Povodeň 2002

Ústecký kraj a okres Litoměřice

V měsíci srpnu 2002 postihly Ústecký kraj a celé území Čech rozsáhlé povodně v důsledku vytrvalých silných srážek někde doprovázených přívalovými dešti. V České republice voda zasáhla 753 obcí. Připravila o život 17 lidí a napáchala škody za téměř 100 miliard korun. V Ústeckém kraji zasáhla povodeň 79 obcí, z toho v Litoměřickém okrese 31 obcí. Největší škody podle statistik mají města Ústí nad Labem 1,9 miliard Kč, Lovosice 996 milionů Kč, Terezín 779 milionů Kč, Děčín 662 milionů Kč a Litoměřice 605 milionů Kč. Kromě škod na majetku občanů připravila voda také firmy o stovky milionů korun. Celkově ztratily firmy v Ústeckém kraji téměř 4 miliardy korun. Nenahraditelné ztráty jsou v archivech. Živelná pohroma ochromila chod velkých sportovních hal i mnoho malých sportovišť a hřišť.

Zasaženy byly všechny okresy kraje nejvíce Litoměřicko, kde bylo úplně zaplaveno rozsáhlé území s obcemi a městem Terezínem. Celé město Terezín bylo zaplaveno, všichni obyvatelé evakuováni, nejvíce byly postiženy obce České Kopisty, Nové Kopisty a Počáply. Rozsáhlé škody byly v oblasti zemědělství, milionové škody v areálu památníku Malá pevnost. V Mlékojedech byl katastr obce zatopen ze 100%, místy do výše 4,5 m, Černěves byla zasažena téměř 100%, voda dosahovala do výše 5m, v Křešicích bylo poškozeno téměř 100% objektů k bydlení, evakuováno cca 1000 lidí. Druhou nejvíce postiženou oblastí je Děčínsko s obcemi Hřensko, kde bylo evakuováno téměř 1000 lidí, v Děčíně bylo 250tiletou vodou bylo postiženo 30% města. V okresech Děčín a Litoměřice trval stav nebezpečí až do 20. 9. 2002.

Celý příspěvek

Vladimír Cmíral

* 12. 12. 1919 – † 14. 3. 1999
Čestné občanství uděleno in memoriam 15. 6. 2000

Vladimír Cmíral se narodil 12. prosince 1919 v Nových Kopistech. Pocházel z osmi dětí a musel se starat o mladší sourozence. Vyučil se truhlářem. V roce 1942 se oženil s Boženou Miksánkovou (1922) a narodily se jim dvě dcery, Vladimíra (1943) a Helena (1946). Za války byl nuceně nasazený v Říši („Reichu“) v v městě Bleistadt (dnes Oloví v Karlovarském kraji). Vrátil se až v roce 1945. Poté nastoupil vojenskou prezenční službu a v armádě zůstal jako voják z povolání. Z armády odešel z rodinných důvodů a šel pracovat na dráhu do Lovosic, Sem se pak s rodinou v roce 1950 přestěhoval. Od svých dcer měli manželé Cmíralovi ještě dvě vnučky a jednoho vnuka.

V roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa (dále KSČ), což odpovídalo chudým poměrům, ze kterých vzešel. Později byl povolán do lidosprávy, kde se stal vedoucím odboru v tehdejším Okresním národním výboru (dále ONV) Lovosice a v roce 1953 tajemníkem. Po zrušení okresu v Lovosicích pracoval na ONV v Litoměřicích. Od roku 1964 ho občané Lovosic pamatují jako předsedu tehdejšího Městského národního výboru. V této funkci setrval plných 17 let, do roku 1981. Za jeho působení doznalo město velkých změn. Začala intenzivní výstavba bytů, bylo postaveno obchodní centrum i sportovní areál. Za svůj podíl na této proměně města dostal v roce 1970 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Byl držitelem ještě dalších tří státních vyznamenání. Přetrvávající srdeční choroba mu nedovolila dočkat se osmdesátých narozenin. Zemřel 14. března 1999 a je pochován na lovosickém hřbitově.

Vladimír Cmíral svůj veškerý čas věnoval převážně městu. Lovosice měl rád. Také měl rád lidi. Mnozí občané si ho pamatovali, jak již brzy ráno město obcházel a sledoval vše, co se kde stalo. Ihned zjednával nápravu a důsledně kontroloval výsledek. Při zahájení školního roku „vartoval“ na nebezpečné křižovatce u restaurace Beseda (tehdy ještě nebyl postaven podchod), aby nedošlo k úrazu dětí jdoucích do školy. O Vánocích nikdy nezapomněl na staré a osamělé občany města. V dobách tuhé normalizace se zastal mnoha, kteří pro svůj postoj v roce 1968 byli za normalizace vyloučeni z Komunistické strany Československa, a z tohoto důvodu byla ohrožena jejich další existence.

Své město si procházel i v důchodu, prakticky až do své smrti. Jeho charakteristiku vystihla jeho paní slovy: „Měl rád město, ve kterém žil a byl na ně hrdý. Byl rád, když se tu vybudoval sportovní areál a město se rozrůstalo. Dělal vše, co mohl, aby tu lidem bylo dobře a byli spokojeni“.

Podle vzpomínek obou dcer zpracoval Miroslav Hvorka.

O historickém znaku města

V roce 1574 získal panství Lovosice Jan z Valdštejna na Komorním Hrádku (+ 1576). Jeho syn Adam, zv. Dlouhý, (* 1570, + 1638) požíval na dvoře císaře Rudolfa II. vladařovy přízně. Jako budoucí královský maršálek (1605 – 1607), nejvyšší sudí zemský (1608 – 1611), nejvyšší hofmistr (1611 – 1619; 1620 – 1627) a nakonec nejvyšší purkrabí Království českého (1627 – 1638), držitel Řádu zlatého rouna a příjemce hraběcího titulu, dosáhl u císaře povýšení Lovosic na městečko a udělení městského znaku. Vydaná a dodnes v originále zachovaná listina císaře byla datována 7. 7. 1600.
Celý příspěvek

Vlajka města Lovosice

O neoficiálním praporu města

Po roce 1990 vznikl v prostředí lovosické samosprávy symbol vnímaný jako „městský prapor“. Jeho podobu lze stručně popsat: List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý a modrý, uprostřed litu městský znak ve štítě a nad ním ve žlutém pruhu modrý nápis Město Lovosice. Modré třásně po obvodu listu zařazují prapor mezi takové, které nebyly určeny ke každodennímu užití. Rozdíl mezi vlajkou a praporem spočívá ve způsobu užívání – vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka a prapor je pevně přichycen k žerdi. V roce 2004 byl novelou zákona o obcích změněn dosud užívaný termín „prapor“ ve prospěch termínu „vlajka“ s vysvětlením, že právě vlajka vytahovaná na stožár pomocí lanka je způsob užití obecního a městského symbolu nejčastější.
Celý příspěvek

Konečná podoba vlajky města

Návrhy oficiálních symbolů města Lovosice vznikly na požadavek RM, která na svém 10. jednání dne 29. 5. 2007 schválila smlouvu o dílo mezi městem Lovosice a Stanislavem Kasíkem z Heraldické kanceláře „Dauphin“, Roudnice nad Labem. Ze třinácti zhotovených grafických návrhů oficiální městské vlajky v osmnácti variantách zastupitelé vybrali do užšího výběru k hlasování pro občany pět návrhů v deseti variantách. Na 4. jednání Zastupitelstva Města 13. 9. 2007 byla schválená konečná podoba oficiálních symbolů města, městského znaku a vlajky. Konečná podoba oficiálního znaku města schváleného na tomto zastupitelstvu vychází z historické podoby městského znaku zobrazené na privilegiu z roku 1600.
Celý příspěvek

Židé v Lovosicích

Není vůbec snadné s určitostí říci, jak daleko do historie sahala existence lovosické židovské komunity. Je pravděpodobné, že se zde Židé a zejména různí židovští obchodníci nahodile objevovali již před husitskými válkami. Židovská komunita v blízkých Litoměřicích žila i po nich nadále odděleně od ostatního obyvatelstva. Podle některých pramenů vzniklo lovosické židovské osídlení tak, že Židé vyhnaní při pogromu dne 19. listopadu 1541 z Litoměřic přišli se dvěma svitky Tóry a zařízením modlitebny do Lovosic a usídlili se zde. Jisté je, že židovské osídlení v Lovosicích existovalo již v 17. století. Počátek místní židovské náboženské obce je kladen do roku 1688. Na samotném začátku 18. století byla založena první zvláštní židovská pozemková kniha, která k roku 1702 registrovala 9 židovských domů a jejich první nabyvatele.

V roce 1724 žilo v Lovosicích 17 židovských rodin čítajících 98 osob a podle Tereziánského katastru z roku 1757 bylo v Lovosicích 16 židovských rodin ve vlastní židovské čtvrti. K datu 7. února 1786 žilo v Lovosicích 89 Židů, v letech 1793 – 1811 asi 25 rodin a v roce 1831 bylo ve městě 177 osob židovského vyznání. V roce 1833 je pak mezi 1122 obyvateli města započítáno celkem 117 osob židovského vyznání. K roku 1849 je udáváno 85 osob, při sčítání lidu 31. října 1857 bylo zaznamenáno 129 Židů a 17 domů židovské čtvrti, v roce 1880 je udáváno již 184 osob židovského vyznání a konečně v roce 1900 pak maximální počet 286 osob (6,2 % všech obyvatel). V roce 1909 byla v Lovosicích evidována židovská obec s 286 členy židovského vyznání. Podle sčítání lidu z 15. února 1921 bylo v Lovosicích přítomno 43 osob židovské národnosti a celkem 225 obyvatel židovského vyznání. Sčítání lidu z 1. prosince 1930 pak vykázalo 43 osob židovské národnosti a celkem 201 obyvatel židovského vyznání.

 

Když Žid, tak koželuh

Někdejší židovská čtvrť s vlastní synagogou v Lovosicích se kdysi rozkládala v mírně svažitém prostoru pod nynějším Václavským náměstím a pod domy na ulici Osvoboditelů. Dnes je zde Penny Market s rozlehlým parkovištěm, silniční obchvat města v Zámecké ulici a několik nových objektů. S existencí celé židovské čtvrti a s životem židovské komunity v Lovosicích byla pevně spjata také existence místní koželužny, jenž stávala pod židovskou čtvrtí se Studničním náměstím a starou synagogou. Židovská čtvrť měla své vlastní číslování domů římskými číslicemi od I. do XIX. Číslo 19 byla synagoga. V čísle 4 na západní straně čtvrti bydlel rabín a další představitelé židovské obce, ale také sluha židovské obce. Tento jednopatrový dům s byty a modlitebnou patřil stejně jako synagoga židovské obci. Všechny domy ve čtvrti patřily adresně na Studniční náměstí, jehož obvodové ohraničení vytvářely. Podle adresářů z let 1903, 1912 a 1923 se majitelé jednotlivých domů moc neměnili.

Zpracovávání kůže obecně mělo v lovosické židovské komunitě dlouhou tradici. Zmínku o židovském koželuhovi v Lovosicích nacházíme přinejmenším již v Tereziánském katastru z roku 1757. Židovské rodiny s příjmením Wohl a Fischl zde již kolem roku 1800 provozovaly dvě jirchárny. Další koželužnu měl také založit kolem roku 1875 Leopold Wohl. Poslední provozovaná koželužna byla založena v roce 1810 a jako její majitel je v literárních pramenech v pozdějších letech uváděn podnikatel Friedrich Gratum, který zemřel roku 1902. V roce 1903 byla továrna již vybavena novým strojovým zařízením a díky tomu produkovala týdně 115 kusů stélek obuvi a zaměstnávala 20 dělníků. V témže roce byla majetkem firmy „M. Glässner & synové“ a ředitelem byl Paul Müller. Pravděpodobně v roce 1907 koželužnu Müller od jmenované firmy zakoupil a spolu se svou manželkou ji vlastnil až do své smrti v roce 1924. Spolu s jeho úmrtím došlo také k faktickému ukončení jejího provozu. Podnik se záhy dostal do finančních potíží s vyplácením povinných odvodů svým zaměstnancům a daní a musel provoz ukončit. Následně byl objekt koželužny v exekuční dražbě zakoupen městem.

Další zásadní událostí v historii koželužny i celé židovské čtvrti a místní židovské komunity bylo obsazení Sudet jednotkami německé armády, k němuž v Lovosicích došlo 10. října 1938. Záhy nastalo překotné stěhování Čechů, ale také některých předvídavějších Židů i německých antifašistů, podobné spíše útěku. Objevovaly se také případy sebevražd. Zvláště Židé pak byli pronásledováni, byla jim odepřena téměř všechna občanská práva, zkonfiskován majetek a byli postupně odesíláni na sběrná místa. Nejprve byli odvlečeni do nedalekých Dlažkovic a pak odtud odesláni do Terezína, Osvětimi a dalších likvidačních táborů. Jejich zabavené domy byly ve správě zvláštního komisaře spolu s domy, které opustili Češi. Již od jara osudného roku 1938 byla při jednáních městského zastupitelstva opakovaně diskutována otázka rozšíření tehdejšího Tržního náměstí (dnes Václavské nám.), vyžadující zbourání některých objektů židovské čtvrti. Po říjnových událostech už tomuto záměru nestálo nic v cestě.

 

O lovosických synagogách

První lovosická synagoga byla údajně postavena v roce 1691. Byla dřevěná a není přesně známo kdy a jakou příčinou zanikla. Na základě povolení biskupské milosti v Litoměřicích z roku 1716 však víme, že směla židovská obec znovu postavit svou starou synagogu. Také směnný kontrakt s několika pozemky v židovské čtvrti z 5. dubna 1721 potvrzuje existenci synagogy. Přesný záznam jejího vzniku však neexistuje. V pořadí druhá synagoga vznikla někdy po roce 1703. Ležela na východním okraji židovské čtvrti a pravděpodobně shořela při požáru židovské čtvrti v roce 1739, anebo byla zbořena někdy později. V pořadí třetí synagoga vznikla buď přestavbou té druhé nebo byla postavena zcela nově, a sice kolem roku 1762. Stávala na spodním východním rohu židovské čtvrti, nad mostkem přes Modlu, v dnešní Přívozní ulici. Byla to čtvercová, téměř volně stojící budova bez architektonických zvláštností. Podle některých pramenů pocházela z roku 1794, ale jedná se o mylný údaj. Při velkém požáru města v roce 1809 shořela zčásti i synagoga, ale byla poté znovu postavena. Pravděpodobně se však jednalo pouze o renovaci spojenou s postavením nových krovů. Krátce před 1. světovou válkou byla renovována uvnitř a kolem roku 1924 také zvenčí. Podle některých zpráv byla v průběhu tzv. Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 synagoga vypálena místními příslušníky organizace SA. Tento údaj však není nijak písemně doložen a je třeba ho brát s velkou rezervou. Smutnou skutečností však zůstává, že byla nakonec skutečně zcela zbourána během roku 1939. Již předtím ji někteří místní Němci vytloukli okna.

V neděli 21. května 1939 došlo k odstřelu staré a zčásti již rozpadlé koželužny za účasti několika tisíců přihlížejících. Synagoga byla tehdy již polorozpadlou stavbou. Poslední zbytky odstřelené koželužny byly odstraněny začátkem listopadu 1939. Zkáza židovské čtvrti pak pokračovala dál, ale k plošné demolici všech domů v židovském vlastnictví naštěstí nakonec nedošlo. Za 2. sv. války v nich stále bydleli jak Němci tak Češi. Do dnešních dnů zůstaly zachovány domy č. p. 176 až 179, tvořící Václavské náměstí. K bourání obytných domů na tomto náměstí a na Studničním náměstí došlo paradoxně až v poválečných letech, v prvním pololetí roku 1961. Bourané objekty ležely v demoličním pásmu, byly skutečně ve zchátralém stavu a hrozilo jim sesutí. Odstraněny tedy nakonec byly všechny domy původní židovské čtvrti, které byly většinou patrové a po velkých požárech města v roce 1750 a 1809 byly vždy vybudovány znovu na stejných místech. Stav většiny z těchto domů byl poznamenán jejich starobou a častými přestavbami. Celkově působily svým svérázným stavebním stylem velmi starobyle. Uprostřed někdejšího Studničního náměstí byla veřejná studna, která dala náměstí i jeho název. Voda z ní však později již nevyhovovala hygienickým požadavkům, neboť ležela v inundačním pásmu Labe.

Řada konkrétních údajů o stavu lovosické židovské obce pochází z ledna 1933. Tehdy měla celkem 320 členů, z toho 250 osob bydlelo přímo v Lovosicích. Obec měla jednoho rabína a jednoho sluhu pro účely obce i synagogy. Dále vlastnila několik málo nadací a kromě budov a hřbitovů jen nepatrné nadační jmění. Staré židovské matriky Lovosic počínaly až rokem 1807. Od téhož roku se nacházely záznamy o Židech také v lovosických křesťanských farních knihách, a sice v úplné shodě s židovskou matrikou až do roku 1884. Židovská obec v Lovosicích nakonec zahrnovala celý soudní okres Lovosice, část okresu Libochovice a z litoměřického okresu ještě obec Prosmyky.

 

Komunitní a společenský život

Zprávy o jednotlivých funkcionářích místní židovské obce jsou ojedinělé, ale přesto si z nich lze udělat poměrně slušnou představu o historii těchto postů. Představenými židovské obce byly postupně tyto osoby: Jakob Glässner, Hermann Schiller, dále pak Max Gans-Schiller. Koncem června 1896 došlo k reorganizaci židovské obce a na základě nového statutu proběhly 8. července 1896 volby jednotlivých funkcionářů. Představeným židovské obce se stal opět Max Gans-Schiller, jeho zástupcem byl zvolen Friedrich Gratum, Wilhelm Roth se stal pokladníkem a účetním, Max Schiller představeným synagogy a MUDr. Heinrich Ritter s Alexandrem Ascherem byli zvoleni za poradce. Po M. Gans-Schillerovi byli dalšími představenými postupně Friedrich Gratum, Dr. Karl Glässner, Wilhelm Bergwein (zemřel 19.5.1920). Již v adresáři z roku 1912 je pak uveden jako další představený židovské obce obchodník Max Wilhelm Schiller (zemřel 2.1.1914). V letech 1914 až 1930 byl představeným MUDr. Markus Löwith (zemřel 12.2.1932) a po něm Ernst Schwarz, spolumajitel firmy M. Glässner & synové.

Z dřívějších duchovních představitelů, tedy rabínů, židovské obce lez jmenovat v postupném pořadí nejprve rabína Heinricha Saara v letech 1886 až 1904. Dne 15. listopadu 1896 rabín Saar již celkem 25. služební výročí ve funkci kantora a učitele náboženství. Saar byl oblíben také po lidské stránce a v lovosické židovské obci v té době působil již téměř 10 let. U příležitosti tohoto jubilea byl poctěn mnoha gratulacemi i dary ze strany členů židovské obce i vedení místních škol, učitelů, přátel a známých. Zajímavé údaje uvádí adresář z roku 1903. Kromě údaje o rabínovi Saarovi přináší také údaj o tom, že v domě číslo 4 bydlel Markus Stein, který byl sluhou v synagoze, košerovačem a také dozorcem židovské obce a zemřel v Lovosicích v roce 1925. Rabín Heinrich Saar zemřel v roce 1904. Podle drobné novinové zprávy nastoupil na uvolněný post rabína od 1. srpna 1905 rabín Salomon Löwy, přičemž byl na tento post jmenován již 9. března. Jeho předchozím působištěm byl Štýrský Hradec (Graz). Podle novinové zprávy z konce srpna 1907 byl na postu rabína v Lovosicích od začátku května 1906 Ignaz Löwy, který se těšil všeobecné oblibě. S platností od 1. září 1907 byl přeložen ve stejné funkci do Bíliny a na jeho místo byl z Bíliny dosazen rabín Heinrich Brock. Ani tento rabín zde však nebyl dlouho, protože již v následujícím roce 3.4.1908 zemřel. Po něm se místním rabínem stal na období let 1908 až 1912 Dr. Salomon Frankfurter, který byl od 4. září 1912 ustanoven také matrikářem židovské obce. Jeho pozdějším působištěm byl Berlin. V následujícím roce nastoupil 15. srpna 1913 do úřadu rabína v Lovosicích PhDr. Emil Friedmann z Horažďovic. Byl zde až do roku 1916, později v Pardubicích. V letech 1917 až 1920 byl lovosickým rabínem Dr. Moritz Müller. Později byl ve stejné funkci od 12. prosince 1920 v České Lípě a od roku 1923 v Klatovech. Od roku 1921 se pak do funkce lovosického rabína vrátil Ignaz Löwy, který zde již krátce působil v letech 1906-1907. Není jisté, zda byl již posledním rabínem, ale v této funkci byl ještě v roce 1933.

Stejně jako jiní občané města, tak i Židé se sdružovali v různých zájmových či dobročinných a veřejně prospěšných spolcích. V adresáři Lovosic z roku 1903 nacházíme údaj o existenci dvou čistě židovských spolků. Bylo to zejména židovské Pohřební bratrstvo s názvem „Chewra Kadischa Gemilas Chassodim“, jehož dlouholetým předsedou byl Jakob Glässner. Stanovy bratrstva byly potvrzeny v roce 1914. Nové předsednictvo bylo zvoleno v roce 1932 a předsedou se stal Karl Glässner jako nástupce svého otce. Bratrstvo bylo majitelem nového židovského hřbitova, který byl přístupný přes všeobecný městský hřbitov, a který měl vlastní hřbitovní síň (dnešní obřadní síň). Druhý přístup k židovskému hřbitovu pro kohanim vedl od polí. Druhým židovským spolkem byl dobročinný židovský Spolek žen. Ten byl založen v roce 1891. V roce 1903 byla jeho předsedkyní paní Aufrichtig a v roce 1933 je v této funkci uvedena paní Berta Nathanová, manželka řezníka Vojtěcha Nathana, která pocházela z obce Velké Lečice u Dobříše.

 

Významné lovosické rodiny

Mnoho lovosických Židů patřilo k významným obchodníkům, podnikatelům i veřejně činným a váženým obyvatelům města. Mezi židovskými rodinami pak byla řada takových, které stojí za bližší zmínku. Tak například obě rodiny Glässnerů, totiž firma M. Glässner & synové a Bratři Glässnerové, patřili ve své době jak hospodářsky tak finančně k prvním ve městě. Michael Glässner byl původním zakladatelem velké firmy M. Glässner & synové. Její dědicové se navíc znamenitě podíleli na čokoládovně (Deli) a cukrovaru v Lovosicích. Tyto i jiné rodiny stejného příjmení pocházejí z obce Milešov. Příjmení Glässner přijalo několik tamních židovských rodin z vděčnosti k panskému správci Glässnerovi a s jeho svolením, neboť s nimi jednal vlídně a blahosklonně.

Z ostatních dřívějších židovských rodin sídlících v Lovosicích je třeba připomenout rodinu Hönigsbergů, povýšenou do šlechtického stavu. Jejímu zakladateli, který se sem přistěhoval jako producent tabáku před napoleonskými válkami, byl za vynález mořidla na tabák udělen šlechtický titul. Spolu s Emanuelem Tirschem, který se sem ve stejné době přistěhoval z Haliče, zabezpečovali válečné dodávky, Tirsch jako obchodník s vlnou. Oba zde přišli k velkému bohatství a Hönigsbergova dcera se provdala za slavného šlechtice a průmyslníka Šimona von Lämmela v Praze. Ten pocházel ze zámožné židovské rodiny, usadil se v roce 1787 v Praze a založil zde obchod hlavně s vlnou, čímž povznesl značně chov ovcí v Čechách. V době napoleonských válek se účastnil různých finančních podniků. V roce 1805 například zakoupil s jinými společníky na účet Rakouska od Francouzů zabavená děla a válečné potřeby v hodnotě 3 milionů za 1,5 milionu a poskytoval často eráru zápůjčky. Za to byl roku 1812 povýšen do šlechtického stavu. Jeden z Hönigsbergových potomků byl soudním úředníkem pražské židovské obce. Sám Tirsch byl židovským krajským poslancem.

K nejstarším místním rodinám patřila také rodina s příjmením Wohl. Někteří její členové přešli ke křesťanské víře. Dříve v Lovosicích velmi rozšířený a čilý obchod s obilím, zvláště pak jeho lodní doprava po Labi do Německa, lze spojovat s jedním členem této rodiny, a sice Salomonem Wohlem. Ten se s tímto obchodem seznámil v Hamburgu a v Lovosicích ho pak také začal provozovat. Z rodiny Schillerů, která se sem přistěhovala z Vlastislavi, pocházelo několik představených židovské obce a známých kupců. Potomci této rodiny byli také pražskou rodinou Schillerů, která vlastnila velký dům módy Moritz Schiller, a.s. a z rodiny také pocházel dřívější známý litoměřický advokát Dr. Schiller. Z Mladé Boleslavi se kolem roku 1850 přistěhovala rodina Winterbergů, která zde se členy rodiny s příjmením Löwy z Libochovic založila obchod se dřevem. Firma Löwy & Winterberg byla také významnou firmou obchodující se dřevem v Praze. Pobýval zde i známý židovský ministr spravedlnosti Glaser Barmizwah. Jeho otec byl mýtným nájemcem v Litoměřicích. Barmizwah však působil v Lovosicích, neboť tehdy v Litoměřicích žádná židovská obec nebyla a směla být založena teprve později.

 

O požárech a povodních

Prostoru od židovské čtvrti směrem k Labi se podle Josefínského katastru říkalo „Judenwerter“, tj. česky asi Židovský ostrov, neboť německý výraz „Werder“ znamená doslova říční ostrůvek. Označení vzniklo patrně podle směru k tzv. Židovskému ostrovu na Labi. Do tohoto prostoru vedla ulice zvaná Ostrovní ulice (Werdergasse), která také vedla až ke staré koželužně a na tzv. Ostrovní louku (Werderwiese). V židovském městě se jedné části říkalo také „U starých jatek“. Staré dřevěné jatky stály vedle koželužny a byly tam ještě na počátku 20. století. Zvláštností bylo, že tam pro Židy maso košerovali. V poslední době před zrušením starých jatek zde byl košerovačem Žid Lažanský. Uváděn je také další pomístní název, a sice „Židovský most“ (Judenbrücke).

Koželužna, synagoga, ale také celá židovská čtvrť musely po celou dobu své existence často čelit různě velkým labským povodním. K nejhorším patřily asi ty z let 1784, 1799, 1824, 1845, 1862, 1872, 1876, 1881, 1883, 1886, 1890 a 1895. Při katastrofální povodni na konci března roku 1845, která byla patrně velmi podobná povodni z roku 2002, se kromě mnoha jiných domů ocitla zcela pod vodou také celá židovská čtvrť. V roce 1862 se pod vodou ocitla polovina židovské čtvrti. O povodni v roce 1883 se konkrétně dovídáme, že v prvních dnech roku zaplavila velká voda mimo jiné i jatky a koželužnu v židovské čtvrti.

Ke katastrofálním a zničujícím pohromám, které se zapsaly nejen do dějin židovské čtvrti, ale celého města, patřily také požáry. Nejstrašnější byl bezesporu ten v roce 1809, kdy při řadě požárů ve dnech 2., 11., 20. a 25. ledna a následně hned 1., 13. a 19. února shořelo prakticky celé město včetně zámku. 19. února v půl šesté ráno vypukl požár v domě č.p. 84, který se šířil tak rychle, že museli zasahovat všichni lidé. Severozápadní vítr hnal plameny do města a způsobil zničení desítek domů, stodol, chlévů, zámku, knížecího statku, ale také všech domů židovské čtvrti č. I. až XV. i se synagogou. Podobně zničující byl však již požár ze 14. června 1796. Tehdy vypukl v 11 hodin v noci požár v domě č.p. 47 a způsobil zkázu celé řady domů na stejné straně ulice. Poté přeskočil i na druhou stranu, na dům č.p. 100 a zničil celou ulici až ke kostelu. Požár přitom zničil také radnici, masné krámy a celou židovskou čtvrť i se synagogou, knížecí stodoly, budovy knížecího statku a pivovar.

 

Hřbitovy

S existencí židovské komunity souvisela také potřeba zřízení vhodného místa pro pohřbívání zemřelých. Proto byl 6. září 1714 vystaven předpis k pohřbívání Židů v Lovosicích. Na základě předchozí supliky židovské obce, která poukazovala na nutnost zřízení místa pro pohřbívání svých členů, vydalo lovosické panství dekret ke zřízení takového místa. Židovské obci bylo přiděleno místo nedaleko za městem u dolní hospody na neobdělaném okraji kousku neupotřebitelné půdy, které měla obklopit zdmi a používat ho k pohřbívání. Za to měla židovská obec zaplatit městu počínaje rokem 1714 ročně na Vánoce tři kopy grošů. Postupem času bylo třeba hřbitov rozšířit. V roce 1781 proto židovská obec zakoupila kus pozemku od Franze Zaschky za 80 zlatých a v roce 1803 za 50 zlatých další pozemek od manželů Franze a Theresie Lerch. Na tomto starém židovském hřbitově byli tradičním způsobem pohřbíváni členové místní komunity a také členové některých židovských obcí z okolních vsí. Hřbitov ležel mezi bývalými ulicemi Skřivánčí a Vodní. Již v květnu roku 1920 jednalo městské zastupitelstvo o jeho zrušení. Usneslo se však na tom, že ho zrušit zatím nelze, protože ještě neuplynulo 40 let od posledního pohřbu. Už se zde však další pohřby nekonaly a hřbitov po dlouhá léta chátral. Ještě po roce 1945 byl obehnán mohutnou zdí. Byly na něm zbytky starých židovských náhrobků a rostly na něm nádherné, mohutné a staré jírovce. Oficiálně byl zrušen v roce 1956. Zbytky značně zdevastovaného hřbitova pak spolu se Skřivánčí a Vodní ulicí i okolní zástavbou definitivně zanikly při plošné demolici v letech 1972 – 1973. Od roku 1974 zde stojí blok panelových domů nového sídliště v nové Vodní ulici za restaurací Beseda. Další židovský hřbitov byl součástí současného lovosického městského hřbitova, který byl založen v Teplické ulici v letech 1871 a 1872. Židovský hřbitov byl do roku 1982 v jeho zadní severovýchodní části a pohřbívalo se tam až do roku 1938, ojediněle i o něco později. V roce 1938 byl hřbitov po vpádu nacistů vážně poškozen. Po jeho zrušení v roce 1982 byly náhrobky odvezeny na skládku do Čížkovic. Ze zdevastované a zchátralé židovské kaple se secesními prvky byla v letech 1982 až 1985 vybudována nová smuteční síň a prostor po bývalém hřbitově byl upraven.

 

Holocaust znamenal konec židovské komunity

Již mezi obětmi 1. světové války z Lovosic bylo několik členů místní židovské obce, a sice Adolf Glässner, Eduard Glässner, Kurt Glässner, Eduard Koretz, Fritz Lichtenstern, Emil Roth, Arthur Saar, Hugo Saar, Ernst Steindler a Fritz Stern. Život staré židovské komunity v Lovosicích byl pak po několika staletích její existence drastickým způsobem dovršen během 2. světové války. Válečné události byly stejně jako v mnoha jiných městech příčinou násilného vystěhování této komunity za aktivní účasti některých místních Němců. Vše pak bylo završeno cílenou a zrůdnou fyzickou likvidací příslušníků této minority. Z celé židovské obce, která čítala v lednu 1933 celkem 250 osob bydlících v Lovosicích, se po válce do města vrátil pouze přímý potomek bývalého majitele koželužny Paul Müller. Nebylo zde však již na co navazovat. Vrátil se také syn Berty a Vojtěcha Nathanových, řezník Pavel Nathan, který jako jediný z pětičlenné rodiny přežil. Ten se v 50. letech s rodinou odstěhoval do Prahy a v roce 1968 pak zůstal v emigraci ve Vídni. Není přesně známo, zda hrůzy války přežili i nějací další příslušníci někdejších místních rodin, ale např. rodina Fuchsových s dětmi opustila Československo již v roce 1938 a nakonec se po složitých peripetiích dostala do Chicaga. V následujících poválečných letech došlo k završení zkázy existence židovské komunity zbouráním celé židovské čtvrti. Koželužna ani stará synagoga již neexistovaly a na místě synagogy byly později neeticky a s nevkusem dané době vlastním postaveny veřejné záchodky, stejně jako například v Ústí nad Labem. Dnes přibližně v místech bývalé synagogy stojí objekty restaurace s diskotékou Music club Jet a Blue Bowling. V průběhu let byly zrušeny také oba židovské hřbitovy.

Do dnešních dnů se nám jako jediné památky na židovskou komunitu v Lovosicích zachovaly bývalá židovská kaple přestavěná na novou obřadní síň v zadní části hřbitova a v její blízkosti také skupinka 5 hrobů, včetně hrobky rodiny Glässnerů, která byla dříve opatřena jednoduchou pamětní deskou na někdejší hřbitov. Hrobka však byla již v havarijním stavu a hrozilo její zřícení. Díky včasnému zásahu pracovníků hřbitova a městského úřadu došlo v průběhu roku 2008 k její celkové rekonstrukci. Kromě města se na ní finančně podílela také Židovská obec Ústí nad Labem. V současnosti má tato hrobka novou a důstojnější pietní podobu.

Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň

nahoru

Akad. mal. Jiří Novosad

* 18. 4. 1949 – † 29. 9. 2006
Čestné občanství uděleno in memoriam 4. 8. 2008

Jiří Novosad se narodil 18. dubna 1949 v Ústí nad Labem a od r. 1955 žil v Lovosicích. V Litoměřicích navštěvoval Lidovou školu umění, neboť jeho dědeček brzy rozpoznal chlapcův zájem o malování a podpořil ho i ředitel Barák. Po studiu na gymnáziu a „železniční“ nástavbě následovala dvouletá vojenská služba a nedlouhé zaměstnání v propagačním oddělení tehdejší SECHEZY. Oženil se, manželka Milada pracovala v mateřské škole a narodily se jim dvě dcery, Kamila a Bohdana. V roce 1972 se dostal na Akademii výtvarných umění k profesorům Oldřichovi Opltovi a Janu Smetanovi. Po šesti letech na škole v roce 1978 absolvoval a nastoupil dráhu malíře, jak se říká, „na volné noze“.

Když Jiří Novosad opustil Akademii výtvarných umění, rozhodl se vybudovat svou uměleckou existenci mimo Prahu – pod samým úpatím Českého středohoří, ačkoli si byl vědom, že se může jako umělec ocitnout mimo zorné pole odborné kritiky a novinářské publicity. Neváhal tuto daň platit – vyvážil ji neocenitelnou možností soustředěné tvůrčí práce. Byl typem malíře, který maluje s absolutním nasazením, až na hranici fyzických sil. K životu mu stačí jen několik přátel z dětství, ze sousedství a pak kamarádi ze studií, mezi nimiž jsou vedle malířů také muzikanti (švagr Jaroslav Ondráček) a herci (malířova hluboká náklonnost k hudbě a dramatu je ostatně vetkána do spodních vrstev jeho malířské metody).

Avšak navzdory svobodně zvolené samotě si tento malíř dokázal poměrně brzy vybudovat nepřehlédnutelné postavení v kontextu českého malířství. Patří ke generaci, která nastupovala ve druhé polovině sedmdesátých let. Prošel vynikajícím uměleckým učilištěm – ateliérem prof. Jana Smetany a ještě na škole měl možnost, při kratším studijním pobytu v Holandsku, konfrontovat svůj zrající umělecký názor s více než stoletou tradicí nizozemského expresionismu. Také si mohl ověřit na vlastní oči, v jakých nových a přitažlivých polohách se tento, jeden ze stěžejních uměleckých proudů 20. století nalézal, a to v interpretaci nejvýznamnějších představitelů evropské i americké provenience. Byla to jistě pro začínajícího autora velká posila, popravdě však byla jeho dráha nasměrována ještě před Holandskem. A to jednak díky danému založení talentu, a jednak důvěrným poznáním proudů české figurace šedesátých let, jejíž představitele, vesměs v době normalizace vyhnané z výstavních síní, začínající malíř dobře zná.

V Praze Jiří Novosad poprvé vystavoval v roce 1980 v renomované Galerii Vincence Kramáře. Po necelých deseti letech (1990) se tu jeho, tehdy poslední obrazy objevují podruhé. Studie v katalogu k této výstavě už mohla definovat podstatné rysy Novosadovy malby, krátce předtím tak učinil L. Hlaváček v obsáhlém medailonu o malíři Jiřím Novosadovi v revui Výtvarná kultura.

Z autorových četných výstavních domácích i zahraničních aktivit vystupuje jeho reprezentace českého umění na Mezinárodním festivalu v Cagnes sur Mer ve Francii a zvláště účast na Festivalu evropské současné malby v Mouscronu v Belgii, kde získal hlavní cenu a medaili za malbu (1992). Výsledkem víceleté spolupráce s mnichovskou galerií Cäsar Radetzki je první monografie o malíři Jiřím Novosadovi. Svět Novosadovy malby se při prvním pohledu jeví jako svět každodennosti, jako prostor setkávání lidských bytostí v nádražních čekárnách, v prostředí městských ulic, autobusových zastávek, bister, kanceláří, ale i v soukromí panelákových bytů – v posledních letech i v atmosféře koncertních síní a z turné svých přátel. Technikou asambláže a koláže posiluje autor pocit syrové reality.

Přestože se naše umělecká scéna zcela změnila, nepocítil malíř Novosad nějakou potřebu měnit svou tvůrčí metodu. Ale je naprosto zřejmé, že se svým vnitřním nábojem jeho tvorba přesouvá již od začátku devadesátých let, do jiné polohy. Otupily se dřívější kritické až karikující ostny mířené proti bezútěšnosti konzumního života. V obrazech posledních let se prosazuje nová duchovní koncepce. (Podle výtvarného kritika Jana Škváry 1997.)

Malíř vystavoval občas i v Ústí nad Labem, Děčíně a Galerii v Litoměřicích (také galerie Salva Guarda) a dalších českých městech. Jeho obrazy byly vystaveny na Bienále v Sofii, v Košicích, holandském Rieseldalu, v Německu ve Frankfurtu, Mnichově, Kolíně a Rüsselheimu. Naši občané měli možnost zhlédnout jeho obrazy v době oslav v roce 2000 na Městském úřadě v Lovosicích.

V lednu 2001 vystavoval malíř v Divadle Na Fidlovačce. Výstava byla prodejní a z části výdělku šly peníze Nadaci Fidlovačka pro její divadelní činnost. Ve vestibulu MěÚ Lovosice je umístěna jeho replika obrazu Adama ml. z Valdštejna z obrazárny v Duchcově a v Základní škole Antonína Baráka jeho obraz pana ředitele Antonína Baráka. Jeho poslední a to posmrtnou soubornou výstavou byla výstava „Výběr z díla“ v Galerii Hefaistos v březnu 2007 v Děčíně. Jeho obrazy jsou zastoupeny na Velvyslanectví ČR v Budapešti, České národní bance, Československé obchodní bance, Komerční bance, v mnichovské galerii a v soukromých sbírkách v Česku i zahraničí.

Jiří Novosad zemřel v pátek 29. září 2006 ve věku 57 let a je pohřben na lovosickém hřbitově.

Autor: Eva Hozmanová

Antonín Barák

* 2. 4. 1917 – † 15. 8. 1999
Čestné občanství uděleno 24. 4. 1997

Antonín Barák se narodil v Čáslavi 2. dubna 1917 a v Čáslavi také vystudoval učitelský ústav s aprobací matematika a výtvarná výchova – maturoval zde 6. června 1936. 1. září 1936 nastoupil místo učitelského praktikanta v Břežanech u Velimi a později učil na obecné a měšťanské škole v Zásmukách. V listopadu 1937 dostal místo na státní měšťanské škole s českým vyučovacím jazykem v Lovosicích. 4. listopadu se stal konečně výpomocným učitelem a poprvé vkročil do Obecné a měšťanské školy Dr. Miroslava Tyrše v Lovosicích.

Kromě malování patřila mezi jeho zájmy i kultura v nejširším smyslu slova a divadlo. Již před válkou byl členem pěveckého souboru Foerster a působil i v ochotnickém souboru, kde nejen hrál, ale také pořizoval výpravu. Z Lovosic odejel mezi posledními Čechy, 10. října 1938, a vrátil se domů do Čáslavi.. Po válce se opět do Lovosic vrátil, zapojil se do činnosti Osvětové besedy, působil v ochotnickém souboru, organizoval recitační pásma a vystupoval v nich, a zúčastnil se literárních pořadů v Jong Klubu. Mezi jeho přátele patřili učitelé Stanislav Počinek, František Frühauf a PharmMr. Jaromír Kozlík, se kterými ho kromě kultury pojil další společný zájem – toulky v přírodě.

V roce 1960 se stal prvním ředitelem nové školy se sedmnácti třídami, 3. ZDŠ. Po okupaci v roce 1970 prožíval ředitel Barák těžké období. Pro svůj občanský postoj v letech 1968 – 1969 byl zbaven místa ředitele tehdejší 3. ZDŠ a poslán okamžitě do důchodu. Vytvořil v té době cca padesátidílný cyklus obrazů, v podstatě jakousi křížovou cestu. Potom pracoval jako brigádník na státním statku a později i občas ve škole.

Při tom se ale stále věnoval i své lásce – malování. Několik obrazů z jeho cyklů Křížová cesta a Katedrály bylo otištěno v Lovosickém dnešku v roce 1997. Rád také navštěvoval a maloval České středohoří, což dosvědčují jeho obrazy; v roce 1997 byl vydán kalendář s obrazy Českého středohoří. Na dubnovém zasedání Městského zastupitelstva v roce 1997 byl ředitel školy v.v. a malíř Českého středohoří Antonín Barák jmenován čestným občanem města Lovosice.

Antonín Barák zemřel 15. srpna 1999. Koncem roku 1999 byla v Domě dětí a mládeže ELKO Lovosice uspořádána výstava z jeho děl a na úvodní vernisáži na něj vzpomínali jeho kolegové a přátelé z řad pedagogů i malířů. Při oslavách 40. výročí otevření školy v říjnu 2000 si pedagogický sbor vytýčil cíl, školu nově pojmenovat po bývalém řediteli školy, čestném občanu města Lovosice, panu Antonínu Barákovi. Oficiálně nový název školy – Základní škola Antonína Baráka v Lovosicích – vstoupil v platnost dnem 1. 9. 2001.

Autor: Eva Hozmanová

Ivan Ivanovič Blinov

* 27. 7. 1919,  úmrtí neznámé
Čestné občanství uděleno 14. 11. 1945

Narodil se 27.7.1919 ve vsi Dimitrevskoje v Pereslavském okrese, Jaroslavském kraji v rodině rolníka. Absolvoval dělostřelecko-minometné učiliště ve městě Telavi v Gruzii. V roce 1939, po ukončení vojenského učiliště, byl povolán do armády. V roce 1942 odjel na frontu, kde byl zařazen do funkce velitele střeleckého praporu. Byl třikrát raněn. Blízko Stalingradu u města Kremenčuk byl raněn do levé nohy a pravé ruky. Dále byl zraněn na Dněpru na dvou místech opět do levé nohy a do pravého stehna. Po těchto zraněních v roce 1944 převzal velení 1. roty 34. samostatného (na úrovni pluku) silničního dopravního praporu (ODEB) 5. gardové armády. Byl vyznamenán pěti řády (2x Řád Vlastenecké války 1. stupně, 2x Řád Vlastenecké války 2. stupně, 1x Řád Rudé hvězdy). Dále obdržel dalších šest medailí menšího významu. Za účast na bitvě u Stalingradu dostal titul gardový kapitán. Byl válečným invalidou 2. skupiny.

I. I. Blinov byl velitelem posádky Rudé armády, která byla od května do listopadu 1945 v Lovosicích. První rota sídlila ve Pfannschmidtově vile. Rozloučení s posádkou se konalo 14. listopadu 1945 v jídelně továrny Deli za účasti představitelů města. Při této příležitosti byl I. I. Blinovi udělen titul Čestný občan Lovosic. Z Lovosic odjela rota do Rakouska do města Purkersdorfu – kde byla až do 28.5.1946.

Po demobilizaci v roce 1946 odjel I. I. Blinov k rodině do Moskvy a oženil se.  Pracoval jako dispečer v automobilové dopravě. Sestra, narozená v roce 1927, zemřela. Syn (1947), má vnuka a vnučku (1982 a 1974), dcera (1954), má dva vnuky (1975 a 1984).

Ve dnech 1. až 8. listopadu 1987 I. I. Blinov spolu se zdravotnicí P. F. Bukalovou, S. K. Volkoogonem a K. Ecrodtem (v roce 1945 šestitiletým nalezeným německým chlapcem) navštívili Lovosice. Návštěva se uskutečnila z iniciativy desátníka Blinovovy roty Volkogona, který hledal umístění posádky v roce 1945 (hledal na Slovensku) a pozdější korespondencí předsedy MěNV Lovosice J. Fechtnera s Volkogonem, Blinovem a Ecrodtem.

Autor: Miroslav Hvorka

Keltové na dějinné scéně („Klasici barbarského světa“)

Okolí našeho města skýtalo odedávna ideální podmínky pro osídlení – vynikající půdu, příhodné klima a výhodnou polohu na břehu Labe na úpatí Českého středohoří. Vystřídaly se zde mnohé kultury neolitu, eneolitu, doby bronzové i železné. V mladší době železné se v Lovosicích objevují Keltové. Vznik a původ Keltů není dosud zcela jasný, soudí se, že jejich kolébka byla kdesi v západní části střední Evropy, někde mezi Francií a Čechami. V Čechách je známo několik jejich oppid – Závist, Stradonice, kopec Vladař u Žlutic a další. Také na území Lovosic existovalo velké keltské sídliště.
Celý příspěvek