Vzájemné prolínání pohřebního a sídlištního areálu je okolnost dosti zvláštní, která jistě stojí za pozornost a krátké zamyšlení.

Tradičním pravěkým zvykem bylo, že lidé svou osadu vždy striktně oddělovali od místa, kde se většinou po léta pohřbívalo. V praxi to znamenalo, že si pro založení svých obydlí vybírali celkově výhodnou polohu, přičemž „hřbitov“ byl nedaleko, avšak vždy oddělen od sídliště vesměs vodními toky či terénními zlomy. Vysvětlujeme si tuto okolnost jako oddělení světa „živých“ od světa „mrtvých“. Ovšem toto pravidlo vymezení vzalo v Lovosicích zcela za své a došlo zde k záhadnému střetu obou světů – živých a mrtvých. Otázka proč k tomu došlo, v nás vyvolává pouze spoustu domněnek. Co vedlo lid únětické kultury k tomu, že osídlil původní pohřební areál kultury se šňůrovou keramikou? Jaký zájem či účel stál za rozhodnutím, nastěhovat se na místo starého hřbitova?

Logických úvah a teorií se nabízí mnoho a nad některými z nich se na okamžik pozastavíme. Jako jednodušší teorie se nabízí ta, že únětický lid prostě neměl nejmenší ponětí o tom, že se usídlil na pohřebišti lidu se šňůrovou keramikou. Určitým vodítkem nám při tomto hledání může být i archeologická situace nazývaná superpozice. Jde o případy, kdy je starší objekt narušen objektem mladším. V našem případě to znamenalo, že hrob doby kamenné byl z menší části narušen sídlištní jámou doby bronzové. Toto zjištění by mohlo poukazovat na neúmyslné poškození. Při tom všem ale rovněž předpokládáme, že po hrobových mohylách v době 2000 až 1500 př.n.l. (tedy v průběhu únětické kultury) již nebylo ani stopy. Hroby pravděpodobně byly opatřeny mohylovými náspy, které mohly být tou dobou již málo patrné či postupnou erozí zcela rozplavené, ovšem výzkum nám o tom žádný přímý důkaz neposkytl. Složitější situace nastává, vezmeme – li v potaz existenci a znatelnost mohyl doby kamenné ještě v následné době bronzové. Tím se však dostáváme k mnoha dalším otázkám, na které lze odpovědět pouze spekulativně. To, že se lidé únětické kultury usídlili na hřbitově, mohlo mít hned několik důvodů. Kupříkladu obyčejná lidská lhostejnost – lidé únětické kultury se nechovali zrovna pietně ani ke svým zesnulým (často hroby porušovali, rozhrnovali, vkládali dodatečné pohřby a vykrádali je) a tak jim možná pohřební areál jiného etnika zůstal lhostejný. Avšak touto teorií popíráme jakýkoli pocit strachu pravěkého člověka ze světa mrtvých a respektu k němu, což jsou na druhou stranu, podle způsobu jeho chování, aspekty zcela zjevné. Podobnou cestou bychom jistě mohli najít spoustu jiných více či méně protichůdných hypotéz. Jako nejpravděpodobnější se ovšem jeví poslední možnost – tedy že důvodem k osídlení pohřebního areálu byla prostá nutnost vyplývající z krajinného prostředí. Představíme – li si totiž mapu Lovosic, pak téměř na celém území města nenajdeme větší místo, kde bychom nenarazili na pozůstatky po našich předcích. Archeologicky je prokázána téměř plynulá aktivita člověka již od let 5500 př.n.l. prakticky přes celé období tzv. zemědělského pravěku. Takže při představě takto hustě využívané krajiny je téměř jasné, že zde již ve starší době bronzové jednoduše nebylo místo pro oddělování sídliště od pohřebiště. Mysl pravěkého člověka možná právě z důvodu nedostatku vhodného prostoru musela udělat nevyhnutelný kompromis, a to potlačit svůj strach z mrtvých a usídlit se na místě, kde bloudily duše zemřelých.

Ať tak či onak, úplná pravda zřejmě jednou provždy zůstane skryta. Na každý pád jak samotné pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou tak sídliště kultury únětické právem řadíme k zásadním objevům lovosické oblasti. A přihlédneme – li ke zvláštní okolnosti střetu dvou světů, posouváme význam záchranného archeologického výzkumu ještě dál. Rozsáhlý plošný výzkum z roku 2002 na katastru Lovosic se pak dá bez nadsázky označit za jedinečný a obdivuhodný, navíc ještě okořeněný kouzlem archeologických hádanek a záhad.

Autor: Bc. Marek Půlpán, ÚAPP Most