O neoficiálním praporu města

Po roce 1990 vznikl v prostředí lovosické samosprávy symbol vnímaný jako „městský prapor“. Jeho podobu lze stručně popsat: List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý a modrý, uprostřed litu městský znak ve štítě a nad ním ve žlutém pruhu modrý nápis Město Lovosice. Modré třásně po obvodu listu zařazují prapor mezi takové, které nebyly určeny ke každodennímu užití. Rozdíl mezi vlajkou a praporem spočívá ve způsobu užívání – vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka a prapor je pevně přichycen k žerdi. V roce 2004 byl novelou zákona o obcích změněn dosud užívaný termín „prapor“ ve prospěch termínu „vlajka“ s vysvětlením, že právě vlajka vytahovaná na stožár pomocí lanka je způsob užití obecního a městského symbolu nejčastější.

Zmíněný lovosický symbol je díky výše uvedené definici praporem. Jeho zásadní vlastností je neoficiálnost. I když po roce 1990 existovala (a existuje dodnes) instituce Poslanecké sněmovny PČR mající v náplni schvalování obecních a městských symbolů, nebyl uvedený lovosický prapor do schvalovacího řízení nikdy postoupen. Není tedy řádně konstituován. Je však jisté, že v uvedené podobě by nemohl schvalovacím řízením v PSPČR projít. Pro zásadní pochybení v koncepci a konstrukci praporu by nemohl být schválen ani před lety, stejně jako dnes. Dva vodorovné pruhy v barvě žluté a modré jsou sice správně a v duchu pravidel odvozeny od znaku. Nemohou však vedle sebe existovat dvě města užívající stejného symbolu – takový prapor má například město Písek (viz níže). Odlišnost by mohl způsobovat užitý znak města. Taková konstrukce vlajky je však odmítána. Zásadní překážkou ve schválení je také nápis. Tím nemohou být obecní a městské vlajky doplňovány. I kdyby byly všechny překážky pro zdárný průběh schvalovacího procesu odstraněny (znak a nápis), přesto by ke schválení nemohlo dojít pro kolizi „čistého“ listu s vlajkami jiných měst. Ještě nedávno by takovou kolizí byla modro – žlutá vlajka města Litoměřice, která byla v odborných vexilologických kruzích vnímána jako vlajka historická. Nehistoričnost litoměřické modro – žluté vlajky jsem vypracovanou rešerší nejméně zpochybnil, resp. vyvrátil. Od roku 2002 má město Litoměřice zcela nový prapor, na jehož list byl přepsán znak města.

Nelze městu bránit, aby popsaný a komentovaný neoficiální prapor byl užíván. Chce-li město Lovosice mít nezpochybnitelný a řádně konstituovaný symbol v podobě vlajky je nutné navrhnout ji zcela nově.

 

Návrh oficiální vlajky

Stejně jako znak, měla by i vlajka mít takovou podobu, aby její zaměnitelnost s jinou byla vyloučena. Proto nemůže být řádně konstituována taková nová vlajka, jejíž podoba je shodná s vlajkou již jiným městem nebo obcí používanou.

Vlajky měst a obcí se podle nepsaného pravidla odvozují od znaku. Lze říci, že tím je podpořena možnost variability podob vlajek. Barva štítu a hlavní figury je obvykle kombinována na list vlajky v podélných pruzích stejné šířky. Problémem návrhu nové vlajky je nesnadnost nacházení nepoužitých variant, protože kombinace dvou, tří i čtyř podélných pruhů v barvách modré, červené, bílé, žluté a zelené jsou v podstatě vyčerpány.

Co při návrhu městské vlajky nelze a co již není možné:

Nelze vytvořit prapor ze dvou vodorovných či svislých pruhů v barvě modré a žluté korektně odvozený od tinktur znaku – modrého štítu a zlatých figur hradby a věží. Vlajku ze dvou vodorovných pruhů, žlutého a modrého používá město Písek a Benešov a pražská městská část Vyšehrad. Jsou ve všech případech používány jako vlajky (prapory) historické.

Odlišnost od jiných městských praporů nelze způsobit položením městského znaku ve štítě na list praporu (!). Takto nově utvořené vlajky jsou parlamentním podvýborem pro heraldiku a vexilologii striktně odmítány a to i přesto, že existují historické městské prapory utvořené právě uvedeným způsobem (např. Opava, Nymburk, Karlovy Vary, Jičín, atd.).

Nelze použít na vlajce jiných barev než těch, které jsou ve znaku. V případě Lovosic přicházejí do úvahy pouze tři barvy – modrá (štít), žlutá (hradby, věže, lev) a červená (střechy věží).

Co při návrhu městské vlajky lze:

Odlišnost od již užívaných vlajek lze učinit jednak zmnožením pruhů a růzností jejich šířek. Využitím různých geometrických tvarů – např. klínů.

Odlišnost lze také způsobit použitím znamení z městského znaku. V případě Lovosic je možné použít znakové figury ze štítu tak, že jsou z něj extrahovány a v podstatě použity bez „orámování“ linií štítu. Stejně tak lze použít část znaku, která je pro lovosický městský znak typická a od jiných, stejně utvořených městských znaků odlišující – takovým zcela mimořádným a specifickým odlišením je lev a mříž.

I když bylo v odstavci „Co nelze…“ jednoznačně konstatováno, že nelze na vlajce užít městského znaku ve štítě, existuje možnost, jak tento jinak správný a korektní vexilologický požadavek „obejít“. Pokud chce město mít na vlajce městský znak a je zřejmé, že takovou podobu nemůže Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR schválit a je také zřejmé, že užívání takové vlajky nelze ani regulovat, omezovat a ani zakázat, pak zbývá jediná možnost. Nechat schválit vlajku bez znaku a takto schválenou vlajku pak doplnit znakem. Doplnění vlajky znakem není možné vždy. Je tedy nutné vytvořit takový návrh vlajky, který je korektně odvozen od znaku, je schválitelný a udělitelný a zároveň je pak doplnitelný znakem. Při tomto postupu je vhodné, například vyhláškou o užívání městského znaku a vlajky, dát vzniknout dvěma kategoriím městské vlajky – první je podoba vlajky schválená a udělená, která bude určena pro všeobecné užití a druhá vlajka se znakem, jejíž užití bude regulováno a určeno pouze k vyjmenovaným potřebám a účelům – k označení městského úřadu a k užití starostou města. Taková vlajka může být nazvána například „slavnostní“.

Podoba předkládaných návrhů městské vlajky vychází z podoby a barevnosti městského znaku a znakových figur. Snahou bylo přenést i na vlajku informace obsažené ve znaku a zachovat do určité míry její schopnost ikonografické výpovědi. Vexilologická terminologie popisující vlajky je odlišná od heraldické a proto existují rozdíly v pojmenování a popisování téže figury, či téhož jevu. Velikost vlajky je dána poměrem šířky listu k jeho délce 2 : 3.

Autor: Stanislav Kasík, Heraldická kancelář „DAUPHIN“, Roudnice nad Labem