Šibenice u Lukavce

Nedaleko Lukavce, směrem na Lovosice stávala šibenice.
Zmínku o ni nalezneme ve starých pramenech již kolem roku 1702. Tehdy odsouzený na smrt musel nejprve ujít na popravu z Lovosic pěkný kus cesty a to od Starého rybníka z lovosické strany (od cukrovaru) ke kapli Bratrství, později zvanou tzv. U třech křížů (dnes je to kaplička  ,,Srdce Ježíšova“ a stojí na křižovatce u cukrovaru, směrem na Siřejovice), kde byla poskytnuta odsouzenci duchovní útěcha na jeho poslední cestě. Po rozhřešení a zpytování svědomí, pokračoval odsouzený směrem k šibenici kolem pole, které se táhlo od kaple Bratrství, směrem na Lukavec, tomu poli se říkávalo „Šibeniční pole“.
Šibenice původně stála v místě, kde se dodnes říká na Johance (dnes zde stojí výcvikové středisko pro psy) a samotná katovna stávala opodál, v místech dnešního železničního nadjezdu.

Zápis v gruntovní knize z roku 1729 nazývá toto místo jako »U lovosického hrdelního práva«. V těch dobách míval každý vrchnostenský úřad hrdelní právo a popravčí místo, svou šibenici.
Marie Terezie v  roce 1766 toto hrdelní právo nižším vrchnostem odňala a tak měly v litoměřické oblasti právo hrdelní jen soudy v Litoměřicích a v Ústí nad Labem.
Na památku, byla v místech šibenice, postavena barokní socha Svaté Barbory, kterou nechalo r. 1776 město Lovosice zhotovit, za 70 zlatých u sochaře Bartoloměje Edera z Budyně nad Ohří.
Po více než sto letech, byla socha na náklad Josefa Krna, majitele hotelu
»U dráhy« (na místě dnešního areálu Kulturního střediska Lovoš), renovována a přemístěna do malého lapidária za kostel Svatého Václava v Lovosicích.

Lapidárium barokních soch vzniklo na východní straně kostela v roce 1909 a 1952. Jedná se o kamenné plastiky, které jsou zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, které tvoří nejenom působivý urbanistický prvek, ale i doklad vysoké uměleckořemeslné úrovně našich předků. Sochy Svaté Barbory, Svatého Floriána, Svatého Vavřince a Svatého Jana Nepomuckého se dostali do havarijního stavu zejména vlivem povětrnostních podmínek a byly restaurovány v 70. létech 20. stol. a později také v roce 1986 a naposledy prošli sochy renovací v roce 2006.

Podstavec sv. Barbory nese jednoduchý nápis:
S: BARBARA ORA PRO NOBIS A 1776 
( Svatá Barboro oroduj za nás.)

Posledním oběšeným na lukavecké šibenici, byl Florián Edelmann. Který byl dne pátého února 1758 litoměřickým soudem předán lovosickému městskému soudu, nad nímž byl vynesen rozsudek trestu smrti oběšením, potvrzený odvolacím soudem v Praze. Poprava byla vykonána osmnáctého srpna 1758 na šibenici litoměřickým katem.

Město Lovosice mělo v souvislosti s touto exekucí vydání šedesát zlatých a třicet sedm krejcarů.

Poslední lodní mlýn na Labi

Náhodná shoda událostí způsobila můj zájem o dávného rodáka z Lukavce. Před časem jsem ve svých písemnostech objevil barevný pohled, který mi v roce 1943, coby malému chlapci, poslal můj děda. Pohlednice byla kolorovanou fotografií posledního lodního mlýna na Labi. Na rubu fotografie bylo napsáno, že poslední mlýn náležel starému Rosenkranzovi z Píšťan. Mezi pamětníky se rovněž tradovalo, že měl být zhotoven model tohoto mlýna, nebylo ale známo, jestli skutečně existuje, případně kde se nachází.

Ve stejné době jsem organizoval návštěvu členů a příznivců Občanského sdružení Muzeum lovosicka, starých restaurovaných mlýnů v Zubrnicích. K překvapení návštěvníků je zde zmíněný model lodního mlýna, zhotovený v měřítku 1:35, vystaven. Tyto dvě téměř současné události podnítily můj hlubší zájem nejen o mlýn, ale i o onoho posledního mlynáře. Od likvidace mlýna v roce 1911 do dneška došlo k tolika událostem (války, politické a hospodářské změny), že přes pátrání v mnoha archivech i muzeích se dosud nepodařilo zjistit vyčerpávající informace ani o mlýnu, ani o mlynáři.

Co jsem tedy dosud o mlynáři zjistil: posledním mlynářem byl Josef Rosenkranz, narozený 6. srpna 1854 v Lukavci, č.p. 36 v dnes již neexistujícím domě.
Byl prvorozeným ze šesti dětí, manželů Franze, chalupáře z Lukavce a Anny roz. Morgensternové z Března u Velemína.

Kdy se stal posledním mlynářem mi není dosud známo. Prameny uvádí, že se za něj provdala Therezia, vdova po předchozím majiteli mlýna Josefu Fieberovi z Mlékojed, který mlýn vlastnil od 3.8.1880. V té době bylo Josefu Rosenkranzovi 26 roků a lze tedy spekulovat, že mohl být pro práci ve mlýně najat. Nebylo by pak nepravděpodobné, kdyby si jej později vdova po Fieberovi, jako znalého mlýna vzala za manžela, i když byla o 11 let starší než on. Ve státním archivu v Lovosicích se nachází vzácný snímek Josefa Rosenkranze, pořízený v červenci roku 1940. Poměrně známý, kolorovaný snímek lodního mlýna v Lovosicích, pochází z roku 1902 a je na něm s největší pravděpodobností zachycen i námi sledovaný poslední mlynář Josef Rosenkranz, tehdy již pravděpodobně občan Píšťan, kam se při sčítání roku 1921 hlásil.

Pátrání po osudech mlýna i mlynáře neuzavírám. Mlynářem posledního lodního mlýna na Labi Josef Rosenkranz nepochybně byl. Byl-li také jeho majitelem, není dosud jasné. Při sčítání jako povolání uvádí „soukromník“, manželka žádné neuvádí. Známé prameny uvádějí jako poslední majitelku Therezii, jiné zmiňují jejího manžela Josefa. S díky přijmu od laskavých čtenářů jakékoliv další informace, týkající se mlynáře i mlýna.

Zdeněk Kaftan 2013

Materiál získaný kopiemi archiválií archivu v Lovosicích