, která nastupovala ve druhé polovině sedmdesátých let. Prošel vynikajícím uměleckým učilištěm – ateliérem prof. Jana Smetany a ještě na škole měl možnost, při kratším studijním pobytu v Holandsku, konfrontovat svůj zrající umělecký názor s více než stoletou tradicí nizozemského expresionismu. Také si mohl ověřit na vlastní oči, v jakých nových a přitažlivých polohách se tento, jeden ze stěžejních uměleckých proudů 20. století nalézal, a to v interpretaci nejvýznamnějších představitelů evropské i americké provenience. Byla to jistě pro začínajícího autora velká posila, popravdě však byla jeho dráha nasměrována ještě před Holandskem. A to jednak díky danému založení talentu, a jednak důvěrným poznáním proudů české figurace šedesátých let, jejíž představitele, vesměs v době normalizace vyhnané z výstavních síní, začínající malíř dobře zná.

V Praze Jiří Novosad poprvé vystavoval v roce 1980 v renomované Galerii Vincence Kramáře. Po necelých deseti letech (1990) se tu jeho, tehdy poslední obrazy objevují podruhé. Studie v katalogu k této výstavě už mohla definovat podstatné rysy Novosadovy malby, krátce předtím tak učinil L. Hlaváček v obsáhlém medailonu o malíři Jiřím Novosadovi v revui Výtvarná kultura.

Z autorových četných výstavních domácích i zahraničních aktivit vystupuje jeho reprezentace českého umění na Mezinárodním festivalu v Cagnes sur Mer ve Francii a zvláště účast na Festivalu evropské současné malby v Mouscronu v Belgii, kde získal hlavní cenu a medaili za malbu (1992). Výsledkem víceleté spolupráce s mnichovskou galerií Cäsar Radetzki je první monografie o malíři Jiřím Novosadovi. Svět Novosadovy malby se při prvním pohledu jeví jako svět každodennosti, jako prostor setkávání lidských bytostí v nádražních čekárnách, v prostředí městských ulic, autobusových zastávek, bister, kanceláří, ale i v soukromí panelákových bytů – v posledních letech i v atmosféře koncertních síní a z turné svých přátel. Technikou asambláže a koláže posiluje autor pocit syrové reality.

Přestože se naše umělecká scéna zcela změnila, nepocítil malíř Novosad nějakou potřebu měnit svou tvůrčí metodu. Ale je naprosto zřejmé, že se svým vnitřním nábojem jeho tvorba přesouvá již od začátku devadesátých let, do jiné polohy. Otupily se dřívější kritické až karikující ostny mířené proti bezútěšnosti konzumního života. V obrazech posledních let se prosazuje nová duchovní koncepce. (Podle výtvarného kritika Jana Škváry 1997.)

Malíř vystavoval občas i v Ústí nad Labem, Děčíně a Galerii v Litoměřicích (také galerie Salva Guarda) a dalších českých městech. Jeho obrazy byly vystaveny na Bienále v Sofii, v Košicích, holandském Rieseldalu, v Německu ve Frankfurtu, Mnichově, Kolíně a Rüsselheimu. Naši občané měli možnost zhlédnout jeho obrazy v době oslav v roce 2000 na Městském úřadě v Lovosicích.

V lednu 2001 vystavoval malíř v Divadle Na Fidlovačce. Výstava byla prodejní a z části výdělku šly peníze Nadaci Fidlovačka pro její divadelní činnost. Ve vestibulu MěÚ Lovosice je umístěna jeho replika obrazu Adama ml. z Valdštejna z obrazárny v Duchcově a v Základní škole Antonína Baráka jeho obraz pana ředitele Antonína Baráka. Jeho poslední a to posmrtnou soubornou výstavou byla výstava „Výběr z díla“ v Galerii Hefaistos v březnu 2007 v Děčíně. Jeho obrazy jsou zastoupeny na Velvyslanectví ČR v Budapešti, České národní bance, Československé obchodní bance, Komerční bance, v mnichovské galerii a v soukromých sbírkách v Česku i zahraničí.

Jiří Novosad zemřel v pátek 29. září 2006 ve věku 57 let a je pohřben na lovosickém hřbitově.

Autor: Eva Hozmanová

Antonín Barák

* 2. 4. 1917 – † 15. 8. 1999
Čestné občanství uděleno 24. 4. 1997

Antonín Barák se narodil v Čáslavi 2. dubna 1917 a v Čáslavi také vystudoval učitelský ústav s aprobací matematika a výtvarná výchova – maturoval zde 6. června 1936. 1. září 1936 nastoupil místo učitelského praktikanta v Břežanech u Velimi a později učil na obecné a měšťanské škole v Zásmukách. V listopadu 1937 dostal místo na státní měšťanské škole s českým vyučovacím jazykem v Lovosicích. 4. listopadu se stal konečně výpomocným učitelem a poprvé vkročil do Obecné a měšťanské školy Dr. Miroslava Tyrše v Lovosicích.

Kromě malování patřila mezi jeho zájmy i kultura v nejširším smyslu slova a divadlo. Již před válkou byl členem pěveckého souboru Foerster a působil i v ochotnickém souboru, kde nejen hrál, ale také pořizoval výpravu. Z Lovosic odejel mezi posledními Čechy, 10. října 1938, a vrátil se domů do Čáslavi.. Po válce se opět do Lovosic vrátil, zapojil se do činnosti Osvětové besedy, působil v ochotnickém souboru, organizoval recitační pásma a vystupoval v nich, a zúčastnil se literárních pořadů v Jong Klubu. Mezi jeho přátele patřili učitelé Stanislav Počinek, František Frühauf a PharmMr. Jaromír Kozlík, se kterými ho kromě kultury pojil další společný zájem – toulky v přírodě.

V roce 1960 se stal prvním ředitelem nové školy se sedmnácti třídami, 3. ZDŠ. Po okupaci v roce 1970 prožíval ředitel Barák těžké období. Pro svůj občanský postoj v letech 1968 – 1969 byl zbaven místa ředitele tehdejší 3. ZDŠ a poslán okamžitě do důchodu. Vytvořil v té době cca padesátidílný cyklus obrazů, v podstatě jakousi křížovou cestu. Potom pracoval jako brigádník na státním statku a později i občas ve škole.

Při tom se ale stále věnoval i své lásce – malování. Několik obrazů z jeho cyklů Křížová cesta a Katedrály bylo otištěno v Lovosickém dnešku v roce 1997. Rád také navštěvoval a maloval České středohoří, což dosvědčují jeho obrazy; v roce 1997 byl vydán kalendář s obrazy Českého středohoří. Na dubnovém zasedání Městského zastupitelstva v roce 1997 byl ředitel školy v.v. a malíř Českého středohoří Antonín Barák jmenován čestným občanem města Lovosice.

Antonín Barák zemřel 15. srpna 1999. Koncem roku 1999 byla v Domě dětí a mládeže ELKO Lovosice uspořádána výstava z jeho děl a na úvodní vernisáži na něj vzpomínali jeho kolegové a přátelé z řad pedagogů i malířů. Při oslavách 40. výročí otevření školy v říjnu 2000 si pedagogický sbor vytýčil cíl, školu nově pojmenovat po bývalém řediteli školy, čestném občanu města Lovosice, panu Antonínu Barákovi. Oficiálně nový název školy – Základní škola Antonína Baráka v Lovosicích – vstoupil v platnost dnem 1. 9. 2001.

Autor: Eva Hozmanová

Ivan Ivanovič Blinov

* 27. 7. 1919,  úmrtí neznámé
Čestné občanství uděleno 14. 11. 1945

Narodil se 27.7.1919 ve vsi Dimitrevskoje v Pereslavském okrese, Jaroslavském kraji v rodině rolníka. Absolvoval dělostřelecko-minometné učiliště ve městě Telavi v Gruzii. V roce 1939, po ukončení vojenského učiliště, byl povolán do armády. V roce 1942 odjel na frontu, kde byl zařazen do funkce velitele střeleckého praporu. Byl třikrát raněn. Blízko Stalingradu u města Kremenčuk byl raněn do levé nohy a pravé ruky. Dále byl zraněn na Dněpru na dvou místech opět do levé nohy a do pravého stehna. Po těchto zraněních v roce 1944 převzal velení 1. roty 34. samostatného (na úrovni pluku) silničního dopravního praporu (ODEB) 5. gardové armády. Byl vyznamenán pěti řády (2x Řád Vlastenecké války 1. stupně, 2x Řád Vlastenecké války 2. stupně, 1x Řád Rudé hvězdy). Dále obdržel dalších šest medailí menšího významu. Za účast na bitvě u Stalingradu dostal titul gardový kapitán. Byl válečným invalidou 2. skupiny.

I. I. Blinov byl velitelem posádky Rudé armády, která byla od května do listopadu 1945 v Lovosicích. První rota sídlila ve Pfannschmidtově vile. Rozloučení s posádkou se konalo 14. listopadu 1945 v jídelně továrny Deli za účasti představitelů města. Při této příležitosti byl I. I. Blinovi udělen titul Čestný občan Lovosic. Z Lovosic odjela rota do Rakouska do města Purkersdorfu – kde byla až do 28.5.1946.

Po demobilizaci v roce 1946 odjel I. I. Blinov k rodině do Moskvy a oženil se.  Pracoval jako dispečer v automobilové dopravě. Sestra, narozená v roce 1927, zemřela. Syn (1947), má vnuka a vnučku (1982 a 1974), dcera (1954), má dva vnuky (1975 a 1984).

Ve dnech 1. až 8. listopadu 1987 I. I. Blinov spolu se zdravotnicí P. F. Bukalovou, S. K. Volkoogonem a K. Ecrodtem (v roce 1945 šestitiletým nalezeným německým chlapcem) navštívili Lovosice. Návštěva se uskutečnila z iniciativy desátníka Blinovovy roty Volkogona, který hledal umístění posádky v roce 1945 (hledal na Slovensku) a pozdější korespondencí předsedy MěNV Lovosice J. Fechtnera s Volkogonem, Blinovem a Ecrodtem.

Autor: Miroslav Hvorka

Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc.

* 28. 6. 1957
Čestné občanství uděleno 4. 8. 2008

Vladimír Salač se po studiích na gymnáziu se od roku 1976 věnoval studiu češtiny a dějepisu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, odkud přestoupil na obor prehistorie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1980 – 1987 pracoval jako odborný pracovník – archeolog v Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích. V těchto letech uskutečnil archeologické výzkumy keltských, germánských a slovanských sídlišť v Lovosicích. Zvláště významné jsou vykopávky v Resslově ulici, které zachytily osídlení od 4. stol. př. Kr. až po počátek 13. stol. po Kr. V téže době začal také pravidelně publikovat v denním tisku (Sondy do dávnověku Lovosic, seriál v týdeníku Proud, Nejstarší město na severu? Lovosice!, Průboj 25. – 26. 4. 1987) i odborných časopisech (Litoměřicko, Archeologické rozhledy).

V roce 1991 absolvoval tříměsíční stáž na univerzitě v Marburgu, kam se vrátil v roce 1996. V roce 1992 začal pracovat jako vědecký asistent Archeologického ústavu AV ČR, učil prehistorii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a také je činný v redakci časopisu Archeologické rozhledy. V roce 1993 a 1999 byl zvolen do vědecké rady Jiho-  a západoněmeckého spolku pro výzkum pravěku. V roce 1994 získává titul CSc. za práci na téma Severozápadní Čechy v posledních staletích před Kristem (zde jsou nálezy z Lovosic citovány). V roce 1998 přednáší na univerzitě v Lipsku, o rok později vede oddělení prehistorie Archeologického ústavu AV ČR. Zároveň organizuje mezinárodní kongresy. V současné době pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky a Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Univerzity Karlovy (zde vede seminář Hospodářské dějiny mladšího pravěku). Zabývá se dobou laténskou, starší dobou římskou, problematikou hospodářství v mladším pravěku a tématem pravěké sídlištní keramiky, jakožto nositele informací. V. Salač uskutečnil desítky archeologických výzkumů, ze kterých k nejdůležitějším náleží průzkum Lovosic a Vliněvsi na Mělnicku, kde objevil dosud největší únětické sídliště a pohřebiště u nás.

Výzkumy V. Salače a přinesly doklady značných řemeslných aktivit v Lovosicích v období keltského osídlení (výroba mlýnských kamenů, železářství, pece pro výrobu jemné keramiky, závaží k rybným sítím, tkaní látek) i obchodních kontaktů (skleněné náramky, grafitová keramika).

Lovosické centrum představovalo podle V. Salače dosud neznámý typ keltského sídliště (dříve byla mezi keltskými sídlišti uváděna jen oppida, vesnice a dvorce). Byl pro něj nalezen název výrobní a distribuční centrum (dnes je vžitý i pro obdobná keltská sídliště zjištěná v zahraničí, např. Bad Nauheim v Hesensku, Berching – Pollanten v Bavorsku či Challon sur Saône v Burgundsku).

Že jsou Lovosice významným keltským sídlištěm, o tom svědčí jejich citace ve významných zahraničních publikacích o Keltech, ať již francouzských, německých či anglických, a to spolu se Závistí u Zbraslavi a Stradonicemi. Na tomto zviditelnění Lovosic má doc. PhDr. Vladimír Salač velkou zásluhu, neboť první odlišnost lovosického sídliště objevil a pojmenoval – Výrobní a distribuční centrum. Díky jemu jsou Lovosice známy v odborné historické literatuře nejen v ČR, ale po celé Evropě.

S účinností od 1. 11. 2003 byl děkanem Univerzity Karlovy jmenován docentem pro obor pravěká a raně středověká archeologie. V letech 2003 – 2009 zastupoval ČR v mezinárodním projektu Lexikon der Keltischen Archäologie, který organizovala Rakouská akademie věd. Jako hostující profesor působil v letech 2007 – 2008 na College Doctoral Européen při Université Robert Schuman – Strasbourg, v r. 2007 rovněž přednášel na univerzitě ve Vídni. V letech 2006 – 2009 byl členem Vědecké rady rozsáhlé výstavy uspořádané pod záštitou německé kancléřky A. Merkelové k výročí bitvy v Teutoburském lese, která se konala v německém Detmoldu. Od roku 2010 je členem redakční rady prestižního rakouského časopisu Archeologica Austriaca. V r. 2011 představil keltské sídliště v Lovosicích francouzské odborné veřejnosti na přednáškách v Paříži a Bordeaux.

V. Salač se pravidelně účastní mezinárodních konferencí a kongresů, při kterých často prezentuje archeologické výzkumy z prostoru Lovosic. V roce 2000 a 2006 pořádal v Čechách mezinárodní konference na témata keltského a germánského osídlení Čech a střední Evropy. V obou případech vedly exkurze z konferencí i na Lovosicko a jejich účastníci byli seznámeni se zdejšími lokalitami.

V Lovosicích přednášel v roce 2000, v roce 2003 a v roce 2008.

Autor: Eva Hozmanová

Prof. František Frühauf

* 2. 3. 1907 – † 18. 7. 1984
Čestné občanství uděleno in memoriam 4. 8. 2008

František Frühauf se narodil 2. března 1907 v Mirošově u Rokycan. Na Lovosicko přišel už ve 20. letech. Od roku 1928 působil na škole v Třebívlicích a v Drahobuzi, od roku 1931 ve Vchynicích. V roce 1935 vykonal odborné zkoušky pro školy měšťanské (čeština, dějepis a zeměpis) a od 1. 9. 1935 byl ustanoven na měšťanskou školu v Lovosicích, kde působil až do obsazení města německou armádou. V Lovosicích se mu také narodili synové Vladimír a Miroslav. Po dobu okupace učil na chlapecké měšťanské škole Rokycanech. Od 1. 9. 1945 až do odchodu do důchodu 1. 8. 1970 působil v Lovosicích jako učitel, zpočátku na 1. měšťanské škole, od 1. 9. 1953 jako zástupce ředitele Stanislava Počinka na Jedenáctileté střední škole (později přejmenované na Střední vzdělávací školu a gymnázium) a od 1. 9. 1964 jako její ředitel. Na přelomu 50. let  vystudoval při své učitelské  praxi Vysokou školu pedagogickou v Praze (s červeným diplomem) a stal se středoškolským profesorem. V období od 7. 7. do 2. 8. 1952 působil na Ústřední škole Ministerstva školství, věd a umění. V letech 1970 – 74 učil také na Střední průmyslové škole chemické v Lovosicích dějepis a češtinu.

Až do odchodu do důchodu pracoval jako vedoucí metodik českého jazyka při Okresním pedagogickém sboru v Litoměřicích a vedoucí sekce českého jazyka při Krajském pedagogickém sboru v Ústí nad Labem. Od roku 1949 do roku 1954 byl členem redakční rady odborného časopisu Český jazyk v Praze. V roce 1953 pracoval v autorském kolektivu na učebnicích českého jazyka pro 6. – 9. třídu, v roce 1960 byl jmenován hlavním autorem učebnice českého jazyka pro 7. třídu, která vyšla v 15 vydáních. V roce 1957 Ministerstvem školství a kultury vyznamenán čestným titulem „Vzorný učitel“ a v roce 1965 obdržel státní vyznamenání „Za vynikající práci“.

Učitelské povolání bylo sice hlavní, ale ne jedinou životní náplní profesora Frühaufa. Z počátečních kulturních aktivit nutno uvést jeho předválečné vystupování ve smíšeném sboru Pěveckého spolku Förster. Později po válce ho obnovil a stal se dokonce jeho dirigentem. Byl také předsedou a výkonným členem-houslistou Symfonického orchestru města Lovosice, který řídil J. B. Chválovský. Do stáří se zúčastňoval hudebního života okresu v oblasti komorní hudby a sborového zpěvu. Působil též jako dopisovatel okresních novin „Za lepší život“; jeho články popisovaly hlavně regionální historii Lovosicka. Na podnět z Městského národního výboru napsal brožuru o historii a přítomnosti města Lovosic, která byla vydána v roce 1960 za předsedy MěstNV Josefa Kříčka (původní brožura byla doplněna v roce 1974). Další jeho publikací bylo „Literárně historické putování po litoměřickém okrese“, asi z roku 1959. Shromažďoval též materiál k pomístním jménům. Spolupracoval s Filmovým kroužkem ZK ROH Secheza Lovosice, kde zpracovával slovní doprovod k amatérským filmům. Připravoval také literární pásma a byl členem Osvětové besedy.

František Frühauf se sice v Lovosicích nenarodil, ale ve městě působil od roku 1931 (s šestiletou přestávkou v době okupace) až do své smrti. Od počátku se zajímal o historii kraje i život města a jako zdejší učitel pracoval v různých oblastech kulturního života města. Proto není divu, že v březnu 1971 byl schválen do funkce kronikáře Města Lovosice (předtím vedl kroniku 1. ZDŠ a potom gymnázia) a kroniku psal až do své smrti. V roce 1980 získala kronika ocenění Ministerstva kultury. Jeho nedožité sté narozeniny si lovosičtí občané připomněli ve čtvrtek 15. března 2007 na vzpomínkovém večeru, kde byla vyzdvižena jeho záslužná činnost pro náš kraj a Lovosice zvlášť. Zemřel 18. července 1984. Je pochován na lovosickém hřbitově.

Autor: Eva Hozmanová