Buldozerem prováděné skrývky ornice, nutné pro potřeby stavby a zároveň pro započetí záchranného archeologického výzkumu, se rozběhly v březnu 2002. Hned na prvních několika metrech zbavených ornice se začaly ve žluté podložní spraši rýsovat zřetelné, tmavé obrysy archeologických objektů. Jak rostla kubatura odtěžené zeminy, tak postupně narůstala i jejich četnost. Celkový počet odkrytých archeologických objektů se ke konci výzkumu vyšplhal až na 112. Vezmeme-li přitom v úvahu, že skrytá plocha byla jen o něco málo větší než čtverec o rozloze 100 x 100 metrů, je jejich množství skutečně obdivuhodné. Záchranný archeologický výzkum probíhal do poloviny května 2002, v ostrém pracovním tempu přizpůsobeném nárokům stavby. Již na počátku výzkumu vyšlo najevo, že máme co do činění s aktivitou jak pohřební tak sídlištní. Poněkud paradoxně zde jedni lidé nejdříve umírali, v dalším období pak jiní žili… Zde se dozvíme něco o pohřebišti z pozdní doby kamenné, o odlišném způsobu pohřbívání mužů a žen a podíváme se na některé zajímavé hrobové nálezy.

Pohřebiště na lokalitě Tris čítalo 23 hrobů kultury se šňůrovou keramikou pozdní doby kamenné. Tato dějinná epocha je označována jako eneolit a datována mezi léta 2700 až 2300 př.n.l. Jméno kultury se odvozuje od typického způsobu zdobení keramiky, kterým je otisk šňůry na nádobách. Pohřební ritus (obřad) podléhal velmi přísným pravidlům a je tak pro nás dnes snadno rozpoznatelný. Společným znakem pohřbů je totiž skrčená poloha kostry. Od způsobu uložení ostatků je odvozen výraz „skrčenci“, někomu známý ještě ze školní lavice. Archeologové 19.století dokonce používali roztomilý název „bobkaři“. Zásadní rozdíly však panovaly mezi ukládáním mužů a žen. Zatímco muži jsou pohřbíváni na pravém boku s hlavou směrem na západ, ženy spočívají na boku levém s hlavou k východu. Rovněž soubor hliněných nádob, tvořící součást posmrtné výbavy, se dle pohlaví značně liší. Ženy jsou často vybaveny „kuchyňskou“ keramikou, oproti specificky „mužským“ keramickým tvarům, ke kterým řadíme například poháry. S podobnými rozdíly se setkáváme i u ostatních milodarů. Ženy mají ve své hrobové výbavě často rozmanité druhy ozdob, kdežto bojovní muži bývají namísto šperků vybaveni nejrůznějšími kamennými zbraněmi – broušenými sekerami a vrtanými sekeromlaty. Pazourkové nástroje jsou však nalézány v hrobech obou pohlaví.

Ženy pochované v Lovosicích podle výše popsaných zásad, měly poměrně jednotnou keramickou výbavu. Největší počet nádob – pět – byl zjištěn pouze v jednom z hrobů, v ostatních jich bylo méně. Mnohdy se v ženské výbavě vyskytovaly již zmiňované předměty z pazourku (nože a čepelky) a ozdoby oděvu vyrobené z říčních mušlí. Těch bylo z pěti hrobů získáno celkem osm. Lid kultury se šňůrovou keramikou již uměl zpracovávat měď, v té době stále vzácnou. Jednoho dubnového dne se na nás na okamžik pousmálo nezbytné archeologické štěstí, když jsme pod lebkou jedné ženy nalezli pár měděných záušnic, vyrobených z jemného drátku. Tyto dva napohled nepatrné předměty se ihned zařadily do skupiny nálezů, které se nenacházejí každý den. Rozdíl mezi způsobem nošení dnešních náušnic a záušnic z pravěku spočívá v tom, že záušnice se buď vplétaly do vlasů, anebo se nosily na čelence. Zároveň není vyloučeno, že přítomnost páru záušnic poukazuje na vyšší majetkové postavení této ženy ve společnosti.

Lovosické mužské pohřby se vyznačovaly klasickými milodary bojovníků kultury se šňůrovou keramikou. Především se v nich vyskytovaly kamenné sekeromlaty a sekery, dále pak všestranně používané pazourkové nástroje. Ve dvou případech byla nalezena i pískovcová bulava, což je kamenná koule s vrtaným otvorem. Její význam jako zbraně je však s ohledem na materiál spíše jen symbolický. K nejoblíbenějším keramickým tvarům v životě mužů pravděpodobně patřily poháry a amfory, a snad i proto se často objevují v jejich posmrtné výbavě. Za výjimečný mužský hrob považujeme pohřeb bojovníka vybavený broušenou sekerou, brouskem, pazourkem a zdobenou kostěnou jehlicí. Podle kostry byl vysoký okolo 190 cm, což z něho jistě ve své době činilo muže obrovitých rozměrů. Možná i kvůli své výšce dosáhl zvláštního postavení mezi svými soukmenovci, neboť kolem jeho hrobu byl vykopán kruhový obvodový žlab o průměru 10 metrů. Téměř jistě byl tento hrob navíc vylepšen hliněným mohylovým náspem a snad i dřevěnou palisádou, tedy v krajině z dálky viditelnou dominantou.

Jisté překvapení nám přichystal objekt, který však nelze přímo označit za hrob. Jednalo se o malou obdélnou jamku s jubilejním pořadovým číslem 50. Uvnitř byly umístěny čtyři menší nádobky, robustní kamenná sekera a zvířecí – pravděpodobně kravská – čelist. Zjevně šlo v tomto případě o rituální obětinu zaslíbenou bohům úrody či lovu. Další, dosti zvláštní okolností zjištěnou na pohřebišti v Lovosicích je výrazná převaha ženských pohřbů. U hrobů kultury se šňůrovou keramikou se nám podařilo rozlišit 15 ženských skeletů oproti pouhým 6 mužským. Otevřenou a nevyjasněnou otázkou tak nadále zůstává: „Kam se poděla většina mužů a kde jsou pohřbeni?“

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Posuneme se nejen v čase směrem kupředu, ale i od poněkud pesimistických posledních věcí člověka k životním aktivitám člověka – zemědělce. Posun v čase od prvního dílu nebude nijak radikální (činí všeho všudy pár set let), ovšem historické souvislosti doznaly změn podstatných. Tuto zásadní proměnu v činnosti tehdejších obyvatel zapříčinil objev jednoho barevného kovu – bronzu. Jeho těžba, včetně zpracování a využití relativně prudce nabrala na významu a počala ovlivňovat doposud „poklidný“ zemědělský život téměř ve všech oblastech. Dějinnou epochu, o které dnes bude řeč, označujeme jako starší dobu bronzovou, datovanou zhruba mezi léta 2000 až 1500 před Kristem.

Ocitáme se v době, kdy lidé usídlení v České kotlině opouštějí od tradičně užívaného kamene na výrobu nástrojů a na jeho místo se v plné síle dostává slitina mědi a cínu. Kulturu, která především ve svém mladším vývojovém stupni expanduje s obrovským množstvím bronzových předmětů, nazýváme únětickou. Vše nasvědčuje tomu, že lid únětické kultury zcela pochopil veškeré možnosti využití kovu a dokázal toto poznání doslova přetavit v čin. Svědčí o tom hojně nacházené polotovary i výrobky a v neposlední řadě četné bronzové depoty (tj. hromadné sklady bronzových předmětů).

Rýžování cínu se pravděpodobně odbývalo na úpatí Krušných hor, přičemž tato nerostná surovina má patrně i svůj lví podíl na pomyslném bohatství únětického lidu. Je téměř jisté, že různé formy polotovarů sloužily jako obchodní zboží, pročež se mohla skvěle uplatnit jako vhodná dopravní a obchodní stezka i řeka Labe. Čilý dopravní ruch, který je v Lovosicích archeologicky prokázán, bezpečně na Labi probíhal v pozdějším keltském období. Není tudíž vyloučeno, že tyto směnné (či obchodní) praktiky zde byly zavedeny již v době bronzové. Přitom ani samotné osídlení Lovosic nebylo dílem náhody, ale promyšleným rozhodnutím našich předků, které mělo své rozumové důvody: blízkost Krušných hor coby ložiska surovin, řeky Labe coby dopravní tepny a zdroje pitné a užitkové vody, mírné podnebí a v neposlední řadě úrodná půda. Všechny tyto přírodní podmínky zřejmě brali pravěcí lidé v úvahu, když si vybírali nejvhodnější místo pro založení své osady. A jelikož se lovosický kraj uvedenými výhodami dodnes právem honosí, stal se již v hlubokém pravěku výrazně osídlenou oblastí. Není tedy divu, že se při stavbě průmyslové haly TRIS narazilo na pozůstatky rozsáhlého sídlištního areálu únětické kultury. Samozřejmě, že jsme nebyli až tak zaskočeni samotnou existencí sídliště, ale rozhodně nás překvapila jeho výrazná hustota. Jak jsme již uvedli v minulém článku, bylo záchranným archeologickým výzkumem odhaleno na 112 objektů (z toho 23 náleželo hrobům kultury se šňůrovou keramikou). Avšak převážnou většinu tvořily právě objekty sídlištního charakteru, jež jsou tématem dnešní části.

Sídelní aktivita únětického lidu zanechala za sebou v Lovosicích výrazné stopy. O existenci nadzemních staveb vypovídají především dvě soustavy kůlových jamek, které v podstatě tvoří jejich obrys (jakýsi negativ). Jedná se o malé kruhové jamky rozmístěné v pravidelných rozestupech, ve kterých byly původně zasazeny dřevěné kůly, tvořící nosnou konstrukci budovy. O vzhledu a funkci těchto dvou staveb se můžeme pouze nepřímo domýšlet. Pravděpodobně se jednalo o celodřevěné stavení (se slámovou střechou a s vnitřním hliněným výmazem stěn?) hospodářského či obytného účelu.

Velmi hodnotnou nápovědou o způsobu pravěké zemědělské produkce jsou objekty, které nazýváme zásobní a odpadní jámy. Zásobní jáma (jak sám název napovídá) sloužila našim předkům jako zásobárna k ukládání obilí. Po uplynutí určité doby kdy přestala být k tomuto účelu používána, se z ní stal „odpadkový koš“, kam bylo odhazováno veškeré nepotřebné smetí. Ironií osudu se právě takové pravěké smetí o necelé 4000 let později stává pro archeology téměř pokladem. Poničené keramické nádoby, zvířecí kosti a říční mušle odhozené po hostině, rozlomená zrnotěrka opotřebovaná častým třením obilí – tyto pro dávného uživatele již zapomenuté, ztracené a hlavně nepotřebné věci tvoří pak hlavní výplň sídlištních jam.

Hlínu užívanou mimo jiné k výrobě keramiky a k vymazávání obvodových stěn domů, si obyvatelé únětického sídliště opatřovali nejspíše přímo ve svém obytném areálu. Svědčí o tom rozsáhlá jáma k těžbě hlíny (tzv. hliník), druhotně zaplněná četnými keramickými zlomky. Křemenný porfyr, ze kterého zručné ruce dokázaly posléze vytvořit zrnotěrky upravující obilné zrno, byl zřejmě dobýván v nedalekém lomu na úpatí Lovoše. Nad stovkami keramických fragmentů a hromadou zvířecích kostí vyčnívá ovšem i pár ojedinělých nálezů: keramické (snad tkalcovské) závaží a zatím poněkud záhadná broušená kamenná forma. Bohužel nebyl při výzkumu nalezen ani jeden bronzový předmět, což je však na sídlištích tohoto druhu dosti obvyklým jevem.

Sídliště kultury únětické se (a to nejen svým rozsahem) již v průběhu výzkumu zařadilo mezi významné archeologické památky starší doby bronzové na území Ústeckého kraje. Další zásadní okolností, zdokumentovanou lovosickým výzkumem, se rovněž stalo vzájemné prolínání hrobů doby kamenné a sídlištních objektů doby bronzové. Ale to už se dostáváme k tématu, které bude předmětem dalšího pokračování…

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most

Vzájemné prolínání pohřebního a sídlištního areálu je okolnost dosti zvláštní, která jistě stojí za pozornost a krátké zamyšlení.

Tradičním pravěkým zvykem bylo, že lidé svou osadu vždy striktně oddělovali od místa, kde se většinou po léta pohřbívalo. V praxi to znamenalo, že si pro založení svých obydlí vybírali celkově výhodnou polohu, přičemž „hřbitov“ byl nedaleko, avšak vždy oddělen od sídliště vesměs vodními toky či terénními zlomy. Vysvětlujeme si tuto okolnost jako oddělení světa „živých“ od světa „mrtvých“. Ovšem toto pravidlo vymezení vzalo v Lovosicích zcela za své a došlo zde k záhadnému střetu obou světů – živých a mrtvých. Otázka proč k tomu došlo, v nás vyvolává pouze spoustu domněnek. Co vedlo lid únětické kultury k tomu, že osídlil původní pohřební areál kultury se šňůrovou keramikou? Jaký zájem či účel stál za rozhodnutím, nastěhovat se na místo starého hřbitova?

Logických úvah a teorií se nabízí mnoho a nad některými z nich se na okamžik pozastavíme. Jako jednodušší teorie se nabízí ta, že únětický lid prostě neměl nejmenší ponětí o tom, že se usídlil na pohřebišti lidu se šňůrovou keramikou. Určitým vodítkem nám při tomto hledání může být i archeologická situace nazývaná superpozice. Jde o případy, kdy je starší objekt narušen objektem mladším. V našem případě to znamenalo, že hrob doby kamenné byl z menší části narušen sídlištní jámou doby bronzové. Toto zjištění by mohlo poukazovat na neúmyslné poškození. Při tom všem ale rovněž předpokládáme, že po hrobových mohylách v době 2000 až 1500 př.n.l. (tedy v průběhu únětické kultury) již nebylo ani stopy. Hroby pravděpodobně byly opatřeny mohylovými náspy, které mohly být tou dobou již málo patrné či postupnou erozí zcela rozplavené, ovšem výzkum nám o tom žádný přímý důkaz neposkytl. Složitější situace nastává, vezmeme – li v potaz existenci a znatelnost mohyl doby kamenné ještě v následné době bronzové. Tím se však dostáváme k mnoha dalším otázkám, na které lze odpovědět pouze spekulativně. To, že se lidé únětické kultury usídlili na hřbitově, mohlo mít hned několik důvodů. Kupříkladu obyčejná lidská lhostejnost – lidé únětické kultury se nechovali zrovna pietně ani ke svým zesnulým (často hroby porušovali, rozhrnovali, vkládali dodatečné pohřby a vykrádali je) a tak jim možná pohřební areál jiného etnika zůstal lhostejný. Avšak touto teorií popíráme jakýkoli pocit strachu pravěkého člověka ze světa mrtvých a respektu k němu, což jsou na druhou stranu, podle způsobu jeho chování, aspekty zcela zjevné. Podobnou cestou bychom jistě mohli najít spoustu jiných více či méně protichůdných hypotéz. Jako nejpravděpodobnější se ovšem jeví poslední možnost – tedy že důvodem k osídlení pohřebního areálu byla prostá nutnost vyplývající z krajinného prostředí. Představíme – li si totiž mapu Lovosic, pak téměř na celém území města nenajdeme větší místo, kde bychom nenarazili na pozůstatky po našich předcích. Archeologicky je prokázána téměř plynulá aktivita člověka již od let 5500 př.n.l. prakticky přes celé období tzv. zemědělského pravěku. Takže při představě takto hustě využívané krajiny je téměř jasné, že zde již ve starší době bronzové jednoduše nebylo místo pro oddělování sídliště od pohřebiště. Mysl pravěkého člověka možná právě z důvodu nedostatku vhodného prostoru musela udělat nevyhnutelný kompromis, a to potlačit svůj strach z mrtvých a usídlit se na místě, kde bloudily duše zemřelých.

Ať tak či onak, úplná pravda zřejmě jednou provždy zůstane skryta. Na každý pád jak samotné pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou tak sídliště kultury únětické právem řadíme k zásadním objevům lovosické oblasti. A přihlédneme – li ke zvláštní okolnosti střetu dvou světů, posouváme význam záchranného archeologického výzkumu ještě dál. Rozsáhlý plošný výzkum z roku 2002 na katastru Lovosic se pak dá bez nadsázky označit za jedinečný a obdivuhodný, navíc ještě okořeněný kouzlem archeologických hádanek a záhad.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most