*18.6.1873 – + 2.2.1958
Čestné občanství uděleno 17.2.1947
Narodil se ve Zbečně, obci na Křivoklátsku. Jeho otec se zásluhou majitele křivoklátského panství, knížete Fürstenberka, z vyučeného zedníka vypracoval na zednického mistra. Když získal zakázku postavit okresní silnici Křivoklát – Zbečno – Sýkořice, zaměstnal dozorem na stavbě i své dva syny Františka a Rudolfa, kterým tak předurčil budoucí povolání. Protože Rudolf již od raného mládí trpěl astmatem a lékař rodičům sdělil, že se dožije nejvýše osmnácti let, poslal jej otec jen na měšťanskou školu do Unhoště, když bratr František studoval průmyslovku v Praze. Pro nedobrý zdravotní stav nebyl přijat ani na učitelský ústav v Příbrami, který měl zajistit lehčí zaměstnání. Rodinní známí chlapci zajistili v roce 1888 pobyt v rodině v Karlových Varech, kde se měl naučit německy. Protože se ale pohyboval v převážně české společnosti, velký úspěch pobyt neměl. Otec měl mnoho zakázek a současně působil jako soudní znalec na křivoklátském okrese. Zaměstnal tedy Rudolfa při vyřizování úředních záležitostí a tím začala jeho stavitelská praxe.
První větší zakázkou, na které se podílel, byla oprava zámku Nižbor, kterou otec získal a na kterou denně pěšky ze Zbečna docházel. Jak sám uvádí, pracovní doba tehdy byla od šesti ráno do šesti večer a cesta trvala dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět. V roce 1889 začal studovat čtyřletou státní průmyslovou školu v Plzni. Protože měl dobrý hudební sluch a hrával již od mlada na housle, pověřil jej profesor z pěveckého spolku „Hlahol“ z Plzně, sestavením a vedením pěveckého kvarteta. V Plzni si odbyl i svoje taneční hodiny. Po ukončení studia se vrátil domů do Zbečna. Zakázek bylo hodně, a tak hned vedl stavby nových škol v Račicích, ve Všetatech a v Krakově u Rakovníka. Za účasti několika uměnímilovných přátel ve Zbečně založili a řadu let provozovali divadelní spolek. Provozovaly se Šamberkovy hry i třeba koncert Vojty Kuchyňky, virtuóza na basu a pěvkyně Marie Dvořákové, obou z Národního divadla. Na doporučení inženýra Fifky, s nímž spolupracoval na vyměřování silnice Křivoklát – Sýkořice, se od 1. června 1894 zaměstnal jako technická výpomocná síla u knížete Maxe Egona Fürstenberka, s platem třicet zlatých měsíčně, bytem a palivem zdarma. Kancelář měl na hradě Křivoklát ve věži zvané „Huderka“. Kulturní život pokračoval i zde. V té době zvyšující se produkce chmele vyžadovala stavbu nových sušáren. Dostal zakázku postavit sušárnu v Lišanech. Po návratu na Křivoklát se dočetl, že Schwarcenberská technická sekce hledá sílu, a to s bytem, palivem a platem čtyřicet pět zlatých měsíčně. Rozhodl se na Křivoklátě nezůstat, podal výpověď a 1. června 1896, po dvou letech se ocitl v Cítolibech, nyní jako zaměstnanec knížete Schwarcenberka, kde sídlila celá stavební sekce. První prací na novém pracovišti bylo překreslení plánů na stavbu kostela v Libochovanech, které vypracoval architekt a stavitel David z Cítolib, člen kanceláře architekta Josefa Mockera, pověřeného dostavbou chrámu sv. Víta na Hradčanech. Kancelář měla široký záběr, na příklad Cítoliby, Lovosice, Postoloprty, Mšec a řadu objektů v Praze. Brzy byl vyslán, aby vypracoval návrh na pojištění cukrovaru v Sulejovicích. Ubytoval se v Lovosicích v hotelu „Černý kůň“ a jak sám zdůrazňuje, nejvíce jej překvapilo, že se zde mluvilo převážně německy. Protože schwarcenberští zaměstnanci byli jak Češi, tak Němci, docházelo mezi nimi nezřídka k různicím. Zakládání sokolských spolků rozmíšky jen podněcovaly. Rudolf Kaftan, pocházející z oblasti ryze české se samozřejmě stal sokolem. Na sokolské slavnosti v Cítolibech se seznámil s Marií Novotnou, svojí budoucí manželkou. V té době byl pověřen zaměřením hospodářských dvorů v Březně u Velemína, kde během prací bydlel, dále v Bílém Újezdě, Chotiměři a Dobkovicích. Následovalo zaměřování hospodářských dvorů na panství postoloprtském. Šéf stavebního úseku si z osobních důvodů vymohl, že se celá sekce přestěhovala do Prahy. Bydlel ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Zde i složil stavitelské zkoušky u profesora české techniky Jiřího Pacolda, byl služebně povýšen a znovu vyslán do Postoloprt, kde vedl stavební sekci. V této funkci jezdil v letech 1904-6 často do Lovosic, kde v té době byla zahajována řada staveb a on byl pověřen nad nimi dozorem. Mezitím byl na půl roku od října 1900 do března 1901 přeložen do rakouského Murau, aby zaskočil za tamního nemocného stavitele. Protože však dojíždění z Postoloprt bylo nákladné, byl povýšen a v březnu 1906 získal byt v lovosickém zámku. Oženil se 23.4.1906 v Cítolibech s Marií Novotnou.
Jako nový úředník na panství byl povinen vykonat nezbytné zdvořilostní návštěvy u úředníků v Lovosicích sloužících. Na odboru Národní Jednoty Severočeské se tak seznámil s řídícím učitelem Em. Šrámkem, který si mu stěžoval na nedostatek českých učitelů. Česká škola v Lovosicích tehdy existovala už čtyři roky a stoupal počet žáků. Za pobytu v Praze se často stýkal se známým z Cítolib, Václavem Jerie, který měl navštěvovat lékařská studia, ale příliš na studia nedbal, ale hrával na housle v orchestru Národního divadla. Na Rudolfovo doporučení byl na školu přijat a byl tehdy chválen za velmi dobrou výuku žáků.
Jako stavitel na lovosickém panství Schwarzenberků měl na starosti hospodářské dvory, byty zaměstnanců, hostince, pivovar, cukrovar i kostely a v neposlední řadě i lovosický zámek. Jen namátkou: Lovosice, Malé Žernoseky, Sulejovice, Ovčín, Želechovice, Vchynice, Boreč, Chotiměř, Dobkovice, Bílý Újezd, Březno, Medvědice, Terezín, Žim, Libochovany…. Stavěl v Lovosicích i kruhovou cihelnu a vápenku, včetně domu pro zaměstnance. Když kníže Adolf Josef Schwarzenberk při jedné z inspekcí v Březně zjistil, že pracovní síly k hospodářským pracím jsou najímány pouze sezonně a bydlí všichni v t. zv. ratejnách, neboli čelednících, dal pokyn, aby se u všech dvorů postavily byty pro stálé zaměstnance, což samo představovalo rozsáhlou činnost. V té době ve velkém stavěl polní stodoly, které umožňovaly uskladňovat obilí na polích a mlátit jej, až to ostatní práce dovolily. Celkem tak postavil jednadvacet stodol. Vůbec první stavbou, kterou na lovosicku stavěl, byla sušárna ovoce u Vchynic, jakých bylo pak postaveno devět. Přestože v Lovosicích byly v té době v chodu tři cihelny, jejich produkce pro intenzivní stavební ruch nestačila. Započato proto se stavbou cihelny u Lhotky, kterou se ale podařilo zprovoznit až po válce v roce 1919. Za zmínku stojí, že se přitom při zemních pracích našly prastaré žernovy, mlýnské kameny, tesané zejména v době osídlení Kelty.
V roce 1914 byl Ústřední maticí školskou požádán, aby vedl nástavbu české školy, která již narůstajícímu počtu žáků nestačila. Vzápětí po snesení střechy vyhlášena mobilizace a školu obsadilo zdravotní vojsko, budova byla prozatímně zakryta a dostavěna až v roce 1919. Rudolf musel samozřejmě rovněž k odvodu, nebyl ale ze zdravotních důvodů uznán k běžné službě. Dostal ale rozkaz rekvírovat zvony pro válečnou výrobu a byl hned poslán do Krkonoš. Ponechány byly pouze zvony, které měly historickou hodnotu, ostatní musely do šrotu. Na devíti politických okresech se pohyboval převážně pěšky a k tomu ještě zdolal přes dvě stovky věží a tam prováděl identifikaci likvidovaných zvonů. Mnohde pak byl účasten toho, že se místní občané se zvony těžce loučili.
Vojenská správa v Litoměřicích jej jako znalého němčiny vyslala do Vídně, kde byl poté jmenován poručíkem technické služby a následně odvelen do Innsbrucku, aby zde pokračoval v rekvírování barevných kovů pro potřeby armády. Zde měl za povinnost rekvírovat kromě zvonů veškeré barevné kovy i v domácnostech místních obyvatel. S touto válečnou povinností tak prošel více než dvacet okresů v Horních Rakousích, Solnohradsku a Tyrolích. Prvního listopadu 1918, když si zašel k hejtmanovi v Innsbrucku pro gáži, mu onen sdělil, že je to poslední výplata, kterou mu poukazuje. Všude panoval živý ruch, doprovázený neobvyklým pohybem vojska. Dozvěděl se, že 28.října došlo v Čechách k převratu a že tím pro něj válka končí. Opatřil si cestovní rozkaz k cestě domů a teprve na nádraží v Innsbrucku ve všeobecném zmatku zjistil, jak nesnadné bude cestovat domů. Několik dní předtím se potkal se známým, učitelem Lehnerem z Třebenic. Spolu se jim potom podařilo dostat do vlaku, kterým ze Ženevy cestovala česká delegace, Kramář, Klofáč, Rašín,… do Prahy.
Po skončení války bylo ihned započato s dokončením stavby kruhové cihelny ve Lhotce, protože se opět rozmohla stavební činnost. Okresním hejtmanstvím v Litoměřicích byl 16. prosince 1918 jmenován členem správní komise při městském zastupitelstvu v Lovosicích a hned 18. prosince 1918 následovala první schůze městského zastupitelstva, na které se starostou stal Dr. Karel Tippmann. V zastupitelstvu měli Češi zastoupení 2/3 a Němci 1/3. V následujících volbách se ale poměr obrátil ve prospěch Němců, jichž tehdy v Lovosicích žila většina. Sám pak byl z titulu své odbornosti v řadě komisí: kanalizační, osvětlovací, regulační a vodovodní. Rozmáhající se stavební ruch vyžadoval zpracování nového regulačního plánu. Byl zvolen předsedou regulační komise, která měla na dlouho určit rozvoj v obci. Na základě vypracovaného regulačního plánu pak zastupitelstvo schválilo budování kanalizace, kterou obec dosud postrádala.
Nejvýraznější službou, kterou se zapsal do historie města Lovosic, je stavba tzv. „české školy“. Snaha vybudovat v Lovosicích českou školu v obci s převážně německým obyvatelstvem, panovala od roku 1893 a vyžadovala vynaložení značného úsilí všech, kteří usilovali o vzdělávání české vrstvy obyvatel. V roce 1902 se podařilo úsilím Národní jednoty severočeské a pod patronací Ústřední matice školské, otevřít první českou školu, zvanou Matiční. Pro rychle narůstající počet žáků bylo třeba školu neustále rozšiřovat. V roce 1914 bylo rozhodnuto přistavět první patro. Po zahájení prací vypukla první světová válka a budova byla zabrána pro armádní sanitní službu. Úpravy pak byly dokončeny až v roce 1919. Výnosem Zemské školní rady ze dne 6.10.1919 byla zřízena menšinová měšťanská (střední) škola, prozatím s jednou třídou. Potřeba nové budovy pro české školství byla tím naléhavější. Ministerstvo veřejných prací koupilo v roce 1924 od majitele Schwarzenberka pozemek a stavbu 22.května 1925 zadalo firmě Rudolf Kaftan z Lovosic a Jaroslav Antoš ze Smíchova. Se stavbou započato 11.června a 9.srpna 1925 slavnostně do stavby uložen základní kámen.
V roce 1931 ze služby na knížecím majetku odešel do důchodu.
Protože národnostní složení obyvatel Lovosic bylo představováno převážnou většinou občany německé národnosti, byl během třicátých let život české menšiny v Lovosicích stále obtížnější. Poslední schůze městského zastupitelstva, které se zúčastnil, se konala za ještě za existence ČSR 30.8.1938. Poté již byly Lovosice mnichovským diktátem připojeny k Velkoněmecké říši. Rudolf Kaftan po záboru Sudet jako jeden z mála Čechů zůstal v Lovosicích až do konce 2. světové války.
Na základě výzev zahraničních politiků se 8. května 1945 v 6 hodin večer sešlo v hostinci č.p. 316 před cukrovarem 49 místních Čechů k ustavení národního výboru. Rudolf Kaftan byl zvolen jeho prvním předsedou. Než došlo k volbě jednotlivých výborů, dorazila zpráva, že městem projíždějí kolony ruských tanků. Všichni zúčastnění vyběhli ven a na železničním hradle vyvěsili československý prapor. Z právě projíždějícího vlaku s prchajícím německým vojskem, byla na skupinu zahájena palba a osm občanů na ni zaplatilo životem. Pamětní deska na olejně a název ulice – 8. května tuto událost připomíná.
Do první poloviny padesátých let se Rudolf věnoval především studiu a překladům zachovaných německých pamětních knih, které se staly základem první české kroniky Lovosic. Svou životní dráhu tak završil psaním první české kroniky Lovosic.
Zdeněk Kaftan
