Václav Mládek

*18.4.1942 v Ledčicích u Roudnice

Mistr sportu Václav Mládek byl v době, kdy jako vytrvalec reprezentoval Československo, nejznámějším občanem města Lovosice. Budoucí slavný sportovec chodil do školy chodil v Úštěku a po dokončení osmiletky se vyučil v Ústí nad Labem – Krásném Březně zedníkem. Ještě před vojnou v r. 1961 se ve své disciplině stává mistrem republiky dorostu a v srpnu 1961 nastupuje vojenskou presenční službu do Rudé Hvězdy Praha. V tomto oddílu hostuje trvale i po odchodu do civilu. Aktivní oddíl atletiky a možnost získání bytu ho přivádějí do stavební údržby Severočeských chemických závodů Lovosice, kde pracoval 29 let. Trenérem úspěšného sportovce byli Miloš Písařík a Petr Kavan. Díky Písaříkovi dosahoval Mládek 20 let vrcholné výkony v bězích (vystřídal 1500 m, 3000 m, 5000 m, 10000 m a maraton), aniž by po skončení sportovní kariéry měl kondiční problémy.

Mládek byl účastníkem ME 1969 v Aténách a ME 1974 v Římě v maratonu. Za těch 20 let v atletice byl 12x mistrem ČSSR na dlouhé tratě a v maratonu. Třikrát vyhrál slavné Běchovice a také několik mezinárodních maratonů. Mládek skončil se závodní činností posledním maratónem až v roce 1985. Za výkony a vzornou reprezentaci obdržel v roce 1971 čestný titul Mistr sportu ČSSR. Po restruktualizaci údržby SCHZ odešel Mládek do Litoměřic k stavební firmě HANZL s.r.o. V roce 1998 byl při cestě na kole do Litoměřic do práce sražen autem. Těžce rozdrcená ruka ho pak dovedla až do invalidního důchodu. Na sport ale nezanevřel a působil v oddílu kopané do roku 2005 jako trenér a funkcionář.

Antonín Kratochvíl

Lovosický rodák, fotograf Antonín Kratochvíl, měl pohnutý osud. Rodiče byli označeni po únorovém puči 1948 za třídní nepřátele a odsunuti i s dětmi na náklaďáku z Lovosic do obce Vinoř do tábora na převychování. Antonín neměl v ČSSR žádné vyhlídky na vzdělání. Proto dne 13. září 1967 opustil u Znojma české hranice a putoval přes Jugoslávii do Rakouska, kde skončil na dva roky v rakouském uprchlickém táboře.Chvíli se bezcílně a bez dokladů protloukal Evropou, byl i v cizinecké legii, ze které po zranění uprchl. Poté vystudoval výtvarnou akademie v Utrechtu.  V roce 1972 odjel do Spojených států a tam začal pracovat pro prestižní  noviny a časopisy. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. V roce 1972 byl Kratochvíl přijat do asociace fotografů BFA. Americké občanství získal fotograf v roce 1975. V roce 2000 dostal Antonín Kratochvíl zpět české občanství a při oslavách 400 let povýšení obce Lovosice na město mu bylo uděleno čestné občanství našeho města. Časopis American Photo zařadil Kratochvíla mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA. Antonín Kratochvíl je počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou střídavě v New Yorku a Česku, a má tři syny.

MUDr. Josef Šváb

(* 15. 8.1910 – + 11. 2. 2000)

Čestné občanství uděleno in memoriam 15.6.2000.

Josef Šváb se narodil 15. srpna 1910 v jižních Čechách v obci Chyšky u Milevska. Tatínek pracoval jako pošťák a maminka jako zemědělská dělnice. Byl sedmým dítětem v rodině, ale prvním a dlouho očekávaným chlapcem. Rodiče si přáli, aby vystudoval na kněze. Přineslo by mu to jistě solidní společenské postavení i slušné finanční zajištění. Josef tedy nastoupil do Českých Budějovic na gymnázium. Po úspěšné maturitní zkoušce byl přijat na kněžský seminář. Stalo se ale něco, co nikdo nečekal. Mladý Josef se vzepřel vůli rodičů a odešel do Prahy studovat medicínu. Musel si ale veškeré nemalé náklady na studium hradit sám. Naštěstí mohl bydlet u jedné ze svých sester, která žila v hlavním městě, na Pankráci. Těsně před promocí Němci ovšem zavřeli české vysoké školy a Josef Šváb odešel pracovat jako medik do nemocnice v Prčicích. Zde se seznámil se svojí budoucí manželkou, tehdy už lékařkou Ludmilou Foltýnovou (1910). Ta stihla promoci ještě před uzavřením škol a v Prčicích zrovna absolvovala svou první praxi.

V roce 1940 se Josef a Ludmila vzali. Mladí novomanželé Švábovi se přestěhovali do Libice nad Cidlinou k rodičům Ludmily. Tady si doktorka Švábová zařídila s manželem zubní ordinaci. Společně provozovali soukromou praxi až do roku 1947. Tehdy Josef Šváb konečně mohl dokončit svá studia na fakultě všeobecného lékařství včetně dvouleté nástavby zubního lékařství. Ve stejném roce se oba zubní lékaři zareagovali na výzvu na pomoc pohraničí a spolu se svými dvěma malými syny, Josefem (1940) a Janem (1943), se přestěhovali do Lovosic. I tady pokračovali ve své zubařské praxi a otevřeli si ordinaci. Počátkem padesátých let, po měnové reformě, byla ale „znárodněna“. Po likvidaci soukromé praxe se doktor Šváb aktivně angažoval při vzniku Okresního ústavu národního zdraví a zubního ambulatoria v Lovosicích.

Práce zubního lékaře byla jeho koníčkem a velmi dobře zvládal i manažerskou funkci vedoucího ambulatoria. Jeho zásluhou byla péče o zuby v Lovosicích na vynikající úrovni a díky svým pracovním a odborným výsledkům byl později jmenován okresním stomatologem pro okres Litoměřice. Zůstával přitom i v ambulatoriu v Lovosicích jako vedoucí a udržoval vysoký standart péče o zuby ve městě i v celém okrese. I po odchodu do důchodu byl velmi aktivní a pracoval jako vedoucí zdravotní komice u MNV. Jeho odborné kvality mu umožnily zastávat vedoucí funkce. Jako člen KSČ a vedoucí pracovník zastával i funkce politické na úrovni okresu a na pracovišti. Byl členem OV KSČ, řadu let lektorem VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu) a funkcionářem ROH. Za dlouholetou práci a politickou činnost byla udělena MUDr. Josefu Švábovi plaketa Klementa Gottwalda.

V roce 1988 odchází doktor Josef Šváb formálně do důchodu a v plné práci umírá 11. února 2000 na srdeční selhání v nemocnici v Litoměřicích. Je pohřben na hřbitově v Lovosicích spolu s manželkou Ludmilou (+ 1987).

Podle vzpomínek synů a zápisu z kroniky Lovosic (1972) zpracoval Miroslav Hvorka.

Jaromír Kozlík

*6.4.1920 – + 28.11.1993

Čestné občanství uděleno 26. září 2013

Lovosice – Zastupitelé města na svém jednání 26. září 2013 jednohlasně schválili udělení titulu Čestný občan města Lovosice PhMr. Jaromíru Kozlíkovi. Čestné občanství mu bylo uděleno in memoriam za celoživotní zásluhy v oblasti kultury, výtvarného umění a společenského života. Jaromír Kozlík je uznáván i v rámci kraje. Pro rok 2020 byl lékárník a divadelník, regionální publicista, činný v Lovosicích, zařazenv Kalendáriu regionálních výročí Ústeckého kraje. Pan magistr Kozlík byl nejen jedním z lovosických občanů uvedených jmenovitě v knize Karla Misaře Periférie, ale i sám autorem půvabného dílka Pohlednice z Lovosicka.Jeho životbyl zajímavý, složitý, ale také plný lásky k rodině, přátelům a lidem vůbec, ke kultuře, k přírodě a vlasti.

Jaromír Kozlík se narodil v obci Ředhošť pod Řípem 6. dubna 1920. Mládí prožil v Litoměřicích, kde i vystudoval gymnázium. Poté se nechal zapsat na Obchodní akademii v Praze. Bylo to v onom nešťastném roce 1939, kdy byly zavřeny české vysoké školy. Student Jaromír Kozlík byl mezi těmi, kteří byli odvezeni nacisty do Ruzyně, ale měl štěstí – byl brzy propuštěn. Válečná léta strávil jako lékárenský praktikant u své sestry – PhMr. Marie Plaché-Čermákové, která tehdy měla lékárnu ve Všetatech.  Část praxe také sloužil v Poděbradech, kde se seznámil se slečnou Helenkou Hájkovou, svou příští manželkou. Po válce dostudoval během dvou let farmacii a nastoupil do lékárny Na Rozcestí v Lovosicích, kterou tehdy vedla shodou okolností opět jeho sestra – v té době právě ovdovělá. Dne 25. října 1947 se magistr Kozlík oženil a do Lovosic přivedl na Rozcestí i svou ženu. V roce 1948 byla lékárna znárodněna. Rodinný život se panu magistrovi vydařil. V červnu 1949 se manželům narodil syn Pavel, který provozuje praxi soukromého dětského psychiatra v Děčíně a o tři roky později dcera Petra, absolventka VŠE, která žila a pracovala v rodišti matky v Poděbradech. Po zbourání lovosické lékárny pracoval pan magistr v Litoměřicích; nejprve v lékárně U matky Boží, později jako okresní lékárník. V období „Pražského jara“ v roce 1968 se stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a tato jeho „nežádoucí“ aktivita měla později za následek jeho odvolání z funkce a zařazení do funkce skladníka okresní lékárenské správy.

Magistr Kozlík měl opravdu širokou oblast zájmů. Jeho přátelé Antonín Barák a František Frühauf byli oba řediteli škol. „Především Františku Frühaufovi se podařilo přesvědčit otce ke spolupráci se školou. Ta vyplývala zase z jeho zálib: tatínek byl mimo jiné i velice všestranný a zdatný sportovec – hrál výborně tenis, volejbal a velice dobře lyžoval. Z těchto všech jeho aktivit pak vyplynula jeho ochota vést na škole zájmové kroužky – oddíly volejbalu a turistiky. Mnoho mých spolužáků díky tomu poznalo detailně krásy celého Českého středohoří, do něhož jsme pořádali pravidelné výlety. Zdravotnické vzdělání zase dalo škole možnost využít otce jako zdravotnický doprovod na lyžařské výcvikové kurzy, přičemž obsáhl zdatně i vedení lyžařského družstva. Vysokoškolské vzdělání včetně státní zkoušky z německého jazyka pak také umožnilo tatínkovi vést i volitelný předmět němčiny na základní škole,“ vzpomíná jeho dcera Petra.

Výjimečné byly kulturní zájmy pana magistra: dlouhý čas působil v ochotnickém divadle v Lovosicích a tato jeho aktivita později vyústila v dlouholeté členství v porotě v rámci festivalů Libochovické divadelní léto. Velmi intenzívně se zajímal o výtvarné umění – mezi jeho přátele patřil např. Antonín Barák, se kterým měl společný i další zájem – toulky v přírodě. V rodině pana magistra byly zavedeny návštěvní „čtvrtky“, kterých se zúčastňoval také tehdejší lovosický kronikář František Frühauf. Duší kozlíkovských „čtvrtků“ byla paní Helena, která nejen vytvářela z pozadí podmínky pro společenský život, ale na jejích bedrech ležely také veškeré rodinné povinnosti. Při tom vždy byla připravena být tou nejlepší hostitelkou pro libovolný počet přátel, kteří se po vernisáži či představení v rodině zastavili. Hloubka znalostí v oboru výtvarného umění byla ceněna i ředitelem litoměřické galérie Dr. Otakarem Votočkem, který pana magistra často pověřoval úvodním slovem při vernisážích. To zase zpětně rozšiřovalo okruh jeho známých a přátel z uměleckých kruhů. 

Kronika Lovosic, časté návštěvy litoměřického státního archívu, vzpomínky „starých“ rodáků – to byly pravděpodobně hlavní inspirační zdroje pro nápad sepsat publikaci o Lovosicku. Faktografické údaje sbíral magistr Kozlík cca 2–3 roky. Knihu Pohlednice z Lovosicka vydal v září 1992 Městský úřad Lovosice a vytiskla ji tiskárna Helioprint. Kniha byla záhy po svém vydání zcela rozebrána. Svému hlavnímu oboru věnoval PhMr. Kozlík seriál Historie lékárenství v našem regionu, který vycházel v týdeníku Nezávislý PROUD od prosince 1991 do února 1992.

Manželé Kozlíkovi se v r. 1992 přestěhovali k dceři Petře do Poděbrad; pan magistr byl v té době již vážně nemocen a 28. listopadu 1993 zemřel. Je pochován na poděbradském hřbitově, od ledna 2000 i se svou milovanou ženou. Byl to opravdu vzácný člověk.

                                                                                                          Eva Hozmanová

Pro zajímavost lze uvést, že i oba jeho nejlepší přátelé, Antonín Barák a František Frühauf, jsou nositeli titulu Čestný občan města Lovosice; ředitel Barák od dubna 1997 a ředitel Frühauf obdržel titul Čestný občan in memoriam v roce 2008. „Pan PhMr. Kozlík byl vynikající kulturní osobností Lovosic. Jeho hluboké znalosti zejména v literatuře, divadle a ve výtvarném umění byly pozoruhodné. Vzpomínám např. jak v počátku 60. let dal dohromady skupinu mladých učitelů (byl jsem též členem) a nastudoval s námi zajímavou Poemu Dvanáct ruského básníka Alexandra Bloka. Jako režisér byl velmi důsledný a vyžadoval přesnou realizaci svých požadavků. Ve sborové recitaci uplatňoval též způsob burianovského voice-bandu. Chodili jsme k němu na zkoušky po dobu asi 4 měsíců, než jsme to premiérovali. Jeho dcerka byla v té době též členkou mého Lovosického dětského sboru (!) přátelství pánů Kozlíka, Baráka a Frühaufa bylo velmi srdečné,“ uvádí PhDr. Vladimít Frühauf ml.               

Eva Hozmanová

Rudolf Kaftan

*18.6.1873 – + 2.2.1958

Čestné občanství uděleno 17.2.1947

Narodil se ve Zbečně, obci na Křivoklátsku. Jeho otec se zásluhou majitele křivoklátského panství, knížete Fürstenberka, z vyučeného zedníka vypracoval na zednického mistra. Když získal zakázku postavit okresní silnici Křivoklát – Zbečno – Sýkořice, zaměstnal dozorem na stavbě i své dva syny Františka a Rudolfa, kterým tak předurčil budoucí povolání. Protože Rudolf již od raného mládí trpěl astmatem a lékař rodičům sdělil, že se dožije nejvýše osmnácti let, poslal jej otec jen na měšťanskou školu do Unhoště, když bratr František studoval průmyslovku v Praze. Pro nedobrý zdravotní stav nebyl přijat ani na učitelský ústav v Příbrami, který měl zajistit lehčí zaměstnání. Rodinní známí chlapci zajistili v roce 1888 pobyt v rodině v Karlových Varech, kde se měl naučit německy. Protože se ale pohyboval v převážně české společnosti, velký úspěch pobyt neměl. Otec měl mnoho zakázek a současně působil jako soudní znalec na křivoklátském okrese. Zaměstnal tedy Rudolfa při vyřizování úředních záležitostí a tím začala jeho stavitelská praxe.

První větší zakázkou, na které se podílel, byla oprava zámku Nižbor, kterou otec získal a na kterou denně pěšky ze Zbečna docházel. Jak sám uvádí, pracovní doba tehdy byla od šesti ráno do šesti večer a cesta trvala dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět. V roce 1889 začal studovat čtyřletou státní průmyslovou školu v Plzni. Protože měl dobrý hudební sluch a hrával již od mlada na housle, pověřil jej profesor z pěveckého spolku „Hlahol“ z Plzně, sestavením a vedením pěveckého kvarteta. V Plzni si odbyl i svoje taneční hodiny. Po ukončení studia se vrátil domů do Zbečna. Zakázek bylo hodně, a tak hned vedl stavby nových škol v Račicích, ve Všetatech a v Krakově u Rakovníka. Za účasti několika uměnímilovných přátel ve Zbečně založili a řadu let provozovali divadelní spolek. Provozovaly se Šamberkovy hry i třeba koncert Vojty Kuchyňky, virtuóza na basu a pěvkyně Marie Dvořákové, obou z Národního divadla. Na doporučení inženýra Fifky, s nímž spolupracoval na vyměřování silnice Křivoklát – Sýkořice, se od 1. června 1894 zaměstnal jako technická výpomocná síla u knížete Maxe Egona Fürstenberka, s platem třicet zlatých měsíčně, bytem a palivem zdarma. Kancelář měl na hradě Křivoklát ve věži zvané „Huderka“. Kulturní život pokračoval i zde. V té době zvyšující se produkce chmele vyžadovala stavbu nových sušáren. Dostal zakázku postavit sušárnu v Lišanech. Po návratu na Křivoklát se dočetl, že Schwarcenberská technická sekce hledá sílu, a to s bytem, palivem a platem čtyřicet pět zlatých měsíčně. Rozhodl se na Křivoklátě nezůstat, podal výpověď a 1. června 1896, po dvou letech se ocitl v Cítolibech, nyní jako zaměstnanec knížete Schwarcenberka, kde sídlila celá stavební sekce. První prací na novém pracovišti bylo překreslení plánů na stavbu kostela v Libochovanech, které vypracoval architekt a stavitel David z Cítolib, člen kanceláře architekta Josefa Mockera, pověřeného dostavbou chrámu sv. Víta na Hradčanech. Kancelář měla široký záběr, na příklad Cítoliby, Lovosice, Postoloprty, Mšec a řadu objektů v Praze. Brzy byl vyslán, aby vypracoval návrh na pojištění cukrovaru v Sulejovicích. Ubytoval se v Lovosicích v hotelu „Černý kůň“ a jak sám zdůrazňuje, nejvíce jej překvapilo, že se zde mluvilo převážně německy. Protože schwarcenberští zaměstnanci byli jak Češi, tak Němci, docházelo mezi nimi nezřídka k různicím. Zakládání sokolských spolků rozmíšky jen podněcovaly. Rudolf Kaftan, pocházející z oblasti ryze české se samozřejmě stal sokolem. Na sokolské slavnosti v Cítolibech se seznámil s Marií Novotnou, svojí budoucí manželkou. V té době byl pověřen zaměřením hospodářských dvorů v Březně u Velemína, kde během prací bydlel, dále v Bílém Újezdě, Chotiměři a Dobkovicích. Následovalo zaměřování hospodářských dvorů na panství postoloprtském. Šéf stavebního úseku si z osobních důvodů vymohl, že se celá sekce přestěhovala do Prahy. Bydlel ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Zde i složil stavitelské zkoušky u profesora české techniky Jiřího Pacolda, byl služebně povýšen a znovu vyslán do Postoloprt, kde vedl stavební sekci. V této funkci jezdil v letech 1904-6 často do Lovosic, kde v té době byla zahajována řada staveb a on byl pověřen nad nimi dozorem. Mezitím byl na půl roku od října 1900 do března 1901 přeložen do rakouského Murau, aby zaskočil za tamního nemocného stavitele. Protože však dojíždění z Postoloprt bylo nákladné, byl povýšen a v březnu 1906 získal byt v lovosickém zámku. Oženil se 23.4.1906 v Cítolibech s Marií Novotnou.

 Jako nový úředník na panství byl povinen vykonat nezbytné zdvořilostní návštěvy u úředníků v Lovosicích sloužících. Na odboru Národní Jednoty Severočeské se tak seznámil s řídícím učitelem Em. Šrámkem, který si mu stěžoval na nedostatek českých učitelů. Česká škola v Lovosicích tehdy existovala už čtyři roky a stoupal počet žáků. Za pobytu v Praze se často stýkal se známým z Cítolib, Václavem Jerie, který měl navštěvovat lékařská studia, ale příliš na studia nedbal, ale hrával na housle v orchestru Národního divadla. Na Rudolfovo doporučení byl na školu přijat a byl tehdy chválen za velmi dobrou výuku žáků.

Jako stavitel na lovosickém panství Schwarzenberků měl na starosti hospodářské dvory, byty zaměstnanců, hostince, pivovar, cukrovar i kostely a v neposlední řadě i lovosický zámek. Jen namátkou: Lovosice, Malé Žernoseky, Sulejovice, Ovčín, Želechovice, Vchynice, Boreč, Chotiměř, Dobkovice, Bílý Újezd, Březno, Medvědice, Terezín, Žim, Libochovany…. Stavěl v Lovosicích i kruhovou cihelnu a vápenku, včetně domu pro zaměstnance. Když kníže Adolf Josef Schwarzenberk při jedné z inspekcí v Březně zjistil, že pracovní síly k hospodářským pracím jsou najímány pouze sezonně a bydlí všichni v t. zv. ratejnách, neboli čelednících, dal pokyn, aby se u všech dvorů postavily byty pro stálé zaměstnance, což samo představovalo rozsáhlou činnost. V té době ve velkém stavěl polní stodoly, které umožňovaly uskladňovat obilí na polích a mlátit jej, až to ostatní práce dovolily. Celkem tak postavil jednadvacet stodol. Vůbec první stavbou, kterou na lovosicku stavěl, byla sušárna ovoce u Vchynic, jakých bylo pak postaveno devět. Přestože v Lovosicích byly v té době v chodu tři cihelny, jejich produkce pro intenzivní stavební ruch nestačila. Započato proto se stavbou cihelny u Lhotky, kterou se ale podařilo zprovoznit až po válce v roce 1919. Za zmínku stojí, že se přitom při zemních pracích našly prastaré žernovy, mlýnské kameny, tesané zejména v době osídlení Kelty.

V roce 1914 byl Ústřední maticí školskou požádán, aby vedl nástavbu české školy, která již narůstajícímu počtu žáků nestačila. Vzápětí po snesení střechy vyhlášena mobilizace a školu obsadilo zdravotní vojsko, budova byla prozatímně zakryta a dostavěna až v roce 1919. Rudolf musel samozřejmě rovněž k odvodu, nebyl ale ze zdravotních důvodů uznán k běžné službě. Dostal ale rozkaz rekvírovat zvony pro válečnou výrobu a byl hned poslán do Krkonoš. Ponechány byly pouze zvony, které měly historickou hodnotu, ostatní musely do šrotu. Na devíti politických okresech se pohyboval převážně pěšky a k tomu ještě zdolal přes dvě stovky věží a tam prováděl identifikaci likvidovaných zvonů. Mnohde pak byl účasten toho, že se místní občané se zvony těžce loučili.

Vojenská správa v Litoměřicích jej jako znalého němčiny vyslala do Vídně, kde byl poté jmenován poručíkem technické služby a následně odvelen do Innsbrucku, aby zde pokračoval v rekvírování barevných kovů pro potřeby armády. Zde měl za povinnost rekvírovat kromě zvonů veškeré barevné kovy i v domácnostech místních obyvatel. S touto válečnou povinností tak prošel více než dvacet okresů v Horních Rakousích, Solnohradsku a Tyrolích. Prvního listopadu 1918, když si zašel k hejtmanovi v Innsbrucku pro gáži, mu onen sdělil, že je to poslední výplata, kterou mu poukazuje. Všude panoval živý ruch, doprovázený neobvyklým pohybem vojska. Dozvěděl se, že 28.října došlo v Čechách k převratu a že tím pro něj válka končí. Opatřil si cestovní rozkaz k cestě domů a teprve na nádraží v Innsbrucku ve všeobecném zmatku zjistil, jak nesnadné bude cestovat domů. Několik dní předtím se potkal se známým, učitelem Lehnerem z Třebenic. Spolu se jim potom podařilo dostat do vlaku, kterým ze Ženevy cestovala česká delegace, Kramář, Klofáč, Rašín,… do Prahy.

Po skončení války bylo ihned započato s dokončením stavby kruhové cihelny ve Lhotce, protože se opět rozmohla stavební činnost. Okresním hejtmanstvím v Litoměřicích byl 16. prosince 1918 jmenován členem správní komise při městském zastupitelstvu v Lovosicích a hned 18. prosince 1918 následovala první schůze městského zastupitelstva, na které se starostou stal Dr. Karel Tippmann. V zastupitelstvu měli Češi zastoupení 2/3 a Němci 1/3. V následujících volbách se ale poměr obrátil ve prospěch Němců, jichž tehdy v Lovosicích žila většina. Sám pak byl z titulu své odbornosti v řadě komisí: kanalizační, osvětlovací, regulační a vodovodní. Rozmáhající se stavební ruch vyžadoval zpracování nového regulačního plánu. Byl zvolen předsedou regulační komise, která měla na dlouho určit rozvoj v obci. Na základě vypracovaného regulačního plánu pak zastupitelstvo schválilo budování kanalizace, kterou obec dosud postrádala.

Nejvýraznější službou, kterou se zapsal do historie města Lovosic, je stavba tzv. „české školy“.  Snaha vybudovat v Lovosicích českou školu v obci s převážně německým obyvatelstvem, panovala od roku 1893 a vyžadovala vynaložení značného úsilí všech, kteří usilovali o vzdělávání české vrstvy obyvatel. V roce 1902 se podařilo úsilím Národní jednoty severočeské a pod patronací Ústřední matice školské, otevřít první českou školu, zvanou Matiční. Pro rychle narůstající počet žáků bylo třeba školu neustále rozšiřovat. V roce 1914 bylo rozhodnuto přistavět první patro. Po zahájení prací vypukla první světová válka a budova byla zabrána pro armádní sanitní službu. Úpravy pak byly dokončeny až v roce 1919. Výnosem Zemské školní rady ze dne 6.10.1919 byla zřízena menšinová měšťanská (střední) škola, prozatím s jednou třídou. Potřeba nové budovy pro české školství byla tím naléhavější. Ministerstvo veřejných prací koupilo v roce 1924 od majitele Schwarzenberka pozemek a stavbu 22.května 1925 zadalo firmě Rudolf Kaftan z Lovosic a Jaroslav Antoš ze Smíchova. Se stavbou započato 11.června a 9.srpna 1925 slavnostně do stavby uložen základní kámen.

V roce 1931 ze služby na knížecím majetku odešel do důchodu.

Protože národnostní složení obyvatel Lovosic bylo představováno převážnou většinou občany německé národnosti, byl během třicátých let život české menšiny v Lovosicích stále obtížnější. Poslední schůze městského zastupitelstva, které se zúčastnil, se konala za ještě za existence ČSR 30.8.1938. Poté již byly Lovosice mnichovským diktátem připojeny k Velkoněmecké říši. Rudolf Kaftan po záboru Sudet jako jeden z mála Čechů zůstal v Lovosicích až do konce 2. světové války.

Na základě výzev zahraničních politiků se 8. května 1945 v 6 hodin večer sešlo v hostinci č.p. 316 před cukrovarem 49 místních Čechů k ustavení národního výboru. Rudolf Kaftan byl zvolen jeho prvním předsedou. Než došlo k volbě jednotlivých výborů, dorazila zpráva, že městem projíždějí kolony ruských tanků. Všichni zúčastnění vyběhli ven a na železničním hradle vyvěsili československý prapor. Z právě projíždějícího vlaku s prchajícím německým vojskem, byla na skupinu zahájena palba a osm občanů na ni zaplatilo životem. Pamětní deska na olejně a název ulice – 8. května tuto událost připomíná.

Do první poloviny padesátých let se Rudolf věnoval především studiu a překladům zachovaných německých pamětních knih, které se staly základem první české kroniky Lovosic. Svou životní dráhu tak završil psaním první české kroniky Lovosic.

Zdeněk Kaftan

Spoluzakladatel lovosického muzea Josef Vacek

Spoluzakladatel lovosického muzea Josef Vacek (*21. 10. 1900 Letky, nyní Libčice – † 18.11.1962)

Mezi průkopníky, nadšence historie a hlavně spoluzakladatele lovosického muzea můžeme zařadit i bývalého železničního úředníka Josefa Vacka. Josef Vacek se celý život zapojoval do muzejního hnutí a jeho specializací a zálibou byly archeologické práce, kde působil většinou jako nehonorovaný nadšenec. Za pobytu v Lovosicích pracoval jako kustod (správce) Českého muzea v Litoměřicích a jeho jméno se často objevuje v archeologických muzejních zprávách. Současně stál u zrodu snah o vytvoření městského muzea v Lovosicích, tyto práce bohužel přerušila druhá světová válka.

Muzejní spolek v Litoměřicích existoval od roku 1929 až do roku 1946. Jméno Josefa Vacka je poprvé uvedeno v zápiscích ze schůze z roku 1932, kdy byl zvolen do výboru jako náhradník. V zápise je však jeho jméno zkomoleno a místo Vacek ze Sulejovic je zde uvedeno Vaněk ze Sulejovic. V dalším zápise je již vše napraveno. Poslední písemná zmínka v katalogu Muzejního spolku o Josefu Vackovi je v zápisech z roku 1936. Josef Vacek se narodil jako druhorozený syn úředníka Jana Vacka a učitelky domácích nauk Julie Vackové v Letkách (dnes součásti Libčic nad Vltavou). Do školy začal chodit v šesti letech v Libčicích a na Malostranské gymnázium do Prahy přestupoval ze čtvrté třídy tehdejší obecné školy. V Praze bydlel na bytě spolu s dalšími dvěma studenty a domů jezdil jen na Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky a hlavní prázdniny. To bylo od primy do kvarty, ale od kvinty již dojížděl do školy denně vlakem z domova. Ještě před maturitou v červnu 1918 složil s velmi dobrým prospěchem zkoušku z německého jazyka.

Studium na Karlově univerzitě

Bouřlivý rok 1918 byl, poznamenám dvěma událostmi. Nejprve co mladý student byl zapojen jako sokolská hlídka na pražském, později Masarykově nádraží, a poté v r. 1919, byl půl roku jako sokolský dobrovolník v pluku Stráže svobody. Na Karlově univerzitě nastoupil na lékařskou fakultu, ale po kratší době studia ukončil. V letním semestru 1921 přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval až do roku 1927 prehistorii. Studia bohužel nedokončil. V jeho studijní skupině byli pozdější akademik Böhm, univerzitní profesoři Dr. Filip, Dr. Neustupný i Dr. Turek. Akademik Böhm i univerzitní profesor Dr. Filip často navštěvovali Josefa Vacka a podle svědectví jeho syna Doc. Ing, Jiřího Vacka se oba shodli na tom, že jeho otec patřil k nejtalentovanějším, protože výborně kreslil a měl dobrou prostorovou představivost, což mu pomáhalo při určování a sestavování keramických nálezů. Zde se však nabízí otázka, proč tedy jeho stejně talentovaní kolegové patřili ke špičkám naší archeologie a proč Josef Vacek skončil jako údržbář bytového podniku, skladník, vězeň, účetní ve výtopně či subalterní úředník v dílnách ČSD?

Po přerušení studia pracoval Josef Vacek až do roku 1927 jako neplacený volontér v Národním muzeu a v archeologickém ústavu. Tehdy mu jeho otec oznámil, že ho dále podporovat nebude, pokud si okamžitě nesežene nějaké placené zaměstnání. Josef Vacek se tedy vzdal svého koníčka a přihlásil se do kurzu pro výpravčí ČSD.

Od přijetí k ČSD do dílen v Ústí nad Labem

Po absolvování kurzu, kde byl zdaleka nejstarší, nastoupil na zácvik do Straškova pod Řípem na jednokolejnou trať a poté do Veltrus. První samostatné místo nastoupil v Polepech a tam se také seznámil s učitelkou Zdeňkou Dlabolovou, pozdější manželkou. Poté vystřídal ještě několik stanic. Na svou žádost o přeložení na jiné místo, získal práci v dílnách v Ústí nad Labem. Odstěhoval se do Sulejovic, kde jeho manželka učila v tamní obecní škole. Po nějakém čase si našli byt v Lovosicích, kde bydlel až do obsazení pohraničí v r. 1938. Přes válku bydlel s rodinou v Táboře a po jejím skončení si podal žádost o přeložení a dostal se opět na sever Čech a to do Podmokel a Ústí nad Labem. V Děčíně Podmoklech pracoval jako účetní ve výtopně a později na ředitelství drah v Ústí nad Labem.

Rok 1949

Stejně jako školního inspektora a tehdejšího člena výboru Muzejního spolku v Litoměřicích pana Jaroslava Rudolfa Tesaře (100 pověstí z Litoměřicka atd.) vláčeli po různých soudech – s Josefem Vackem byl zahájen vymyšlený proces o protistátním spiknutí. Josef Vacek byl zatčen 18. 10. 1949 a propuštěn 8. 7. 1955. Prošel si věznicí na Pankráci, Kutnou Horou, Bory a nakonec Jáchymovem, odkud se po pěti letech vrátil. Po návratu z vězení pracoval nejprve jako skladník ve firmě jednoho kamaráda a potom jako údržbář v bytovém podniku na domovní správě. Josef Vacek v roce 1962 umírá ve dvaašedesáti létech na rakovinu plic.

Ještě nutno dodat, že Josef Vacek v Táboře pracoval v městském muzeu, kde prováděl archeologický průzkum několika mohyl v obci Dražice. V Děčíně před zatčením pracoval v městském muzeu a připravoval archeologickou část. Po návratu z vězení opět pracoval v muzeu, ale už přestěhovaného do Podmokel, kde vybudoval velice hezkou archeologickou expozici. Josefu Vackovi můžeme také poděkovat za velmi kvalitně zpracované archeologické vykopávky, které se prováděly kolem Lovosic, Čížkovic, Třebenic a Sulejovic o kterých se můžeme zmínit někdy v další části vyprávění.

Martin Brůža

Prameny:

  • Výpověď syna Josefa Vacka, Doc. Ing, Jiřího Vacka.
  • SOA Litoměřice, pobočka Lovosice. Fond: Muzejní spolek Litoměřice, číslo fondu: 1040, datace:1920 – 1946.
  • Ing. Zdeněk Kaftan

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (4. díl)

Adam ml. z Valdštejna – muž tří císařů, pragmatik i vlastenec

Minule jsme Adama z Valdštejna zanechali na prahu Českého stavovského povstání, po defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618.

Na počátku povstání byl Adam z Valdštejna ml. považován za tolerantního a smířlivého politika a obě strany (císař i stavové) od něj očekávaly podporu svých cílů. Valdštejn se však snažil, aby povstání v zárodku ochromil. Podařilo se mu to na Moravě, na českém zemském sněmu Valdštejnova akce ztroskotala. Valdštejn se musel rozhodnout – buď Fridrich Falcký a nejistá budoucnost nebo Ferdinand II. a pokračování kariéry v jeho službách, ovšem s rizikem ztráty majetku v českých zemích. V té době se stáhl z politické scény a zdržoval se v Lovosicích, které zvolil za východisko emigrace. Posléze pomocí přátel získal 16.11.1619 povolení k opuštění země a odešel do Saska, s jehož kurfiřtem se přátelil; nějakou dobu pobýval v Budyšíně (prý v nuzných poměrech).

Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand II. znovu ujal vlády v českých zemích a už 23.11.1620 zrušil platnost Rudolfova Majestátu (1609) jeho přestřižením. Valdštejn byl za svůj postoj vítězným císařem odměněn navrácením úřadu nejvyššího hofmistra (zastával ho do roku 1627) a poté až do smrti byl nejvyšším purkrabím. Za zachování věrnosti císaři získal roku 1621 polepšení erbu, titul vysoce urozený, jmenování tajným radou a značný majetek z konfiskací. V roce 1628 byl Adam mladší z Valdštejna na Komorním Hrádku, Sázavě, Lovosicích, Dobrovici, Rožďalovicích a Třebíči byl povýšen do říšského a českého hraběcího stavu. S ohledem na Adamovo chápání starobylých norem českého právního řádu, který rozlišoval pouze stav panský a rytířský, titul nepřijal. Adam zdůvodnil odmítnutí titulu říšského hraběte tím, že je na svou příslušnost k českému panskému stavu pyšný a chce jako český pán také zemřít. Roku 1631 byl dekorován řádem Zlatého rouna.

Ovšem politické změny přinesly Adamovi i značné nesnáze. Český odboj vyústil ve fiasko a Ferdinand se pomstil. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Mimořádný soudní tribunál zahájil svou činnost v polovině března 1621. Předsedal mu kníže Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem se stal šedesátiletý Adam ml. z Valdštejna, majitel našich Lovosic. Mnoho z obviněných patřilo mezi jeho příbuzné nebo bylo jeho přáteli z Rudolfova dvora a mnohým se snažil nyní pomoct. Asi jeho zásluhou se mezi odsouzené na smrt nedostal ani jeden z jeho příbuzných, ovšem mnozí dokonali v žaláři nebo museli odejít do emigrace. Roku 1628 odchází do emigrace i jeho sestra Kateřina a její manžel Karel st. ze Žerotína (Adamovi postoupila své třebíčské panství). Adam musel zasáhnout i na svých panstvích, aby poddaní přestoupili na katolickou víru:

24.1.1629 A dnes sem poslal na Lovosice 30 mušketýrů a 10 rejtharů pro reformaci neposlušných poddaných. 25.1. Dnes sem jel na Hrádek.

26.1.1629 Dnes sem tam zůstal a povolal sem k sobě ouřad michovský a dal sem jim termín do čtyř neděl k reformaci.

A zřejmě i sám se častěji zpovídal a navštěvoval mše. Ale nezanedbával ani lov a bankety, a občas i různé střelecké soutěže, pokud mu nebránila dna. Navštěvoval rovněž poutě a procesí. Téměř celý první půlrok 1631 trávil ve Vídni, kde se konaly časté lovy (na medvědy, vlky, lišky, jezevce, svině a jeleny…), komedie, bankety a plesy. V listopadu 1631 vpadli do Čech Sasové, Adam zajistil převoz korunovačních klenotů a opustil Prahu.

Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, byl po Bitvě na Bílé hoře nejmocnější šlechtic v Čechách. Vytěžil zřejmě nejvíce z konfiskací majetku odsouzených, císařský plukovník, Albrecht z Valdštejna. Nechutné Albrechtovy finanční spekulace poněkud strýce a synovce na čas vzdálily, přesto byl ale Adamův syn Maxmilián učiněn po smrti Valdštejnova synka dědicem Albrechtova pohádkového jmění. V roce 1625 převzal organizaci, vydržování a vrchní velení císařských vojsk (generalissimus), s nimiž docílil velkých úspěchů. Roku 1630 byl z politických důvodů z vrchního vedení odvolán. V roce 1632 se vrátil Albrecht z Valdštejna do čela habsburské armády. Adam jeho návrat na výsluní uvítal, kariéra jeho synů Maxe a Pertolta závisela na Albrechtovi.

  1. února 1634 byli však v Chebu pro údajnou zradu sesazený generalissimus Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, i jeho přítel, hrabě Adam Erdman Trčka, zavražděni. Pro Valdštejnovy příbuzné to znamenalo těžkou psychickou ránu i majetkové dopady. Společenským postavením Adama z Valdštejna to ale příliš neotřáslo, zastával až do své smrti úřad nejvyššího purkrabího a stýkal se s ostatními příslušníky šlechtické elity. Jeho syn Maxmilián ztratil sice téměř všechen nárok na dědictví (získal jen Valdštejnský palác na Malé Straně), ale císařovu důvěru Adam a jeho syn neztratili.

Problémem byla rovněž evangelická víra jeho druhé manželky Johanky Emilie, Adam se nemohl s protestantskou manželkou objevit ve Vídni v roce 1631 na svatbě následníka trůnu. Johanka ovšem projevila v náboženské otázce velkou rozhodnost a v rodině došlo k dočasné roztržce. Adam nakonec rezignoval a Johanka zůstala nekatoličkou. Přesto zůstal Valdštejnův palác v Josefské ulici na Malé straně centrem pobělohorské Prahy, kde se setkávali aristokraté i diplomaté z celé Evropy.

Adam z Valdštejna vedl bohatý společenský život i ve vyšším věku a tak si přivodil neobvyklý způsob smrti. V pražském paláci Viléma Slavaty velice důkladně slavil a mírně opilý spadl z nosítek a pak ze schodů. Ke zlomené noze se přidaly komplikace a pan Adam po měsíci na lůžku umírá. Bylo mu 66 let. Ještě poslední narozeniny slavil ve velkém stylu, úroveň hostiny i následného hudebního programu byla podle kardinála Harracha vynikající. Jeho závěť přinesla dětem příslušné podíly z majetku a otevřené dveře k úspěšné dvorské kariéře. Adam z Valdštejna prožil ve světě zmatků a válek podivuhodně úspěšný život. Zemřel 24.8.1638. Jeho potomci, děti po synovi Maxmiliánovi, žijí podnes po celé Evropě. Po roce 1945 žili Valdštejnové v cizině, pouze hraběnka Valdštejnová dožívala ve svém pražském paláci i po roce 1948. Po r. 1989 se někteří Valdštejnové vrátili zpět do Čech jako podnikatelé.

Adam podle poslední vůle rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny takto: Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna (z 2. manželství), bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (3. díl)

Jezdecké umění napomohlo k svatbě 

Zanechali jsme pana Adama ml. z Valdštejna, truchlícího po smrti manželky Alžběty, v březnu 1614 (13. ledna 1614 jeho první žena zemřela, pohřeb se konal 17. března). Podle toho, co o jeho životě víme, byl v té době majitelem rozsáhlých statků (Hrádek nad Sázavou, Lovosice, Tryskovice, Vchynice, Kozomín, Dymokury, Běrunice, Veltruby, atd.).  Byl rovněž otcem nejméně čtyř nezletilých dítek (nejstarší Maximilián * před rokem 1600, ale nejdříve 1592, maximálně dvanáctiletý, druhorozený Rudolf, pak Pertolt *8.11.1604 a dcera Polyxena). Kvůli dětem i kvůli statkům bylo zřejmé, že se musí brzy znova oženit. Kromě toho je skutečností, že v té době měli lidé ke smrti jiný vztah než my.

Valdštejn se stihl oženit do roka po smrti své první ženy. Nevěstu našel v rodině Karla st. ze Žerotína, který se ve stejné době rozhodl pro sňatek s Adamovou ovdovělou sestrou Kateřinou Osovskou z Valdštejna. Podle deníku: 29. května 1614 – Dnes jest zamluvena sestra má panu hejtmanovi za manželku…        

Už 14. července 1614 se poprvé objevila v deníku zmínka o Johance Emilii ze Žerotína (…byl sem u paní Haukvicový, potom u šlečny) a 17.7. zní zápis: Dnes sem jedl ráno i večer u pana Drnovskýho, provázel sem šlečnu na komedii. Čerstvě ovdovělý čtyřiačtyřicetiletý šlechtic si vyhlédl opravdu mladinkou nevěstu, teprve čtrnáctiletou „Jožičku“ ze Žerotína, která v té době pobývala na zámku v Rosicích u svého poručníka Karla staršího ze Žerotína.

Zřejmě mladou dívku naprosto okouzlil, protože již 10. září panna Johanka „svůj oumysl panu hejtmanovi Karlu st. ze Žerotína vyjevila“. Pan Adam psal jednomu z poručníků Johanky, aby se mu „panna šlečna dostat mohla“. Poručníci souhlasili a tak 30. září v domě pana kardinála „se šťastně šlečna panu Adamovi zamluvila, vyprosila a den k dodání určen v neděli po Třech králích v Holomouci“.

Adam i poté svou vyvolenou často navštěvoval, vodil ji na divadelní představení a předváděl se před ní v sedle. Jezdecké umění urozeného muže v nejlepších letech upoutalo pozornost vyhlédnuté ženy. Jak by mohl dát lépe najevo dívce o 30 let mladší svou skvělou kondici a vitalitu než ovládnutím bujného koně! Jednou v listopadu 1614 si zapsal: „Dnes jsem na koni Nedvěd na Rosicích před svou šlečnou tumloval“. Sbližování s mladičkou šlechtičnou tak úspěšně pokračovalo a počátkem následujícího roku, 13. ledna 1615, si ji Valdštejn vedl k oltáři.

Svatba trvala několik dní, do Prahy mladá paní vjížděla spolu s manželem a honosným doprovodem a byla slavnostně uvedena do Valdštejnova pražského sídla. Brzy poté jeli novomanželé opět na Moravu a do Slezska, kde Adam zajišťoval majetková vypořádání těch panství, která vyženil. 22. dubna přivezl svou mladou ženu poprvé i do Lovosic. Manželství prý bylo velmi harmonické, i když jeho dcera Polyxena z Valdštejna se věkem rovnala novomanželce. Ale Polyxena se též v roce 1615 (svatba se konala 23. a 24. listopadu) provdala za Adama mladšího ze Šternberka a nebyla tedy doma na překážku.

4.1.1616 – Dnes sem jedl doma a vozil sem se na sáňkách a synové moji se mnou. (Poznámka o dětech je velice vzácná.) V dubnu 1616 se Valdštejn léčil ve Varech (Karlových) na dnu, 18.4. „přijímal počištění“, 20.4. “Dnes sem počal vodu píti, 31 hrníček“. 21.4. … 45 hrníčků“. 22.4. …55 hrníčků.“ 6.5. „Dnes sem přestal vodu píti, vypil sem jí po ty dny 276 žbánků. Jedl sem u pana Štefana.“ 18. května odjel z Varů a 26.5. se vrátil do Prahy.

V říjnu 1616, dvanáctého, „Dnes se mý znejmilejší ženě zle vedlo, tak že jest potratila mezi desátou a jedenáctou hodinou o polednách“. Johanka Emilie byla pak dlouho nemocná, i ještě v prosinci 1617 (nakonec se uzdravila a poslední syn Karel Ferdinand se Adamovi narodil ještě v roce 1628). Adama zas trápila dna, nemohl jet ani na pohřeb své sestry Sibyly z Lobkovic. Starší synové z prvního manželství Rudolf a Maxmilián odjeli po Vánocích 1616 do Říma na kavalírské cesty. 30.1.1617 – Dnes sem vypravil posla zase ku panu Brumicovi a dětem sem psal do Vlach.

Císař a český král Matyáš byl starý a bezdětný a proto Habsburkové hledali následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského. V roce 1617 se proto v Praze konaly mnohé slavnosti (jezdecké a baletní kratochvíle a alegoricky bohatá divadelní představení), aby byli čeští stavové pro volbu Ferdinanda Štýrského českým králem získáni. 24. února v jezuitské koleji hrál jednu z rolí Valdštejnův syn Pertolt. Valdštejn jako představitel konzervativního křídla v české stavovské obci prý jako jediný z katolických úředníků poukázal na skutečnost, že pouhé přijetí Ferdinanda Štýrského za českého krále by mohlo ohrozit stavovská privilegia. Ovšem, bylo to také to jediné, co učinil. Stál totiž pevně v řadách stoupenců dynastie, se kterou spojil svou kariéru.

Ve snaze získat nejvyššího hofmistra Adama z Valdštejna pro volbu přijal arcikníže Ferdinand 16. dubna Adamova syna Maxmiliána mezi své komorníky a brzy nato, 21.4., přijal jeho druhého syna Rudolfa za komorníka arcikníže Maxmilián. Dne 7.6.1617 byl přijat Ferdinand Štýrský jako český král Ferdinand II. a koncem června jeli stavové (také Karel st. ze Žerotína) pro královskou korunu na Karlštejn. Adam opět ležel sklácen dnou . Dne 29. června se konala korunovace, Adam musel „svůj ouřad poručiti panu kanclířovi“ (Zdeňku Vojtěchovi z Lobkovic). Později si to vynahradil: 8. července – Dnes sem měl audienci při králi i při arciknížeti a jest mi dodán dekret z tejný rady na 20 000 kop. Konec měsíce července prožil Adam ml. z Valdštejna v přípravách na příjezd vzácné návštěvy do Lovosic.

Z deníku:

  1. srpna 1617Dnes císař (Matyáš) na Lovosice s králem (Ferdinand II. ), arciknížetem (Maxmilián Tyrolský) a panem kardinálem (Melchior Khesl) přijel.
  2. srpna – Dnes jsme jeli do Těčína a já až do Žandova, tam sem kurfiřta našel.(Citované býčí zápasy na nádvoří zámku pro císaře Matyáše se musely konat 1. srpna; v deníku o tom ale není ani řádek.) Společně s panstvem odjel Adam ke kurfiřtovi Janu Jiřímu I. Saskému do Drážďan, kde se konaly různé zábavy a teprve 18.8. se vrátil do Prahy.

Deníky pokračují v srpnu a září na Moravě – stavové jednali s králem na moravském sněmu ve dnech 25.8. –23.9., kde byl Ferdinand II. uznán. Pak až do konce roku následují běžné zápisy: Jezdil sem s krahulcem (několikrát.). Jedl sem doma, měl sem hosty, žena má přijela z Milotic, byl sem na komedii. Dnes sem jezdil s chrty, uštval sem 4 zajíce. Dnes sem zůstal doma, jezdil sem s jestřábem. Dnes přinesli z Prahy koberečky, svíce, nachlichty a stříbrný medenice. 25.12. Dnes při jitřní sem od Jeho Milosti pana kardinála z Ditrichštejna velebnou svátost přijímal, zůstal sem tam. 31.12. Dnes sem zůstal na Kunderštorfu, i má žena, a honili sme na lišky, dostali sme dvě. Deníky z poklidné doby končí rokem 1917.

V květnu 1618 na Matyášem zakázaném sjezdu přiměl hrabě Thurn stavy a pražské obyvatele k defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618. České stavovské povstání začalo.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a některých údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (2. díl)

První manželství, vzorný rodinný život a skvělý vzestup oblíbence všech Habsburků

Minule jsme zanechali pana Adama na vrcholu kariéry. Vraťme se ale ještě nazpět k jeho dětství a mládí. Z jeho deníků skutečně vyplývá, že mu bylo upřeno rozsáhlejší vzdělání i závěrečná kavalírská cesta po západní Evropě. Neuměl ani jednoduché latinské věty a není zapsán na žádné ze známých univerzit. V době jeho života již španělština a románské jazyky vůbec patřily k výzbroji šlechtické elity (Vilém Slavata, Zdeněk z Lobkovic), i když jednacím jazykem v Čechách byla v té době čeština (s Vídní němčina, výjimečně latina). Ctižádostivost mu ale nechyběla a pražský dvůr Rudolfa II. nabízel pro šlechtice různá uplatnění. Mladý Adam se pomalu krůček po krůčku začal prosazovat a pro svůj smířlivý charakter získával pověst autority vhodné pro smírčí jednání. Také se v jeho pražské rezidenci scházela pestrá společnost bez ohledu na vyznání (pan Adam po otci staroutrakvista, konvertoval sice ke katolictví, ale byl nábožensky vlažný). V roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval: Adam mladší z Valdštejna, na Hrádku nad Sázavou a Lovosicích, JMCské rada a komorník.

Po žebříčku funkcí postupoval hlavně pro opravdovou loajalitu k Habsburkům (Rudolfovi II, Matyášovi i Ferdinandovi II.). Rudolf II. mu svěřoval různá diplomatická jednání, dokonce i přípravu sňatku své nemanželské dcery Karoliny. Že měl k němu Rudolf II. skutečnou důvěru i sympatie, je zřejmé i z rychlosti vyřízení jeho žádosti povýšení vsi Lovosic na město (deníkové zápisy z této doby bohužel chybí). V roce 1606 se stal dvorním štolmistrem a pronikl tak mezi špičku nejvyšších úředníků dvora, v roce 1611 se stal hofmistrem, druhým mužem mezi úředníky. Posléze si získal přízeň i nového českého krále Matyáše, ale nepohněval si ani suspendovaného Rudolfa II.; ten ho obdařil hodností svého tajného rady. Valdštejn byl tedy, jak je vidět, velmi obratným politikem a byl za tolerantního a smířlivého považován i na začátku stavovského povstání v roce 1618. Jeho průběh, další osudy Adama z Valdštejna a jeho rodiny, vzestup a pád jeho synovce Albrechta a dědictví po něm, vylíčíme v dalším pokračování. Teď se vraťme k jeho zálibám a prvnímu manželství.

Vřelý poměr měl Valdštejn,  vášnivý lovec a vynikající jezdec, nejen ke psům, ale i ke koním. Láska ke koním možná souvisela také s jeho pracovními povinnostmi. Adam mladší z Valdštejna totiž po jistou dobu působil u dvora Rudolfa II. jako štolmistr; dohled nad císařskými stájemi včetně nakupování nových koní patřičně reprezentativního vzhledu a původu tak patřil k jeho běžným povinnostem.

Některé z koní si ale zvlášť zamiloval a těmto svým oblíbencům dával jména. Jména volil zvláštní – Páv, Černín či Nedvěd. (11.9.1602 A dnes jsem dal Jeho Milosti Císařský koně, kterýmu Páv říkali …) Když mu v březnu roku 1617 pošel oblíbený kůň Hubero, neopomněl si to poznamenat do deníku (15.3. Dnes sem přišel na Zoušice (Žehušice), kůň Hubero mi umřel.). Učinil to se stejně samozřejmě jako si zapisoval úmrtí příbuzných a přátel; milovaní koně patřili do jeho světa stejně jako lidé.

Jeho první žena Alžběta Brtnická z Valdštejna byla evangelického vyznání a jejich sňatek se konal 11. února 1591. Často s ním jezdila na různé oslavy, křty, svatby i pohřby. Též občas odjížděla na venkov, aby si udržela přehled nad počínáním vrchnostenských úředníků a nad správným hospodařením na jejich panstvích; pan Adam musel zůstávat při dvoru. I její odjezdy a příjezdy zapisoval pan Adam do deníku. Občas se zmiňoval rovněž o sporu s Litoměřicemi kvůli „vysazení vsi Lovosic za městečko“ (spor byl po mnoha odkladech ukončen ve dnech 21.-23.května 1615, Valdštejn u komorního soudu svá problematická práva prosadil) .

Uveďme několik úryvků z deníku, které se týkají přímo rodinného života pana Adama z Valdštejna. Deník je psán v 16 sešitech v kožené vazbě zdobených Valdštejnovým erbem; bráno z dnešního hlediska, jedná se spíše o poznámky. Zápisky jsou krátké z několika důvodů: autor používal pro záznamy předtištěné kalendáře a místa pro zápis nebylo mnoho. Deník si pan Adam vedl hlavně pro zapamatování kontaktů s vlivnými osobnostmi, přáteli a příbuznými, trochu také pro budoucí potomky, aby viděli, k jaké společenské vrstvě mají Valdštejnové náležet.

28.9.1602        A Pán Bůh z požehnání svýho svatýho ráčil mý nejmilejší ženě pomocníkem bejti a nám spolu cerku dáti mezi desátou a jedenáctou hodinou na půl orloji.

27.10.1602        Dnes sem dal křtíti cerku svou, kerý říkají Alžběta Bibiana a kmotrové byli: kníže brunšvejckýho a kněžny posel, pan hrabě Fridrich z Fürstenberka, pan Trčka, pan Záruba, pan Henyk a kmotry landkrabinka z Lejctenberka, hrabinka ze Serynu, paní Slavatová rozená z Hradce, paní Václavová Chynská, panna Jožička z Donína, panna Jidka z Valdštejna.

18.8.1604        … a mně zlá novina přišla, že cerka má Bibiana Alžběta stůně na červenou (asi spála), jel jsem až na Svijany. 19.8. Jel jsem na noc do Brandejsa. A dnes cerka má umřela ve dvě hodiny po poledni. Pán Bůh rač jí milostiv bejti. 21.8. Dnes sem dal cerku svou mrtvou na Hrádek do sklípku, kde se kladem, vézti. (Rodinná hrobka.)

8.11.1604        Dnes ráno mezi sedmou a vosmou hodinou na půl orloji Pán Bůh šťastně pomocníkem bejti a mý nejmilejší ženě syna dáti ráčil. 16.11.Jedl sem u pana Jakuba Prejnera a potom sem dal svýho syna křtíti, večeřel sem u pana Honfridricha Hofmona. Tito byli kmotrové synu mýmu Pertoltovi: Jeho Milost knížecí pan landkrabě Jiří Ludvík z Lejchtenberku; pan Zdeněk Albrecht z Lobkovic, nejvyšší kanclíř Království českýho; pan Kryštof Truksas starej, Jeho Milosti Císařské komorník; pan Leopold z Lobkovic, nejvyšší převor Strakonickej; pan Paul Náry, nejvyšší na pevnosti Varadínu a paní kmotry tyto: paní Prejnerová, maršálková dvorská; paní Rudolfová Trčková.

25.1.1605        Jedl jsem u pana Štefana a večeřel jsem doma u pana Adama staršího z Valdštejna. Umřel mi ten kůň karamanskej od pana Karla Tejfle.

13.9.1607        Pan Ondřej Mrakeš jel pryč, jedl sem u pana prezidenta, večeřel sem doma, poslal sem do Franckfurtu pro koně. Dnes jest mne Pán bůh velikým zármutkem navštíviti ráčil, mýho syna Vladislávka 2. hodinu po půlnoci z tohoto světa k slávě svý povolati, kerej byl stáří šest let. Poněvadž jest se tak jeho božský milosti líbilo, i z toho budiž čest a chvála vzdávána. 14.9. Jedl sem doma ráno i večer. 15.9. Jedl sem doma ráno i večer. Dnes sem dal svýho syna na Hrádek vézti a pochovati. 16.9. Jedl sem doma, běhali sme kroužku.

1.10.1607        Vezl sem se svou ženou pannu Carlinu z poručení Jeho Milosti Císařské panu Atymisovi. Téhož dne sem ukazoval Jeho Milosti Císařské dvanáste klisen, kderý přivezli z Neapolis a šest koní a dva tumlovaný koně od knížete florenskýho a třetího koně třpaska.

8.6.1609          Pán Bůh rač pochválen bejti, dnes mi 40 let. (Rok narození je 1569 nebo 1570.)

10.7.1609        Dnes jest majestát od jeho Milosti Císařské podepsán, sou stavové žádáni, aby zejtra nahoru přijeli pro majestát. 11. Dnes nahoru přijeli, ale nemohli sme se o to porovnati, co od Jeho Milosti Císařské mají odvésti. 12. Dnes je majestát odveden, měl sem mnoho hostí.

23.5.1611        Dnes se sněm publikoval, stalo se propuštění, krále vyhlášení i taky korunování (Matyáše). 28.5. Jedl sem doma ráno i večer, měl sem hosty. Dnes mi oznámeno, že budu mít klíč u krále (A. se stal Matyášovým komorníkem). 18.6. Dnes sou ouřady obnoveny, král Matyáš za hofmistra pana Adama ml. z Valdštejna, kerej sudím byl, menoval.

9.7.1611          Dnes sem jedl u pana Adama a večeřel sem doma. A dnes sem dostal od Jeho Milosti Císařské odpuštění od ouřadu štolmistrskýho a JMC ráčil mi dáti titul tejný rady pro mý věrný a stálý služby. 13.8. Dnes sem jedl u pana Trčky a pan Albrecht  z Valdštejna ke mně přijel.

14.9.1612        Dnes sem jedl ráno i večer doma a přišla mi novina zlá, že v Lovosicích 36 domů vyhořelo a můj dvůr se vším obilím, zapálil landkučí (!) pana Kryštofa Losa. 1.10. Jedl sem doma. Dnes sme nesli mrtvý tělo slavný paměti císaře Rudolfa v noci do kostela hlavního, tam byl dán ihned do sklípku.

  1. ledna 1614 odjel dle deníku pan Adam k panu z Vrtby na Janovice a jeho žena na Hrádek. Po půlnoci dostal zprávu, že jeho žena zemřela. Podle současníků bylo manželství velmi šťastné, přestože byli rozdílné víry. Ztráta se ho zřejmě hluboce dotkla, musel být velmi zarmoucen, protože události věnoval téměř půl strany:

Dnes ve dvě hodiny po půlnoci přišla mi ta velice nešťastná a hrubě zarmoucená novina na Janovice ku panu Sezimovi z Vrtby, že jest mou po Bohu nejmilejší manželku Pán Bůh na cestě nedaleko Sázavy skrze moc svou svatou nemocí navštíviti a šlakem poraziti ráčil a hned na díle řeči ukrátiti a potom na ráno mezi vosmou a devátou hodinou na půl orloji z tohoto bídnýho světa povolati a s tak velikejm přítelem rozloučiti a mne spolu s mnohejmi v těžkým zármutku a sirobě zanechati ráčil Pán Bůh, ten rač tý svatý paní její milý duši milostiv bejti a mne v tak těžkým trápení a zármutku trpělivosti propučiti, abych toto vše mohl snášeti a Pána Boha nehněvati, děj se jeho svatá vůle ve všem, kdy ráčí, ať mě ráčí potěšiti. 14.1. Dnes sem jel stěží do Sázavy a na cestě mi ta přehrozná, těžká a žalostivá novina přišla, že jest mý potěšení na tom světě umřelo a tudy nás věrný manžely rozloučilo, dal sem ji vézti na Hrádek. 17.3. Dnes byl pohřeb mý nejmilejší manželky, kderý Pán Bůh rač lehký odpočinutí dáti. 22.3. Dnes sem byl ve Starý Boleslavi na pouti a smířil sem se se svejm spasitelem, přijel sem zase do Prahy.

Druhé manželství a osudy našeho hrdiny za stavovského povstání a po Bílé hoře uvedeme příště.

Vysvětlivky

  • Nejvyšší dvorský štolmistr byla čtvrtá nejvyšší funkce u habsburského dvora; dohlížel na císařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tento úředník a hodnostář požíval na císařském dvoře velké vážnosti a byl štědře odměňován penězi.
  • Adam starší z Valdštejna na Žehušicích (také Adam Krátký z Valdštejna) se v roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval Adam starší z Valdštejna a na Sedčicích, JMCské mundšenk. V Praze vlastnil dům, dle deníku tam pan Adam ml. z Valdštejna často chodíval na večeři. Zemřel v roce 1615 a byl pohřben v Týnském kostele v Starém Městě pražském. (Aby se šlechtici stejných jmen z různých rodových větví nepletli, byli označováni starší, mladší, Krátký apod.)
  • Majestát na náboženskou svobodu (obvykle známý jako Rudolfův Majestát) byla listina vydaná Rudolfem II. 9.7.1609. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království a byla zanesena do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a některých údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D.

Ing. Eva Hozmanová

Z deníků Adama ml. z Valdštejna (1. díl)

Adam ml. z Valdštejna a jeho záliby

V 16. a 17. století bývalo zvykem, že mladí pánové ze šlechtických rodin prošli důkladnou výchovou; buď měli soukromého učitele nebo několik chlapců navštěvovalo stejnou tzv. „zámeckou školu“. Zpravidla se obstojně naučili několik jazyků (evropským jazykem byla tehdy španělština, ale obvykle ovládali slušně i latinu a němčinu, čeští šlechtici především i češtinu), trochu zeměpisu, trochu počtů, náboženství, základy práv, zabývali se i rétorikou a hudbou… K dobrým mravům patřila výtečná znalost jízdy na koni, a jak by se dnes řeklo sportovní hry (zápas, šerm, lov). Ve 12-13 letech následovala pážecí služba u nějakého významnějšího šlechtice a pak tzv. kavalírská cesta někam na univerzitu do ciziny. Výběr univerzity záležel na náboženské orientaci rodiny (například synovec pana Adama z Valdštejna Albrecht v roce 1599 začal studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu – studia ale nedokončil, po roce byl ze školy vyloučen). Majitel vsi Lovosic a dalších vesnic, významný velmož a dlouholetý politik u císařského dvora tří císařů, ale kupodivu na rozdíl od svých mnoha vrstevníků kavalírskou cestu neabsolvoval. V kariéře mu to ale nechybělo.

Vzdělaní velmožové té doby mezi sebou hojně korespondovali či si dokonce psali obsáhlé deníky. A na štěstí pro nás v Lovosicích si velmi podrobné zápisky psal též pan Adam ml. z Valdštejna (*1570 – †1638), díky němuž byla ves Lovosice 4. července 1600 povýšena na město. A dalším štěstím bylo, že Doc. Mgr. Marie  Koldinská, Ph.D., si právě jeho deníky vybrala ke studiu a v roce 1996 je připravila k vydání (Deník rudolfinského dvořana : Adam mladší z Valdštejna 1602-1633, Argo 1997, spolueditor Petr Maťa).  Na druhou stranu je smůla, že publikace je zcela rozebrána a nevlastní ji už ani sama paní doktorka. Pokud bychom práci chtěli získat pro naše muzeum, museli bychom požádat některou knihovnu o zhotovení kvalitní kopie.

Než začneme psát o jeho zálibách, jen si stručně zrekapitulujeme jeho životopis. Rod Valdštejnů byl v 16.století rozdělen do několika větví, a tak bohatstvím žádná z větví až na moravské Valdštejny z Brtnice nevynikala. Ani nejbohatší Valdštejn – Jan na Hrádku nad Sázavou – otec Adama ml. z Valdštejna, se nemohl měřit třeba s Vilémem z Rožmberka. Byl to ale po mnoha letech první Valdštejn, který v zemi něco znamenal. Své postavení si vysloužil nejen množstvím majetku, ale i osobními schopnostmi. V letech 1554 – 1570 byl nejvyšším sudím a poté až do své smrti nejvyšším komorníkem.

Adam z Valdštejna se narodil v roce 1570 (uváděno je ale také 8. 6. 1569), už  roku 1576 mu zemřel otec. Panství spravovala po dobu nezletilosti chlapců Adama a Karla jejich matka, Mandalena rozená z Vartemberka. Adam zvaný Dlouhán byl svou matkou vychováván jako vlastenec a schopný hospodář. Ke dvoru císaře Rudolfa II. přišel někdy před rokem 1590.

V roce 1591 se pan Adam oženil s Eliškou z Valdštejna (*1563-†1614) z moravské větve (jinde je uváděna také jako Alžběta Brtnická z Valdštejna, ale jde o jednu a tutéž šlechtičnu, rod je uváděn také jako Brtničtí z Valdštejna). Pan Adam vlivem svého tchána rychle postupoval v hodnostech a patřil k oblíbencům císaře. V roce 1596 se stal císařským komorníkem a správcem císařských stájí. Roku 1603 byl jmenován radou české komory. V letech 1605 – 1606 byl nejvyšším maršálkem a v letech 1608 – 1611 nejvyšším zemským sudím. Když ho sesazený císař Rudolf II. v červenci roku 1611 propustil ze svých služeb, přiznal mu za odměnu titul tajného rady. Nový král Matyáš přijal Adama mezi své věrné a jmenoval ho nejvyšším hofmistrem. V roce 1627 se Adam stal nejvyšším purkrabím a tento úřad zastával až do své smrti. Jeho první žena v roce 1614 zemřela (synové Rudolf, Maxmilian a Pertolt) a v roce 1615 se oženil s o 30 let mladší Johankou Emilií ze Žerotína. Z druhého manželství vzešli synové Jan Viktorin a Karel Ferdinand. Císař Ferdinand II. povýšil jeho syny do hraběcího stavu. Adam však raději zůstal „českým pánem“.

Adam zemřel 24. srpna 1638, když před tím rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny. Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna, bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

O čem se tedy v denících dočteme? Dávné zápisky před staletími zesnulého šlechtice nás zpravují o mnoha drobných příhodách, o lásce ke koním a psům, hrách a lovu, hostinách, ale i o kariéře.  Mnozí šlechtici si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam. I Adam ml. z Valdštejna, dvořan Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II., který završil svou úřednickou kariéru jako nejvyšší purkrabí a tajný rada, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především u koho jedl, a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.

Ve svých denících nám zanechává tento významný český šlechtic, strýc slavnějšího Albrechta, velmož, konvertita ke katolicismu, nejvyšší purkrabí Českého království a loajální úředník několika habsburských panovníků, poznámky rovněž o různých šlechtických kratochvílích.. Z jeho zápisků vyplývá, že to byly většinou nekrvavé disciplíny, které původně byly jen průpravou pro rytíře – např. „běhání ke kroužku nebo ke kvintaně“.

Z rytířů – válečníků se koncem 16. a počátkem 17. století stali diplomati a úředníci, proto jejich zábavy ztrácely na tvrdosti.

Pan Adam si asi každé takové zápolení zapisoval poctivě do svého deníku a tak si můžeme přečíst, že například v roce 1607 „běhal ke kroužku“ hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Soutěž se mnohdy konala jen mezi dvěma šlechtici a sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, někdy ale i souboje zúčastnila větší společnost. Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík.

Místo sportovního souboje se také někdy vyjelo odpoledne na lov se psy nebo sokoly, následovala opulentní večeře a poté třeba hra v pikety nebo vrchcáby. Deník Adama mladšího z Valdštejna se však nedochoval úplný, a tak nevíme, do kolika let se šlechtic této zábavě „běhání ke kroužku“ či „běhání ke kvintáně věnoval“, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěží. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek.

Obdobou „běhání ke kroužku“ bylo „běhání ke quintaně (kvintaně)“. Jezdec na koni musel kopím zasáhnout v trysku daný cíl. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen do zad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. O této hře píše pan Adam v deníku jen 16x, o kroužku celkem 60x. Obě hry se hrávaly většinou na svatbách a jiných slavnostech.

Ještě v roce 1929 v deníku běhání „ke kroužku a ke kvintáně“ zmiňuje, ale už jen jako divák. S pasivní úlohou se ale úplně nespokojil, osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil „běhání k nedvědu a k jelenu“.

Nejen sportem, ale i hazardními hrami trávili šlechtici volný čas. Podle deníku Adama mladšího z Valdštejna hrál tento český velmož často vrhcáby, hrával je dobře a o nemalé částky. Jeho častým spoluhráčem byl prezident říšské dvorské rady landkrabě Jiří Ludvík z Leuchtenberka. Ze záznamů pana Adama vyplývá, že spolu zasedali k vrhcábnici nejčastěji v letech 1602 – 1603. Od prvního záznamu do konce roku 1605 pan Adam vyhrál v hazardu obecně 20 358 tolarů a 870 dukátů. Za stejné období prohrál jen 4 680 tolarů a 1176 dukátů. Za toto období zasedl k hráčskému stolu v 92 dnech a byla období, kdy hrál i několik dní za sebou.
Pan Adam byl tedy hráč úspěšný a vyhrával hodně.

Z deníků se také dozvídáme o jeho lásce ke psům – citace z deníku:

„Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka“, zapsal si 19. března 1633 pan Adam do deníku.

Ještě větší radost měl Valdštejn o pár měsíců později – do deníku zapsal narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm, zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

V jiných dnech se zmiňuje Valdštejn o účasti na bohoslužbách, stolování s přáteli, sledování veřejné popravy, o lovech, ale také si stýskal na bolesti zubů či na dnu. Pisatel deníku nezanedbával však ani události celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Lützenu. Padlého čekaly honosné pohřební obřady s vojenskými poctami a jeho památka byla zvěčněna v podobě nákladného náhrobku.

Z Valdštejnových deníků vyčteme i čilý diplomatický ruch u dvora císaře Ferdinanda II. Adam mladší z Valdštejna, který stál jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády a nacházel se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl politiku pominout. Svět jeho osobních zálib a všednodenních starostí i radostí se prolínal se světem vysoké politiky a dvorské diplomacie bez ohledu na jeho přání, přibývající léta a zhoršující se zdravotní stav. Do deníku psával pan Adam také o lovech, které se konaly u panovníkova dvora ve Vídni a jichž se zúčastnili jeho oblíbení chrti.

Ing. Eva Hozmanová