Příběh první: Odchod Sokola a národovce před fašisty do ústraní
Příběh Jaroslava Scharfa, starosty Sokola a lovosického zastupitele za 1. republiky.
Hrdina našeho vyprávění se narodil 18. února 1885 v Milešově, v rodině místního ševce (ševcem byl v Lovosicích i jeho děd Georg); matka Marie prý byla porodní bába. Rodina se přestěhovala do Lovosic, kde jeho otec Adolf povozničil a snad také i ševcoval. Do školy chodil v Lovosicích a vyučil se zedníkem, ale zedničinu asi moc nedělal. Odešel pracovat na dráhu, a to ke společnosti C. k. státní dráhy v Lovosicích, kde pracoval jako posunovač, později asi jako nějaký vedoucí party, protože v té době se psal podúředník. Jaroslav se 5. října 1908 oženil s Annou, rozenou Fialovou z Rousovic u Mělníka, a měli spolu dvě děti, syna Josefa a dceru Zdeňku. Pan Scharf byl jmenován členem správní komise pro vedení města Lovosic, která měla první schůzi 18. prosince 1918. Od té doby byl často v zastupitelstvu města, členem různých komisí, prostě velice činorodým občanem města. Byl také aktivním členem strany národně socialistické a Sokola.
Pro své tvrdě protiněmecké přesvědčení a vyvíjenou činnost začal mít obavy, co se bude v Lovosicích po příchodu hitlerovců dít. Jeho přítel pan Holub, statkář (snad nájemce) na Podhoře pod Házmburkem, pana Scharfa varoval před možným postihem od lovosických Němců a nabídl mu bydlení, jako útočiště před možnou německou perzekucí.
Jak uvádí vnuk Jaroslav Scharf: „Děda nabídku přijal a s babičkou a dcerou se na Podhoru v srpnu nebo září 1938 přestěhovali. Lovosičtí Němci dědu skutečně po 10. říjnu hledali. Doma byl otec, provedli domovní prohlídku, našli sokolské vzduchovky. Tátovi nějakou tu ránu strčili, a zavřeli ho do sklepa v budově dnešního internátu, kde pobyl několik málo dnů. Vzduchovky zabavili. Pokud mne paměť neklame, tak děda jezdil na kole na výkopy pro benzinovod z Hydrawerke (po válce Stalinovy závody) snad do Hněvic. Jestli to bylo nařízené, nebo jezdil si přivydělat, to opravdu nevím. Na Podhoře děda pobyl až do konce války, já jsem tam byl také, v Lovosicích byly často letecké poplachy, tam bylo klidněji.“
V pohraničí docházelo k útokům fašistů z řad našich Němců na představitele státní moci. 17.9.1938 SdP vytvořila vlastní vojenskou organizaci – Sudetoněmecký dobrovolnický sbor. Ten měl na svědomí do 1. října 300 záškodnických akcí a přepadů a 110 lidských obětí.
Příběh druhý: Cesta do ciziny
Z pamětí Otto Sulka, narozeného v Lovosicích 1. dubna 1924. Vzpomínky byly napsány v roce 1999 v Kanadě. Kráceno.
… Pořád si ještě pamatuji na onu dobu v roce 1938, kdy se politická situace stávala stále kritičtější. Bylo mi teprve čtrnáct let. K nejhorším vzpomínkám z té doby počítám nenávist, se kterou jsme se setkávali u lidí, které jsme znali mnoho let. Někteří z nich byli dříve dokonce „u nás“ v sociálně demokratické straně. Snad bylo odmítání vztaženo zpětně na činnost otce, který pravidelně míval na oslavách 1. máje hlavní projev jako odborář a městský radní v německé i české řeči. Několik týdnů před obsazením Lovosic jsem se zúčastnil ještě stanového tábora Socialistické mládeže v Bílině a slavnosti sociálně demokratického tělovýchovného dělnického spolku ATUS (Arbeiter Turn- und Sportverein, obdoba české Dělnické tělocvičné jednoty) v Trmicích. Ještě koncem srpna jsme podnikli jako členové ATUS cestu na Zadní Cínovec k „naší“ chatě, kterou jsme tak rádi navštěvovali. Při jednom výletu do Nakléřova (Nollendorf) nám ale česká vojenská hlídka poradila, abychom v cestě nepokračovali a vrátili se. Blízkost hranic už byla příliš nebezpečná. Chamberlainova ústupná politika vůči Hitlerovi nás nechala tušit, že připojení Čech k Velkoněmecké říši je už nezadržitelné.
Začátkem září po prázdninách jsem přece jen navštěvoval 4. ročník měšťanské školy v Lovosicích. Většinu svých spolužáků jsem znal od 1. třídy, ale veškerá přátelství náhle přestala. Po asi dvou týdnech, pod hrozbou rozdělení státu, řekl otec, že v české části nalezl nové bydlení a že se tam musíme přestěhovat. Odhlásil jsem se proto ze školy. Matka dala výpověď ve svém dlouholetém zaměstnání v Olejně. Otec chtěl ale i nadále dojíždět do Ústí (Aussig) na své pracoviště v odborovém svazu továrních dělníků v Karlově ulici. Také moji bratři Walter a Franz si zpočátku ponechali svá učňovská místa v Lovosicích.
5. října 1938 jsme šli s matkou do Lovosic, abychom si odnesli rádio, které české úřady všem Němcům několik týdnů předtím odebraly. Značný počet lidí tam už čekal, ale nikdo s námi nemluvil. Když jsme dostali zpět rádio, spěchali jsme domů. Zde už byl nákladní vůz naložen naším majetkem a připraven k odjezdu. Franz a já jsme měli odjet do místa našeho nového bydliště na kolech.
Tak jsme z Lovosic odjeli, Ústeckou ulicí, pak hlavní ulicí kolem radnice, kde otec působil dlouhá léta jako městský radní a školní rada, kolem tržiště, kde se konávaly oslavy 1. máje a pak Terezínskou ulicí. Vyhýbal jsem se pohledům lidí. Jeli jsme tak rychle, jak jsme mohli. Teprve když už jsme byli kus za městem, zastavili jsme a pohlíželi jsme zpět na město, které mi třináct let z mých čtrnácti bylo domovem: komíny továren, věže kostela a radnice a v pozadí Lovoš, náš domácí kopec a cíl mnoha procházek. Museli jsme pokračovat v jízdě.
U města Terezín byl už vystavěn nový hraniční přechod. Jeli jsme městem na pražskou silnici, ze které jsme pak odbočili na Dolánky. Tam jsme si lehli do trávy a čekali na náš nákladní vůz. Nový domov byl selský dům na vesnici. Později jsme jednou večer stáli před vesnicí a viděli na kopcích Středohoří oslavné vatry nacistů. Se slzami v očích jsme šli domů. (Konec citace.)
Příběh pokračoval odjezdem rodiny Sulkových do Londýna a Kanady, bojem všech tří bratří Sulků proti nacistům. Pan Otto Sulek sloužil během války v Royal Canadian Air Force, v bombardovací eskadře. V prosinci 1944 byl sestřelen a dostal se do německého zajetí. Při výslechu uvedl, že jeho otec se dostal do Kanady jako dítě a on že se tam narodil. Pět měsíců v německém zajetí díky své duchapřítomnosti přežil. Po válce se vrátil zpět do Kanady.
Příběh třetí: Útěk v posledním okamžiku
Příběh prvního lovosického starosty v období let 1918-1919, lovosického advokáta Dr. Karla Tippmanna a jeho choti, spisovatelky Marie Tippmannové.
JUDr. Karel Tippmann (*2. 4. 1876) bydlel s chotí Marií (*17. 9. 1886) v ulici Dr. Kubitschky/Kubitschkagasse č. p. 24 v Lovosicích. Jejich děti byly v době obsazování Lovosic již dospělé a bydlely mimo Lovosice. Manželé Tippmannovi byli od počátku svého pobytu v Lovosicích zapojeni do boje o český ráz lovosického okresu. Při jejich příchodu do Lovosic bylo v okrese 27% přihlášených Čechů, před okupací v roce 1938 již 49%. Paní Marie byla členkou Československé národní demokracie a od r. 1926 zemskou poslankyní. Oba manželé se od počátku života v Lovosicích a rovněž ve 30. letech velmi angažovali pro českou otázku a spolupracovali i se Stráží Obrany Státu. To jim ale přineslo pronásledování nacisty.
JUDr. Karel Tippmann (dále citace z dopisu spisovatelky v r. 1961 )
…na přímý pokyn Národní rady zůstal na svém místě, aby byl nápomocen při plebiscitu; neopustil Lovosice, ale ve shonu, který nastal, když byl plebiscit odvolán, nebylo mu to oznámeno. Zůstali jsme na místě do poslední chvíle a utekli v noci (když už přicházelo německé vojsko), do Libochovic. Nevzali jsme sebou nic, kromě tří obrazů. V Lovosicích jsme nechali kromě celého zařízení, nábytku, šatů a prádla, prostě všeho, i knihovnu, vlastně náš jediný skutečný majetek. Manžel ovládal několik jazyků, v knihovně byly knihy české, francouzské, ruské, německé a anglické. Okupanti jich odvezli, když otevřeli byt, dvě nákladní auta. Při útěku nesl manžel v batohu na zádech nejmilejší knihy. Nevzal si sebou ani zlaté hodinky, které mu otec věnoval, když udělal doktorát. Já jsem tak přišla o všechny své romány a nyní je sháním, abych je zanechala jako památku vnučce. (Konec citace.)
Tippmannovi se uchýlili k příbuzným do Libochovic, v seznamu uprchlíků v Libochovicích je Dr. Karel Tippmann, advokát, uveden 12. října 1938. Rodina se odstěhovala do Neveklova u Benešova, ale museli se odstěhovat, v prostoru Neveklovska byla zřízena střelnice SS. Během okupace se manželé stěhovali celkem pětkrát. Rodičům pomáhala úsporami dcera JUDr. Barbora Tippmannová, úřednice Škodových závodů, jinak žili z prodeje obrazů a hlavně je živily honoráře za vydávané knihy a články v časopisech. Nakonec koupil doktor Tippmann v Hradci Králové „mrtvou“ kancelář po zemřelém JUDr. Janků (kancelář bez klientely), ale byl při ní alespoň byt. Advokátní komora mu v Hradci nabídla i místo, ale těžká choroba mu práci překazila, ještě za okupace JUDr. Karel Tippmann umírá. Určitě mu přitížilo, když byl syn Karel, také vystudovaný právník, nejprve totálně nasazen, později vyšetřován v Petschkově paláci a vězněn. Lovosičtí Sokolové jemu a ostatním zemřelým ve válce věnovali při výborové schůzi 5. září 1945 pietní vzpomínku; Dr. Tippmann byl nejen dlouhá léta členem Tělocvičné jednoty Sokol Lovosice, ale po mnoho let členem nebo předsedou rozhodčí komise Sokola.
Příběh čtvrtý: Do české školy s pasem
Vzpomínky Zdeňka Berana narozeného v roce 1932.
Jeho tatínek Vlastimil Beran byl pekařem v Myslivecké ulici, pekl chléb, rohlíky a housky, i koláče a jiné sladké zboží. (Pan Beran vzpomíná, že houska stála 25 haléřů, ale za korunu jich bylo pět.). Maminka chodívala uklízet do kanceláře pana Dr. Tippmanna a starala se o 4 děti. Otec byl jako většina lovosických Čechů v různých českých spolcích, byl členem Klubu českých turistů v Lovosicích a sociálním demokratem.
Dne 1. září 1938 začal malý Zdeněk chodit v Lovosicích do 1. třídy české školy, ale škola někdy po 15. září přestala fungovat. (V pohraničí byly po Hitlerově projevu na sjezdu nepokoje, 23. září vyhlášena všeobecná mobilizace a konečně v noci z 29. na 30. září byla podepsaná potupná Mnichovská dohoda). Obsazování pohraničí začalo 1. října, do Lovosic (brzy potom Lobositz) vjela fašistická vojska 10. října. Malý Zdeněk stál s maminkou u kostela a pamatuje si, jak se nějaký český důstojník spolu s německým dohadují nad rozloženou mapou. Do školy už v roce 1938 v Lovosicích nechodil, česká škola byla zlikvidována a v budově byl zpočátku umístěn německý učitelský ústav. Maminka ho doma učila číst, psát a počítat, a to až do dubna 1939. Zbytek školního roku dochodil v Bohušovicích, ale nedostal ani pořádné vysvědčení, jen strojem psané potvrzení, že může postoupit do 2. ročníku.
Jak vůbec došlo k tomu, že směl malý Beran jezdit do české bohušovické školy? Pan Beran si pamatuje, že musel jet s otcem do Litoměřic, do kanceláře nacisty Illinga, který zastával úřad Landrata v kraji Litoměřice. (Illing bydlel v Lovosicích pod Lovošem v oblasti dnešní lokality Vinný lis.) V kanceláři na sebe otec Beran a Landrat Illing řvali, Beran česky (německy uměl perfektně) a Illing německy (česky uměl také), až přiběhla ochranka, kterou ale Iling poslal pryč. Nakonec chlapec dostal pas, aby mohl dojíždět do Protektorátu Čechy a Morava do české školy. Jeho otec se nebál a dokázal se postavit i německé zvůli.
Chlapec nejprve dojížděl do Bohušovic vlakem (na nádraží měl jeho strýček hospodu, takže tam někdy přespal), na kole nebo pěšky. Další rok začal chodit do školy v Terezíně, tam ale začala koncem roku 1941 příprava přeměny města na ghetto, tak znovu změnil školu a přestoupil do české školy v Třebenicích; jezdil tam vlakem, na kole nebo autobusem anebo byl přes týden u babičky. Vzpomíná si, že do české školy s ním jezdil ještě Karel Lžičař ze Sulejovic. Důvod, proč jim to bylo povoleno, pan Beran nezná, ale domnívá se, že Illing byl tak velký pán, že o takové maličkosti mohl rozhodnout sám. Do Třebenic jezdil i do měšťanky.
Vzpomínku má i na nešťastný 8. květen 1945, kdy přijel z Třebenic na kole, doma nikdo nebyl a dům byl prázdný, šel tedy do hostince za tratí, kterou vedly 2 sestry Němky a kde se scházeli Češi. Před hospodou se již řadil průvod, (pan Beran myslí, že to byly trojstupy a přejezd přešlo asi 50 lidí), který se chystal přivítat přijíždějící ruské tanky. Pak ale začal chaos, průvod se setkal s utíkajícími Němci, někdo vystřelil, spadly závory a na přejezdu se zastavil pancéřový vlak s esesmany, kteří začali na Čechy střílet z kulometů. Tehdy bylo v Lovosicích zastřeleno 8 lidí, mezi nimi i jeho dědeček Otakar Beran a bratranec Rudolf Chrpa. (Oběti masakru mají na bývalé „Olejně“ pamětní desku a ulice nese na jejich památku název Ulice 8. května.) Chlapec byl událostmi otřesen a vrátil se domů. Vždyť i on mohl být mezi mrtvými. Ještě si pan Beran vzpomíná, že při odsunu si lovosičtí Němci jako tlumočníka vyžádali jeho otce, asi proto, že byl spravedlivý a nechoval se jako někteří Češi, kteří rabovali a kradli anebo Němce bili.
Během války se Čechům nežilo v Lovosicích volně, mnozí byli perzekuováni; trestán byl poslech cizího rozhlasu, pomoc vězňům apod. Trestáni svými soukmenovci byli pochopitelně i demokraticky a lidsky smýšlející Němci.
Příběh pátý: Kaplan Hermann Schmid a jeho osudy v Lovosicích
Příběh faráře Dr. Hermanna Schmida před válkou, za války a po válce.
Hermann Schmid se narodil 28. 7. 1907 v rodině ředitele vyšší lesnické školy v Nových Zákupech. Druhý den po maturitě na gymnáziu na něj při brigádě u strýce v papírnách spadl nově montovaný stroj a musel se podrobit amputaci pravé nohy. Tragédie ho však nezlomila, naopak mu dodala energii ke studiu, prohloubila jeho víru v Boha a lásku k lidem.
V letech 1927 – 30 studoval přírodní vědy na německé pražské univerzitě a souběžně v období 1928-9 na obchodní akademii v Praze. V roce 1929 si přibral studium na právnické fakultě, při promoci v červnu 1934 získal titul doktora práv. Na konci roku 1934 úspěšně složil i státní zkoušku z českého jazyka. 1. ledna 1935 nastoupil jako finanční koncipista na berní správě v Praze II. Po slibném začátku kariéry se však vzdává 30. 6. 1937 všech funkcí a rozhodl se pro kněžské povolání. Studium teologie začal na Katolické teologické fakultě v Innsbrucku v září roku 1937 a pokračoval od září 1939 v Praze. Vysvěcen byl 31. května 1942 v kapli sv. Vavřince v Litoměřicích a od 1.8. téhož roku působil jako kaplan v Lovosicích a Sulejovicích. Tam měl brzy velké problémy s gestapem, protože se podezřele stýkal s českou menšinou a kázal i česky. Spolupracoval i s českou ilegální skupinou.
Sám to líčil s lehkou ironií: „Měsíc jsem byl v Lovosicích a už jsem musel výslechům na gestapo. Že údajně spolupracuji s českou ilegální skupinou. Já si spíš myslím, že to bylo proto, že moje ministrantsko – fotbalové mužstvo poráželo ve všech zápasech Hitlerjugend.“ Pro svou nespolehlivost byl přeložen do němečtějšího prostředí Jablonce nad Nisou; měl být poslán na nucené práce, ale pomohla mu amputovaná noha.
V květnu 1945 se směl vrátit jako farní administrátor do Lovosic, ale problémy ho čekaly i nadále. Gestapo ho vinilo, že se věnoval i Čechům, komunisté mu nechtěli naopak prominout, že působil i mezi zbytky neodsunutých Němců. Přestože byl zařazen na přední místo občanů německé národnosti, kteří během okupace neměli nic společného s nacismem, byl dvakrát zařazen do odsunu. Dvakrát jej lovosičtí farníci dokázali z nákladního vlaku plného lidí vytáhnout zpět. Dovolení zůstat v Československu získal i pro maminku a sestru Elfi, bratři Stefan a Hans odešli do zahraničí. Jeho kázání byla farníky velice oblíbená a mnozí na něj dodnes v Lovosicích s láskou vzpomínají. Komunistům byl ale oblíbený farář velice nepohodlný a proto byl nakonec odsunut na „ztracenou vartu“ do Čečelic u Mělníka, kde strávil dlouhých 40 let a kde 10. prosince 1994 umírá.
Na pěti osudech bylo zmíněno obsazení Lovosic a tento neblahý zásah do života českých i německých lidí. Opravdu pozoruhodné je, že poválečné dění zasáhlo nedobře do jejich dalšího života – vyhnul se tomu jen pan Sulek, ten se ale do Československa nevrátil. Paní Tippmannová musela přestat psát, protože její žánr nebyl socialistický realismus a na činnost její a jejího muže pro českou menšinu se „zapomnělo“. Pan Scharf se znelíbil i novým vládcům a odpykal to vězením. Farář Schmid byl odsunut do Čičelic, aby se na něj zapomnělo (nestalo se tak). A panu Beranovi alespoň zrušili Junáka a jeho otci asi sebrali živnost. A při tom všichni na konec války a návrat do hranic a politického systému bývalého Československa všichni tak čekali…
Autor: Eva Hozmanová