Antonín Kratochvíl

* 12. 9. 1947
Čestné občanství uděleno 11. 5. 2000

Když se malý Antonín 12. dubna 1947 narodil, žili jeho rodiče již třetím rokem v Lovosicích, Stalinova 47 (dům stával na rohu ulice Palackého a dnešní ul. Osvoboditelů, byl zbourán). V Lovosicích se přihlásili k trvalému pobytu 12. prosince 1945. Jeho tatínek Jaroslav Kratochvíl (*1908 v Miroticích, okr. Písek) je při narození syna uveden jako fotograf, měl prosperující fotografický ateliér. Maminka Bedřiška roz. Koubíková (* 1909) byla v domácnosti. Chlapec byl pokřtěn Antonín Bedřich Kratochvíl. Měl dvě starší sestřičky – Jaroslavu (* 1936 v Praze) a Věru (* 1945 v Praze).

Rodiče byli označeni po únorovém puči 1948 za třídní nepřátele a odsunuti i s dětmi na náklaďáku z Lovosic do obce Vinoř (dnes městská část Praha – Vinoř) do tábora na převychování. Později se směli v roce 1953 přestěhovat do Karlína, kde Antonín chodil do základní školy. Rodinnou firmu jim sebrali, otec musel do továrny a syn nesměl na školy. Kdy se přesně vystěhování konalo, není známo, sám Antonín Kratochvíl uvádí, že mu bylo 2,5 až 3 roky, asi koncem roku 1949. Odhlášen z Lovosic byl pan Kratochvíl ale až 28. ledna 1952.

Ze vzpomínek:
Antonín poznal nespravedlnost jako dítě. „Když mi byly dva roky, vtrhli k nám domů panové v kožených kabátech, zabavili nám veškerý majetek, zbavili nás občanských práv a na valníku nás odvezli z pěkné vily v Lovosicích do pracovního tábora ve Vinoři.“ Z tatínka fotografa se přes noc stal dělník v továrně a maminku poslali komunisté pracovat do kravína. Po pěti letech v chudobě, mezi dobytkem a krysami, převezli rodinu Kratochvílů do pavlačového domu v Karlíně, kde šel Antonín do první třídy. „Všichni se nás báli, nikdo s námi nemluvil,“ vzpomíná na karlínské období. „Sousedi nám nadávali do buržoustů a házeli nám do okna kameny. Dodnes si pamatuju, že jsme se museli schovat takhle nalevo od okna, aby nás ty kameny nezasáhly. Tehdy jsem cítil strašnou nespravedlnost, byl jsem dítě a komunisti mi byli jedno, neměl jsem žádný protinázor. Možná proto jsem na nespravedlnost tak haklivý.“

První fotoaparát dostal Antonín od otce, když mu bylo šest – nejlevnější Kodak Box Browning. Fotografické buňky zdědil Antonín po něm, brzy fotil, hlavně děvčata a kamarády. Brzy si uvědomil, že v socialistickém Československu nemá se svým původem šanci uspět. Učil se zámečníkem, pracoval jako svářeč, plavčík v Podolí a rekvizitář v televizi. Oženil se a narodil se mu syn Michael (žena Olga se později znovu vdala a Michaela vychovával otčím). Přesto dne 13. září 1967 opustil u Znojma české hranice a putoval přes Jugoslávii do Rakouska, kde skončil na dva roky v rakouském uprchlickém táboře. V nepřítomnosti byl poté odsouzen k sedmi letům za rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Chvíli se bezcílně a bez dokladů protloukal Evropou (například ve Švédsku dělal plavčíka) a občas se dostal i do vězení. Ve Francii se nakonec nechal naverbovat do cizinecké legie. Auto, v kterém mířil v Čadu do jedné z akcí, najelo na minu, dva jeho spolujezdci zahynuli a Kratochvíl utrpěl těžké zranění břicha. Odvezli ho do nemocnice v marseillské pevnosti cizinecké legie, z ní utekl po laně a vydal se do Holandska.

Tam si v Amsterodamu od kamaráda vypůjčil Flexaretu, nafotil jediný film a s ním se přihlásil k přijímacím zkouškám na katedru fotografie výtvarné akademie v Utrechtu. Byl okamžitě přijat. Tehdy začal fotografovat témata sociálně laděná, lidi na okraji společnosti, válku, vystěhovalectví. Z vlastní zkušenosti věděl, jak se ti nešťastní lidé na dně cítí. Vzdělání ukončil získáním titulu bakalář výtvarného umění ve fotografii (Bachelor of Fine Arts in Photography) na Gerrit Rietveltd Art Academy, Amsterodam, Holandsko. Ještě v Holandsku se podruhé oženil s Američankou a v roce 1972 odjel do Spojených států; tam začal pracovat pro prestižní noviny a časopisy – Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stone, Los Angeles Times Magazine, Newsweek. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. Po dlouhém úsilí ho v roce 1975 mohli v USA navštívit rodiče. Třetí žena Jill byla také Američanka.

V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou (také v Československu) i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: 20 let války ve východní Evropě). Za podobiznu Williama Dafoe dostal v roce 1997 první cenu World Press Photo v kategorii portrétů. V roce 2000 se stává zakládajícím členem Agentury Sedm (VII Photo Agency). Jako žurnalista pracuje na místech válečných konfliktů, zaznamenával i takové hrůzy jako genocidu v Zaire i Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale a zajímá se o sociální problémy třetího světa. V roce 2002 získal cenu World Press Photo v kategorii Hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě.

V posledních letech se Antonín Kratochvíl systematicky věnuje mizející přírodě a kulturám. Za jeden ze snímků – fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat- dostal v roce 2003 první cenu World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody – získala ve Spojených státech titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie. 17. října 2005 získal velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Cena je jakousi obdobou filmového Oscara. Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších. Jeho fotografie najdete i ve sbírce „Bibliotheque Nationale“ v Paříži a v muzeu moderního umění v San Franciscu.

V září 2005 proběhla jeho retrospektivní výstava v brněnském Domě umění a koncem roku 2005 Kratochvíl představil v pražském Ateliéru Josefa Sudka soubor snímků, který mapuje život obyvatel New Yorku po teroristickém útoku v září 2001 pod názvem USSA. „Modlitba za Černobyl“ – výstava fotografií věnovaná 20. výročí největší jaderné havárie v lidských dějinách se konala v Praze ve dnech 7. 5. – 28. 5. 2006. Černobyl dnes viděný očima tří různých fotografů – Antonína Kratochvíla (zakladatele fotografické agentury VII), bývalého mluvčího Greenpeace Václava Vašků a cestovatele Martina Wágnera byl zatím posledním výstavním projektem, kterým se náš slavný rodák představil v České republice.

Po kolejích v roce 2006 putovala výstava Persona, představující Kratochvílovy portréty, a to v Česku, na Slovensku a v Rakousku. Šlo o 60 černobílých portrétů známých osobností, například Davida Bowieho, Liz Tylerové, Jeana Rena, Keanu Reevese, Harveyho Keitela, Priscilly Presleyové či Billa Gatese. Pro tuto výstavu ještě dne 4. května 2006 na palubě spoje Pendolino přímo v jednom z vozů během jízdy vlaku z Prahy do Ostravy fotografoval Antonín Kratochvíl českou star – frontmana skupiny Kryštof a herce Národního divadla v Praze – Richarda Krajča. Richard Krajčo se stal jedinou českou osobností, kterou Antonín Kratochvíl během své nynější návštěvy v České republice fotografoval. Na výslovné přání našeho rodáka zařadila pořádající galerie Leica do zastávek vlakové galerie také Lovosice. I přes užití černobílého kontrastního provedení působí díla někdy teplým a melancholickém dojmem. S portrétem Wiliama Dafoe získal Kratochvíl první cenu World Press Photo v roce 1998. Persona je také název šesté Kratochvílovy publikace.

Kratochvíl se také v roce 2006 podílel na 13. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia „DÍLNA“ 2006, na které byl nominován kurátorkou letošního ročníku Evou EISLER (CZ/USA). Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších městech. Kratochvílovy forografie najdete i ve sbírce „Bibliotheque Nationale“ v Paříži a v Muzeu moderního umění v San Franciscu.

Světová premiéra unikátního souboru fotografií moskevské zlaté mládeže Antonína Kratochvíla Moscow nights (Moskevské noci) byla k vidění ve výstavní síni Mánes od 2. do 30. června 2010. Světoznámý český fotograf žijící dlouhá léta v New Yorku po čtyřech letech opět vystavoval v České republice. Expozici uspořádala Galerie Pecka ve spolupráci s Nadací českého výtvarného umění. Souběžně s jeho výstavou byly v Mánesu k vidění fotografie, které sám vybral z tvorby svých žáků z workshopu v Lednici 2009 a vydána kniha Moscow nights, V roce 2009 si také zahrál ve filmu, když dostal výraznou roli sochaře ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže. Poslední Kratochvílova výstavy v Česku byla v květnu 2011 v Mánesu – Antonín Kratochvíl: Černobyl & workshops.

V roce 1972 byl Kratochvíl přijat do asociace fotografů BFA. Americké občanství získal fotograf v roce 1975. V roce 2000 dostal Antonín Kratochvíl zpět české občanství a při oslavách 400 let povýšení obce Lovosice na město mu bylo uděleno čestné občanství našeho města. Časopis American Photo zařadil Kratochvíla mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA. Antonín Kratochvíl je počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou v New Yorku, a má tři syny. Mnohdy ale pobývá také v České republice, převážně v Praze. Nejstarší Michael je Čech a o 26 roků mladší Anthony Waynne Cooper Kratochvil je Američan (16) a v Praze studuje. Nejmladší tříletý Gavyn Kratochvil navštěvuje v Praze školku (2011).

Autor: Eva Hozmanová

Komentáře nejsou povoleny.