Spoluzakladatel lovosického muzea Josef Vacek (*21. 10. 1900 Letky, nyní Libčice – † 18.11.1962)
Mezi průkopníky, nadšence historie a hlavně spoluzakladatele lovosického muzea můžeme zařadit i bývalého železničního úředníka Josefa Vacka. Josef Vacek se celý život zapojoval do muzejního hnutí a jeho specializací a zálibou byly archeologické práce, kde působil většinou jako nehonorovaný nadšenec. Za pobytu v Lovosicích pracoval jako kustod (správce) Českého muzea v Litoměřicích a jeho jméno se často objevuje v archeologických muzejních zprávách. Současně stál u zrodu snah o vytvoření městského muzea v Lovosicích, tyto práce bohužel přerušila druhá světová válka.
Muzejní spolek v Litoměřicích existoval od roku 1929 až do roku 1946. Jméno Josefa Vacka je poprvé uvedeno v zápiscích ze schůze z roku 1932, kdy byl zvolen do výboru jako náhradník. V zápise je však jeho jméno zkomoleno a místo Vacek ze Sulejovic je zde uvedeno Vaněk ze Sulejovic. V dalším zápise je již vše napraveno. Poslední písemná zmínka v katalogu Muzejního spolku o Josefu Vackovi je v zápisech z roku 1936. Josef Vacek se narodil jako druhorozený syn úředníka Jana Vacka a učitelky domácích nauk Julie Vackové v Letkách (dnes součásti Libčic nad Vltavou). Do školy začal chodit v šesti letech v Libčicích a na Malostranské gymnázium do Prahy přestupoval ze čtvrté třídy tehdejší obecné školy. V Praze bydlel na bytě spolu s dalšími dvěma studenty a domů jezdil jen na Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky a hlavní prázdniny. To bylo od primy do kvarty, ale od kvinty již dojížděl do školy denně vlakem z domova. Ještě před maturitou v červnu 1918 složil s velmi dobrým prospěchem zkoušku z německého jazyka.
Studium na Karlově univerzitě
Bouřlivý rok 1918 byl, poznamenám dvěma událostmi. Nejprve co mladý student byl zapojen jako sokolská hlídka na pražském, později Masarykově nádraží, a poté v r. 1919, byl půl roku jako sokolský dobrovolník v pluku Stráže svobody. Na Karlově univerzitě nastoupil na lékařskou fakultu, ale po kratší době studia ukončil. V letním semestru 1921 přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval až do roku 1927 prehistorii. Studia bohužel nedokončil. V jeho studijní skupině byli pozdější akademik Böhm, univerzitní profesoři Dr. Filip, Dr. Neustupný i Dr. Turek. Akademik Böhm i univerzitní profesor Dr. Filip často navštěvovali Josefa Vacka a podle svědectví jeho syna Doc. Ing, Jiřího Vacka se oba shodli na tom, že jeho otec patřil k nejtalentovanějším, protože výborně kreslil a měl dobrou prostorovou představivost, což mu pomáhalo při určování a sestavování keramických nálezů. Zde se však nabízí otázka, proč tedy jeho stejně talentovaní kolegové patřili ke špičkám naší archeologie a proč Josef Vacek skončil jako údržbář bytového podniku, skladník, vězeň, účetní ve výtopně či subalterní úředník v dílnách ČSD?
Po přerušení studia pracoval Josef Vacek až do roku 1927 jako neplacený volontér v Národním muzeu a v archeologickém ústavu. Tehdy mu jeho otec oznámil, že ho dále podporovat nebude, pokud si okamžitě nesežene nějaké placené zaměstnání. Josef Vacek se tedy vzdal svého koníčka a přihlásil se do kurzu pro výpravčí ČSD.
Od přijetí k ČSD do dílen v Ústí nad Labem
Po absolvování kurzu, kde byl zdaleka nejstarší, nastoupil na zácvik do Straškova pod Řípem na jednokolejnou trať a poté do Veltrus. První samostatné místo nastoupil v Polepech a tam se také seznámil s učitelkou Zdeňkou Dlabolovou, pozdější manželkou. Poté vystřídal ještě několik stanic. Na svou žádost o přeložení na jiné místo, získal práci v dílnách v Ústí nad Labem. Odstěhoval se do Sulejovic, kde jeho manželka učila v tamní obecní škole. Po nějakém čase si našli byt v Lovosicích, kde bydlel až do obsazení pohraničí v r. 1938. Přes válku bydlel s rodinou v Táboře a po jejím skončení si podal žádost o přeložení a dostal se opět na sever Čech a to do Podmokel a Ústí nad Labem. V Děčíně Podmoklech pracoval jako účetní ve výtopně a později na ředitelství drah v Ústí nad Labem.
Rok 1949
Stejně jako školního inspektora a tehdejšího člena výboru Muzejního spolku v Litoměřicích pana Jaroslava Rudolfa Tesaře (100 pověstí z Litoměřicka atd.) vláčeli po různých soudech – s Josefem Vackem byl zahájen vymyšlený proces o protistátním spiknutí. Josef Vacek byl zatčen 18. 10. 1949 a propuštěn 8. 7. 1955. Prošel si věznicí na Pankráci, Kutnou Horou, Bory a nakonec Jáchymovem, odkud se po pěti letech vrátil. Po návratu z vězení pracoval nejprve jako skladník ve firmě jednoho kamaráda a potom jako údržbář v bytovém podniku na domovní správě. Josef Vacek v roce 1962 umírá ve dvaašedesáti létech na rakovinu plic.
Ještě nutno dodat, že Josef Vacek v Táboře pracoval v městském muzeu, kde prováděl archeologický průzkum několika mohyl v obci Dražice. V Děčíně před zatčením pracoval v městském muzeu a připravoval archeologickou část. Po návratu z vězení opět pracoval v muzeu, ale už přestěhovaného do Podmokel, kde vybudoval velice hezkou archeologickou expozici. Josefu Vackovi můžeme také poděkovat za velmi kvalitně zpracované archeologické vykopávky, které se prováděly kolem Lovosic, Čížkovic, Třebenic a Sulejovic o kterých se můžeme zmínit někdy v další části vyprávění.
Martin Brůža
Prameny:
- Výpověď syna Josefa Vacka, Doc. Ing, Jiřího Vacka.
- SOA Litoměřice, pobočka Lovosice. Fond: Muzejní spolek Litoměřice, číslo fondu: 1040, datace:1920 – 1946.
- Ing. Zdeněk Kaftan