Z deníků Adama ml. z Valdštejna (I. díl)

Adam ml. z Valdštejna a jeho záliby

V 16. a 17. století bývalo zvykem, že mladí pánové ze šlechtických rodin prošli důkladnou výchovou; buď měli soukromého učitele nebo několik chlapců navštěvovalo stejnou tzv. „zámeckou školu“. Zpravidla se obstojně naučili několik jazyků (evropským jazykem byla tehdy španělština, ale obvykle ovládali slušně i latinu a němčinu, čeští šlechtici především i češtinu), trochu zeměpisu, trochu počtů, náboženství, základy práv, zabývali se i rétorikou a hudbou… K dobrým mravům patřila výtečná znalost jízdy na koni, a jak by se dnes řeklo sportovní hry (zápas, šerm, lov). Ve 12-13 letech následovala pážecí služba u nějakého významnějšího šlechtice a pak tzv. kavalírská cesta někam na univerzitu do ciziny. Výběr univerzity záležel na náboženské orientaci rodiny (například synovec pana Adama z Valdštejna Albrecht v roce 1599 začal studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu – studia ale nedokončil, po roce byl ze školy vyloučen). Majitel vsi Lovosic a dalších vesnic, významný velmož a dlouholetý politik u císařského dvora tří císařů, ale kupodivu na rozdíl od svých mnoha vrstevníků kavalírskou cestu neabsolvoval. V kariéře mu to ale nechybělo.

Vzdělaní velmožové té doby mezi sebou hojně korespondovali či si dokonce psali obsáhlé deníky. A na štěstí pro nás v Lovosicích si velmi podrobné zápisky psal též pan Adam ml. z Valdštejna (*1570 – 1638), díky němuž byla ves Lovosice 4. července 1600 povýšena na město. A dalším štěstím bylo, že Doc. Mgr. Marie  Koldinská, Ph.D., si právě jeho deníky vybrala ke studiu a v roce 1996 je připravila k vydání (Deník rudolfinského dvořana : Adam mladší z Valdštejna 1602–1633, Argo 1997, spolueditor Petr Maťa).  Na druhou stranu je smůla, že publikace je zcela rozebrána a nevlastní ji už ani sama paní doktorka. Pokud bychom práci chtěli získat pro naše muzeum, museli bychom požádat některou knihovnu o zhotovení kvalitní kopie.

Než začneme psát o jeho zálibách, jen si stručně zrekapitulujeme jeho životopis. Rod Valdštejnů byl v 16.století rozdělen do několika větví, a tak bohatstvím žádná z větví až na moravské Valdštejny z Brtnice nevynikala. Ani nejbohatší Valdštejn – Jan na Hrádku nad Sázavou – otec Adama ml. z Valdštejna, se nemohl měřit třeba s Vilémem z Rožmberka. Byl to ale po mnoha letech první Valdštejn, který v zemi něco znamenal. Své postavení si vysloužil nejen množstvím majetku, ale i osobními schopnostmi. V letech 1554 – 1570 byl nejvyšším sudím a poté až do své smrti nejvyšším komorníkem.

Adam z Valdštejna se narodil v roce 1570 (uváděno je ale také 8. 6. 1569), už  roku 1576 mu zemřel otec. Panství spravovala po dobu nezletilosti chlapců Adama a Karla jejich matka, Mandalena rozená z Vartemberka. Adam zvaný Dlouhán byl svou matkou vychováván jako vlastenec a schopný hospodář. Ke dvoru císaře Rudolfa II. přišel někdy před rokem 1590.
V roce 1591 se pan Adam oženil s Eliškou z Valdštejna (*1563-1614) z moravské větve (jinde je uváděna také jako Alžběta Brtnická z Valdštejna, ale jde o jednu a tutéž šlechtičnu, rod je uváděn také jako Brtničtí z Valdštejna). Pan Adam vlivem svého tchána rychle postupoval v hodnostech a patřil k oblíbencům císaře. V roce 1596 se stal císařským komorníkem a správcem císařských stájí. Roku 1603 byl jmenován radou české komory. V letech 1605 – 1606 byl nejvyšším maršálkem a v letech 1608 – 1611 nejvyšším zemským sudím. Když ho sesazený císař Rudolf II. v červenci roku 1611 propustil ze svých služeb, přiznal mu za odměnu titul tajného rady. Nový král Matyáš přijal Adama mezi své věrné a jmenoval ho nejvyšším hofmistrem. V roce 1627 se Adam stal nejvyšším purkrabím a tento úřad zastával až do své smrti. Jeho první žena v roce 1614 zemřela (synové Rudolf, Maxmilian a Pertolt) a v roce 1615 se oženil s o 30 let mladší Johankou Emilií ze Žerotína. Z druhého manželství vzešli synové Jan Viktorin a Karel Ferdinand. Císař Ferdinand II. povýšil jeho syny do hraběcího stavu. Adam však raději zůstal „českým pánem“.

Adam zemřel 24. srpna 1638, když před tím rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny. Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna, bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

O čem se tedy v denících dočteme? Dávné zápisky před staletími zesnulého šlechtice nás zpravují o mnoha drobných příhodách, o lásce ke koním a psům, hrách a lovu, hostinách, ale i o kariéře.  Mnozí šlechtici si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam. I Adam ml. z Valdštejna, dvořan Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II., který završil svou úřednickou kariéru jako nejvyšší purkrabí a tajný rada, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především u koho jedl, a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.

Ve svých denících nám zanechává tento významný český šlechtic, strýc slavnějšího Albrechta, velmož, konvertita ke katolicismu, nejvyšší purkrabí Českého království a loajální úředník několika habsburských panovníků, poznámky rovněž o různých šlechtických kratochvílích.. Z jeho zápisků vyplývá, že to byly většinou nekrvavé disciplíny, které původně byly jen průpravou pro rytíře – např. „běhání ke kroužku nebo ke kvintaně“.
Z rytířů – válečníků se koncem 16. a počátkem 17. století stali diplomati a úředníci, proto jejich zábavy ztrácely na tvrdosti.

Pan Adam si asi každé takové zápolení zapisoval poctivě do svého deníku a tak si můžeme přečíst, že například v roce 1607 „běhal ke kroužku“ hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Soutěž se mnohdy konala jen mezi dvěma šlechtici a sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, někdy ale i souboje zúčastnila větší společnost. Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík.

Místo sportovního souboje se také někdy vyjelo odpoledne na lov se psy nebo sokoly, následovala opulentní večeře a poté třeba hra v pikety nebo vrchcáby. Deník Adama mladšího z Valdštejna se však nedochoval úplný, a tak nevíme, do kolika let se šlechtic této zábavě „běhání ke kroužku“ či „běhání ke kvintáně věnoval“, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěží. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek.

Obdobou „běhání ke kroužku“ bylo „běhání ke quintaně (kvintaně)“. Jezdec na koni musel kopím zasáhnout v trysku daný cíl. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen do zad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. O této hře píše pan Adam v deníku jen 16x, o kroužku celkem 60x. Obě hry se hrávaly většinou na svatbách a jiných slavnostech.

Ještě v roce 1929 v deníku běhání „ke kroužku a ke kvintáně“ zmiňuje, ale už jen jako divák. S pasivní úlohou se ale úplně nespokojil, osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil „běhání k nedvědu a k jelenu“.

Nejen sportem, ale i hazardními hrami trávili šlechtici volný čas. Podle deníku Adama mladšího z Valdštejna hrál tento český velmož často vrhcáby, hrával je dobře a o nemalé částky. Jeho častým spoluhráčem byl prezident říšské dvorské rady landkrabě Jiří Ludvík z Leuchtenberka. Ze záznamů pana Adama vyplývá, že spolu zasedali k vrhcábnici nejčastěji v letech 1602 – 1603. Od prvního záznamu do konce roku 1605 pan Adam vyhrál v hazardu obecně 20 358 tolarů a 870 dukátů. Za stejné období prohrál jen 4 680 tolarů a 1176 dukátů. Za toto období zasedl k hráčskému stolu v 92 dnech a byla období, kdy hrál i několik dní za sebou.
Pan Adam byl tedy hráč úspěšný a vyhrával hodně.

Z deníků se také dozvídáme o jeho lásce ke psům – citace z deníku:

„Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka“, zapsal si 19. března 1633 pan Adam do deníku.

Ještě větší radost měl Valdštejn o pár měsíců později – do deníku zapsal narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm, zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

V jiných dnech se zmiňuje Valdštejn o účasti na bohoslužbách, stolování s přáteli, sledování veřejné popravy, o lovech, ale také si stýskal na bolesti zubů či na dnu. Pisatel deníku nezanedbával však ani události celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Lützenu. Padlého čekaly honosné pohřební obřady s vojenskými poctami a jeho památka byla zvěčněna v podobě nákladného náhrobku.

Z Valdštejnových deníků vyčteme i čilý diplomatický ruch u dvora císaře Ferdinanda II. Adam mladší z Valdštejna, který stál jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády a nacházel se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl politiku pominout. Svět jeho osobních zálib a všednodenních starostí i radostí se prolínal se světem vysoké politiky a dvorské diplomacie bez ohledu na jeho přání, přibývající léta a zhoršující se zdravotní stav. Do deníku psával pan Adam také o lovech, které se konaly u panovníkova dvora ve Vídni a jichž se zúčastnili jeho oblíbení chrti.